Intermezzo - 1.díl

Virginie, Richmond, rok 1865…

Poslední slábnoucí dubnové sluneční paprsky vnikaly pootevřeným oknem do pokoje a jiskřivě se odrážely od prosklených dvířek knihovny. U klavíru, zdobeném vyřezanými motivy z řecké mytologie, seděla drobná bledá dívka. Její štíhlé prsty se s úžasnou lehkostí míhaly po klaviatuře, právě dohrála další velmi obtížnou část skladby, jejíž úspěšné zvládnutí jí mělo pomoci otevřít vrátka do zahrady splněných snů.
Pro všechny vysilující válka Severu proti Jihu právě skončila, prezident Lincoln byl mrtev a všichni obyvatelé Richmondu s nadějí vzhlíželi k lepší budoucnosti. Některé školy byly znovu otevřeny a čekaly na nový příliv svěží mladé krve, Nella Stuartová byla jednou z nich.
Už od dětství byl klavír její láskou a studium hudby velkým snem, který se nyní po letech strádání a nejistoty měl konečně naplnit, do zkoušky jí zbývaly jen pouhé tři dny.
Protáhla se na stoličce, lehce zívla a rukama si unaveně pročísla své dlouhé medové vlasy, které jí v hebkých vlnách spadaly až k pasu. Bylo dvacátého dubna a právě dnes měla sedmnácté narozeniny, mlsně se olízla při pomyšlení, že v kuchyni ještě zůstal kousek toho skvělého čokoládového dortu, který ji k této příležitosti upekla Beth.
Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel její otec, Benjamin Stuart, který byl ve městě uznávaným právníkem. Matka jí náhle zemřela, když jí bylo dvanáct let, znamenal pro ni úplně vše. Přistoupil k ní a lehce jí pohladil po rameni, všimla si jeho velice ustaraného výrazu ve tváři.
„Neměla by ses tolik přemáhat, dítě, hraješ už skoro celý den, víš, co říkal lékař, vše s mírou.“
Usmála se na něj a odpověděla.
„Příliš mne hýčkáš, nesmíš mít o mne takový strach, nemoc už je pryč a všechno zlé snad taky. Pro dnešek končím a cítím se náhodou velmi dobře…“
„To jsem rád. Dnes je tvůj slavný den a já na tebe nezapomněl, tohle je památka na tvou maminku, přála si tenkrát, abych ti ho dal právě dnes.“ Řekl tiše a podal jí ozdobnou kulatou krabičku. Byl v ní zlatý prstýnek s jantarovým očkem ve tvaru malé slzy.
„Ten je nádherný, moc děkuji, ale pročpak jsi tak smutný? Něco tě trápí?“
„Špatné zprávy, děvče, velmi špatné. Válka je sice u konce, ale Yankeeyové se s tím nechtějí smířit, v několika okolních městech byla zaznamenána četná loupežná přepadení. Jsou to hrstky nějakých zoufalců, kteří si myslí, že svými krutými činy spasí svou zemi. Snad bude naše město toho všeho ušetřeno.“
Řekl zasmušile.
Ve chvíli, kdy tohle vyslovil, neměl nejmenší tušení, že jeho naděje jsou marné a osud je právě připravený rozhodnout zcela jinak.

Téhož dne po večeři, kdy jeho dcera odešla do svého pokoje, ozvalo se hlasité bušení na dveře.
Služebnou Beth dnes již poslal domů, rozmrzele tedy šel otevřít, dříve než ale stačil sáhnout na kliku, dveře se náhle prudce rozletěly. V šeru zaznamenal několik cizích mužů, někteří na sobě dosud měli špinavé cáry modrošedé vojenské uniformy. Zvenku ucítil nepříjemný štiplavý dým. Chtěl okamžitě zavřít, ale jejich přesila byla velká.
„Copak, copak milostpane, kde je pověstná pohostinnost Vás, Jižanů? Nepozvete nás dál?“ promluvil ostře jeden z nich, který je zřejmě vedl. Benjamina se zmocnil strach, ale přesto se rozhodl bránit.
„Nepozvu, nevím, kdo jste, pane, neznám Vás, a….“ nestačil ani dopovědět a muž jej srazil surově k zemi.
„Trochu se tady jen porozhlédneme, když dovolíte…to víte, jsme dlouho na cestách, trápí nás velký hlad,
a když se tak dívám, peněz máte dost, určitě Vám neubude …“ Chraplavě se zasmál.
Benjamin už neměl sílu odporovat a s obavami sledoval hlaveň pušky, která na něj neustále mířila. Najednou se shora ozval nesmělý dívčí hlas.
„Kdopak je to, tati? Máme návštěvu?“ Muži ustrnuli a pak se začali mezi sebou postrkovat.
Jejich velitel přimhouřil oči, zadíval se nahoru a řekl úlisným hlasem.
„Řekl bych, že ano, holubičko, a my se teď trochu podíváme pod tvá běloučká křídla“.
Benjamin se snažil vysíleně zvednout a zakřičel na něj.
„Nechejte ji na pokoji, rozumíte? Vezměte si, co chcete a okamžitě opusťte můj dům!“
„Ty nám nebudeš poroučet, co máme a nemáme dělat, zapamatuj si, že pro Jeffa Cromwella neexistují žádné překážky…“ Zasyčel voják a pažbou pušky jej omráčil.
V následujících chvílích se na dřevěných schodech rozlehl nedočkavý dusot nohou a po chvíli shora přidušený bolestný dívčí nářek a oplzlý mužský smích.
To co se pak odehrálo, připomínalo nějaký příšerný sen.
Poslední dívčiny strašné chvíle nakonec zakončil nemilosrdný výstřel. Benjamin se zrovna probral, vojáci právě spokojeně scházeli ze schodů, a jakmile si všimli, že se snaží zvednout, padla druhá rána. Když pobrali, co se dalo, ozvalo se bouchnutí dveří a celým domem se pak rozhostilo beznadějné mrtvé ticho…
.......................................................

