Přitančím za tebou, lásko! 5

Je pátek ráno a já se pomalu brobouzím. Otočím se na Ondru, který ještě spí. Dneska se od něj snídaně do postele nedočkám, tak se jí rozhodnu udělat já. Opatrně vyklouznu z Ondrova objetí, půjčím si jeho tričko, protože všechny svoje věci mám dole v chodbě.

Otevírám dveře a vidím, jak se Ondra probouzí. Ani se mu nedivím. To kafe, který jsem uvařila voní přes celý dům.
„Dobré ráno" pozdravím ho.
„Krásné ráno" řekne.
„A ještě krásnější vidět tě takhle oblečenou." dodá a začne se smát.
„Jo, promiň. Věci mám dole, tak jsem si pujčila tvoje tričko."
„Nevadí." řekne.
Zalezu zpátky za Ondrou pod peřinu a položím mu na klín tác se snídaní.
„Děkuju lásko." usměje se a líbne mě na tvář.

Po krásné snídani si dám sprchu a namaluju se. Potom jdu dolů do kuchyně, kde Ondra umývá nádobí. Pak se ale zarazí, přestane a jde si sednout na gauč. Váhám, ale přisednu si k němu.
„Stalo se něco?" zeptám se.
„Nene, jen jsem si vzpomněl, že jsi mi chtěla něco říct. Co to bylo?"
Dlouho na něj nechápavě koukám, ale pak mi to dojde. Sklopím oči dolů. Nechci se o tom bavit, zvlášť teď, když jsem tak šťastná.
Ondra mi zvedne bradu a podívá se mi do očí a já se konečně odhodlám promluvit.
„Viděla jsem Kubu. Chodí teď s Markét."
„Ten Kuba?"
„Bohužel jo. Když jsem ho viděla, byl to pro mě strašný šok. Už jsem ho nikdy nechtěla vidět."
„Chápu tě. A co Markét? Řekla jsi jí to?"
„Mno, poznala to na mě. Musela jsem jí to říct. Chvilku byla smutná, ale pak to nějak přijala. Obě teď doufáme, že se změnil."
„Snad jo." řekl. Potom sklonil hlavu a mě bylo hned jasný na co myslí, jen nemá odvahu se zeptat.
„Miluji Tě!! Kuba je minulost."
„Vážně?" zeptal se divným tonem.
V tu chvíli jsem se naštvala. Jak tohle může říct???
„Potom všem, co se mezi náma stalo. Po tom roce co jsem s tebou....MI NEVĚŘÍŠ?"
„Veřím..." řekl nepřesvědčivě.
„Ne nevěříš. Myslela jsem, že víš, jaká jsem. Myslíš, že bych s tebou spala, kdybych si nebyla jistá, co k tobě cítím?
V tý době mi bylo 16, když jsem ho poznala.
Byla jsem hloupá, naivní. Chtěla jsem to hodit za hlavu, protože jsem věděla, že jednou přijde ten pravý, že přijdeš TY! Za hlavu jsem to hodila, i když za delší dobu. Vážně Tě Miluju...a myslela jsem, že to víš."
„Promiň, já to tak nemyslel."
„Já vím, ale mrzí mě, že si tohle myslíš. Bude lepší, když půjdu k našim."
Seberu svoje věci a zavřu za sebou dveře. Za sebou slyším ještě hlas Ondry, kteří říká: „Néé Alíí!!"

Nechápu to..vždycky jsme si věřili..proč ty pochybnosti? Už to nevydržím a začnu brečet. Rychle se rozběhnu a nastoupím do autobusu. Nic nevnímám. Bolí to.

Když jsem přišla domů, zalezla jsem do pokoje. Dva dny jsem z něj nevylezla. Pořád jsem jen ležela a přemýšlela.
„Ach jo, ani se neukázal. Asi mu to ani není líto, že to takhle dopadlo. On nepříjde. Vím to!! Znám ho. Ale já za ním nemůžu jít. On by se měl omluvit mě."

„Alí, jedem s taťkou nakoupit a pak na návštěvu. Přijedem až ve 12 večer. Tak pááá a nebuď smutná. Bude to dobrý." řekne mamka.
„Jj, děkuju mami.Pá."
Znovu se zachumlám do peřiny a usnu.

Když se probudím, po pokoji je rozmístěno spoustu růží a u každé je lísteček se slovy: ODPUSŤ MI!
Pomalu se zvedám z postele, vycházím z pokoje. Hnedka zamířím do obyváku, kde čeká Ondra.
„Alí, odpusť mi to. Bál jsem se, že se do něj zamiluješ. Vím, jak jsi ho měla hrozně moc ráda.
„Jo, měla jsem ho moc ráda. Ale Tebe Miluju!"
Malinko se usměje. Podá mi růži u které je taky lísteček ale tentokrát tam je napsáno: Miluji Tě!
V tu chvíli se taky usměju a obejmu ho.
„Takže mi odpouštíš?" zeptá se.
„Ano" řeknu.
„Strašně si mi chyběl. Tohle už mi nedělej."
„Slibuji." řekne.

„Nezajdem na vínko? A třeba i na dízu?"
„Moc ráda." odpovím. Jdu se převlíct, ale pak se nakonec vrátím k němu a políbím ho.

Všechno je zase OK! Doufám, že tohle byla naše první a poslední hádka.