Že by přece jen láska? (5)

Ráno mě probudí bolest hlavy a můj žaludek, který je v momentě až v krku, takže hned vyběhnu ze svého pokoje a běžím rovnou na záchod.
„Bože!!“zašeptám a chytím se za hlavu. Tak moc mě bolí!!
„Ségra ty vypadáš“ozve se nade mnou pobavený bráchův hlas. Pak ucítím, jak mi bere vlasy z obličeje a stahuje do culíku, abych si je náhodou nepozvracela.
„Je mi zle a hlava se mi rozhodla upadnou“prozradím mu a podívám se na něj.
„Se ani nedivím. Pojď vezmu tě a uvařím ti pořádnou kávu“ zasměje se. Vezme mě opatrně do náruče a přenese do mého pokoje, kde mě položí do postele a odběhne, aby se za chvilku vrátil i s hrnkem kávy.
„Na a pij“poručí mi. Nemusí mi to říkat dvakrát, protože se hned napiju div se nespálím!!
„Co se stalo? Provedla jsem něco?“zeptám se bráchy, který mě pobaveně sleduje.
„No, když nepočítám to, že jsi Erika, když tě ukládat do postele, stáhla na sebe, řekla mu, že se s ním klidně vyspíš a vezmeš si ho, tak asi nic“zasměje se, zatím co já naopak blednu.
„To jsem neřekla, že ne?“zeptám se ho s pochybností.
„Bohužel jo“ozve se i Erikův hlas ode dveří. „jak ti je?“
„Příšerně a teď ještě příšerněji!!“řeknu a hned se skovám pod peřinu, čímž oba kluky hned rozesměju.
„Co tu vyvádíte?“ozve se unavený Ivanin hlas.
„Právě jsme ji řekli o tom co dělala v noci“vysvětlí ji Tomáš.
„Jo aha, tak to už chápu“zasměje se Ivana a já na ni vykouknu
„Tobě jsem taky něco říkala?“
„No...“zamyslí se „ale ne neříkala“řekne nakonec pobaveně „hele dáte si někdo kávu?“ zeptá se všech. Všichni přikývneme a Ivana se rozhodne spolu s Tomášem kávu uvařit.
„Můžeš vylézt?“zeptá se mě pobaveně Erik a cítím, jak se postel prohnula tím, jak si ke mně sedl.
„Nemůžu, teď si připadám jako naprostý idiot!“přiznám se. Erik se začne smát a peřinu ze mě stáhne.
„Hele klid, nebylo to tak hrozný“ujistí mě.
„Tak proč se tak cítím?“zeptám se ho a teprve teď si uvědomím, že mám na sobě svoje kraťáskové pyžamo. Sakra kdo mě převlékal?!
„Včera jsi toho dost vypila tak se nediv“zasměje se.
„Kdo mě převlíkal?“zeptám se ho a když se začne smát, je mi to hned jasné. Panebože!!
„Já chci umřít!“řeknu a vytrhnu mu peřinu z ruky a znovu se pod ní skovám, čímž Erika rozesměju ještě víc. Taková ostuda!! Panebože, už se před ním v životě nemůžu ukázat!! Tohle je můj konec!!!
„Jak ti je ségra co?“zeptá se mě navečer Tomáš a přisedne si ke mně na postel, ze které jsem za celý den nevylezla ani jednou, když nepočítám párkrát běh na záchod..
„Debilně“odpovím a odhodím knížku vedle sebe „opravdu jsem tak moc vyváděla?“
„Viděl jsem i horší, ale vyváděla jsi no.“usměje se na mě.
„Jestli mi ještě někdo někdy nabídne alkohol, tak mi to nedovol vypít“zaprosím se bráchy a ten mi to velice rád slíbí..
„Jo pokud jde o zítřek, jdeš do školičky?“zasměje se.
„Ježíši škola“vzdychnu nešťastně a s prosbou se podívám na bráchu, kterému je jasné, že s takhle opravdu jít do školy nemůžu.
„Jen zítra“dovolí mi být doma.
„Děkuju!!!“zavolám na něj radostně. Super, vyhnu se Adamovi, ale co budu dělat pak? Je to přece jen můj třídní ještě tento týden a pak v pondělí mi bude dávat přece vysvědčení!! To nepřežiju! To ne!! Tohle nepůjde! Co budu dělat? Tomu se vyhnout nemůžu, jedině že bych onemocněla, ale při mém štěstí to nehrozí! Co teď? Čelit tomu, jedině tak, čelit tomu všemu..