Minnesota, Minneapolis, současnost….

Odbavovací letištní hala byla plná netrpělivých cestujících, od rána bylo nebe temně šedé a hustý neustávající déšť doprovázel silný vítr. Několik linek díky špatnému počasí odložilo svůj odlet. Po dvou útrpných hodinách se konečně Jack Marten se svou ženou a dětmi Nickem a Annie dostali do svého letadla, směřujícího do Los Angeles. Jejich matka byla starostlivá, jako vždy.
„Nicku, drahoušku, připoutej se a vezmi Annie za ruku, víš, že se hrozně bojí létání.
Kdyby ti bylo špatně, říkala jsem ti, co máš dělat.“
S chlapeckou tvrdohlavostí se ušklíbl.
Snažil se zapnout pás, ale moc mu to nešlo, a tak se s tím dále už nezabýval.
Letadlo konečně za chvíli zamířilo na runway, snažil se překonat ten nepříjemný pocit kolem žaludku a toužebně si přál, aby už byli na místě, kde měli strávit celé letošní prázdniny.
Když se vznesli nad dráhu, najednou se prudce zhoupli a vzápětí všechny vyděsil prudký náraz. Lidé začali hrozně křičet, letadlo dopadlo na zem, začalo se prudce otáčet kolem své osy a pak se rozlomilo na dvě poloviny. Mezi posledním, co si zapamatoval, byla obrovská rána, která jej vymrštila ze sedadla. Celým tělem mu projela hrozná bolest, protože při pádu do něčeho ostrého narazil hlavou, ucítil velmi silné prasknutí a vzápětí jeho obličej zalilo něco teplého.
„Hoříme, proboha, letadlo hoří!“ slyšel jako zdálky něčí vyděšené volání, ve změti válejících se lidí zjistil, že jej někdo táhne ven z hořících trosek, pak si uvědomil, že slyší ohlušující výbuch, ale to už jeho vědomí zahalila mlha…
Ještě téhož dne večer v médiích proběhla krátká zpráva.
…Osobní letadlo společnosti Royal Air Force z dosud nezjištěných příčin havarovalo a explodovalo těsně po startu z letiště v Minneapolis. Tragédie má na svědomí skoro sto padesát obětí, přežili jen dva muži, jedna žena a dvanáctiletý chlapec…
...................................................................................
„Mami, maminko? Kde jsi?“ Zasípal Nick tiše.
Proč je tady taková tma?...blesklo mu hlavou. Probral se, ale bál se otevřít oči. Už necítil žádnou bolest, ale byl uvězněný v těsném krunýři a v puse a nose měl nějaké odporné hadičky, v uších mu znělo zvláštní pravidelné pípání a bylo mu hrozně špatně.
„No konečně, kluku jeden, tys nám ale dal…“ uslyšel jako zdálky něčí mužský hlas.
„Tati?“… někdo ho vzal jemně za ruku.
„Táta ani máma tady nejsou, a neházej tak sebou, nebo si to všechno odpojíš…“ Nějaká cizí žena se ho snažila uklidnit a pohladila jej jemně po tváři. Teprve nyní se mu opatrně zvedla oteklá víčka. Seděla u něj sestřička a usmívala se na něj.
Vůbec nic nechápal, teprve až mnohem později poznal krutou pravdu. To už byl ale na normálním pokoji, plném kluků jako on. Denně po celý měsíc se jeho oči s nadějí upíraly ke dveřím, vlastně jen jedno, to druhé měl zatím napůl schované v obvazech a moc na ně ještě neviděl.
Až jednoho dne odpoledne se v nich objevil doktor a
s ním teta Jane, tátova sestra, která žila daleko od nich, ve Virginii, v Richmondu. Koupili si tam se strýcem nějaký hodně starý dům.
Tvář se mu roztáhla do radostného úsměvu, ale když uviděl její vážný výraz, zarazil se.
Přišla k němu a vzala jej opatrně za ruku.
„Nicku, zlatíčko, za týden tě propustí, přijedu si pro tebe, strejda Bob se už na tebe moc těší. Budeš teď už napořád bydlet u nás…“ Vytřeštil na ni nechápavě oči.
„Jak to? Kde je máma a táta? A proč s tebou nepřišla Annie?“
Podívala se zoufale na doktora a pak zpátky na něj, všiml si, že s jí v očích lesknou slzy.
To, co pak od ní uslyšel, jej doslova omráčilo.
„Víš, oni už za tebou nikdy nepřijdou, zemřeli tenkrát při té nehodě v letadle...“ řekla tiše.
Najednou jako by se mu zhroutil celý svět, obrátil se od nich a zabořil hlavu do polštáře, za chvíli se jeho ramena otřásala bolestným pláčem.
„Nicku?...“ chtěla ho pohladit.
„Nech mně být, jdi pryč! Jděte všichni pryč!“
zakřičel mezi žalostnými vzlyky.
Doktor se s povzdechem obrátil na Jane.
„Pojďte, necháme ho teď o samotě, ať se vypláče.
Musíme spolu sepsat nějaké formality, za týden si jej můžete odvézt do Richmondu, snad mu už bude lépe.
Říká se, že čas je na všechno ten nejlepší lék…“
Byla to ale jen slabá útěcha, protože veškeré Nickovy dosavadní sny byly najednou nenávratně ztraceny. Poslední naděje se mu zbortila jako domeček z karet
a cesta jeho budoucího osudu se právě obrátila úplně jiným směrem...