Intermezzo - 2.díl

Husté proudy deště se zvenku neodbytně lepily na okenní tabuli, vůbec přes ně nešlo vidět na zahradu.
Byl slyšet nepříjemný praskot větví stromů, které jen stěží odolávaly silnému větru. Zrovna jako tenkrát… pomyslel si rozmrzele Nick Marten a prudce zahrnul záclonu.
Pak s povzdechem pomalu došel k baru, vhodil do skleničky několik kostiček ledu, nalil si do plna whisky a zhluboka se napil.
Zamyšleně přistoupil ke stolu a s nostalgií v očích se prohrábl hromádkou zašlých fotografií, které dnes vytáhl z krabice.
Byli na nich táta s mámou a malá okatá dívenka, jeho sestra Annie. Hořce si uvědomil, že dnes je to právě deset let, kdy se jejich prázdninová cesta do Los Angeles navždy rozplynula, jako sníh na slunci.
Nemohl zapomenout na ty chvíle mučivé beznaděje a bezedné prázdnoty, které jej hodně dlouho pronásledovaly, i když tenkrát nezůstal na světě úplně sám.
Bylo to sice tak dávno, ale do jeho šedozelených očí se najednou nahrnuly slzy, snažil se to ze všech sil překonat. Hloupé počasí, jen přináší špatnou náladu…povzdechl.
Z přemýšlení jej vyrušilo naléhavé zaklepání.
Vzápětí se otevřely dveře a objevil se v nich Jimmy, kamarád ze školy, kytarista a teď taky trochu něco jako hudební manažer, v jeho černé tváři mu zasvítil bělostný úsměv.
„Kde vězíš, Nicku? Měl by sis pospíšit, ještě není vše naložené. Pořád čekám, až dorazí Michael a Freddy. Koncert sice začíná v sedm večer, ale je před námi daleká cesta. Škoda, že se pořád tolik bráníš létání, vše by bylo mnohem jednodušší.“
Nick po něm bleskl pohledem.
„Nezačínej s tím zase, tohle téma už jsme tolikrát probrali, do letadla prostě už nikdy nesednu!“
„Dobrá, jako bych nic neřekl. Kamaráde, připrav se, bude tam plno, tvoje CD jdou dost na odbyt, čeká nás parádní turné! Bylo načase, aby ses konečně ukázal světu, fanynky jsou z tvého hlasu a kouzelně hbitých prstů na piánu úplně vedle, a to ještě pořádně neviděly, jak skvěle vypadáš!“
Neprojevil moc nadšení z jeho sáhodlouhého projevu, Jimmy si toho všiml.
„Děje se něco, Nicku? Jsi nějak bez nálady, já být na tvém místě a mít tvoji vizáž, měl bych kolem sebe holek, že bys je ani nespočítal, a v tomhle přepychu, co máš, si s nimi parádně užíval. Pěkně bych se od nich nechal u bazénu masírovat a celý Minneapolis by mi leželo u nohou. Ale ty ne, jsi pořád stejný, zasněný beznadějný romantik, který pořád čeká na tu pravou…ale třeba ji zrovna někde na koncertě potkáš, hm?“zazubil se na něj.
„Samozřejmě, to jsi celý ty, myslet jen na to. Jenže zrovna na tohle já dneska nemám náladu.“
Zabručel Nick, rozepnul si roztržitě u krku džínovou košili a prohrábl si své husté kaštanové na krku se vlnící vlasy, které byly na levé straně výrazně přerušené obrovskou jizvou, táhnoucí se přes celé temeno hlavy až skoro k čelu. Pak si nasadil ocelově modrou pletenou kšiltovku s jeho iniciálami na boku, pod níž před světem ukrýval svůj handicap, trpký pozůstatek té dávné hrozné události, kterou se marně celá ta léta snažil vymazat z paměti.
Jimmy k němu přistoupil, podíval se na stůl a rázem věděl, oč jde.
„Promiň, já zapomněl, dneska je vlastně výročí. Tak já jdu, počkám tě dole v hale.
Přijď, až budeš úplně v pohodě, ale doufám, že dvě hodiny ti budou stačit, pak už opravdu musíme jet…“ Nick váhavě přikývl. Jimmy se zadíval na skleničku v jeho ruce a podotkl.
„Neměl bys tolik pít, předpokládám, že budeš chtít určitě vyzkoušet, jak šlape ten tvůj nový Bentley, tak to není moc rozumný. Nemám nejmenší chuť nechat se rozsekat na kousky.“
„Nech mně na pokoji, měl jsem jen jednu, co pořád máš? Na kokain jsem už celé dva roky nesáhl, tak mi dopřej aspoň něco.“
„Dělej, jak myslíš, ale abys pak neřekl, že jsem tě nevaroval. Nezapomínej, kdo tě ze všeho toho neřádu vytáhl.“
Jakmile se zabouchly dveře, Nick dopil whisky až do dna, zbytky ledu mu zaskřípaly mezi zuby. Vzpomínky s ním dneska pěkně zacloumaly. Položil skleničku na stůl, natáhl před sebe své ruce s dlouhými štíhlými prsty a chvíli si je zadumaně prohlížel.
Máma by měla radost, vždy jí moc záleželo na tom, aby něco uměl, jenže v tom byl ten problém, jeho umění nebylo tak docela jen jeho zásluhou.
Zapátral v minulosti a vzpomněl si na ten starý dům v Richmondu, kam ho tenkrát odvezli přímo z nemocnice, na své podivné sny a pak tu noc, kdy na půdě poprvé objevil ten vyřezávaný klavír, zažloutlé noty a tuší malovaný obrázek moc krásné dívky, s vlasy až do pasu, zasněnýma smutnýma očima a v šatech snad z doby války Severu proti Jihu. Nemohl od něj tenkrát odtrhnout oči, tím to vlastně všechno začalo.
Zahleděl se na skleničku na stole, natáhl po ní ruku, ale pak si to nakonec rozmyslel.
Jimmy má pravdu, jedna stačila.
Na chvíli zavřel oči a opět zavzpomínal…zlatá teta Jane, bez ní by se tenkrát ze všeho asi zbláznil, hodně mu pomohla, byla jako jeho druhá máma.
Pohled mu sklouzl do rohu pokoje a pak se pomalu k němu přiblížil. Stál tam majestátně v celé své kráse, klávesy měl již dosti zašlé, ale stále ještě fungoval.
Narazil na něj úplně zázračně, před rokem, v jednom zapadlém bazaru na předměstí.
Zprvu si nebyl jistý, i když měl nástroj na průčelí tu známou ozdobnou řezbu, ale pak to zkusil. Upřeně se
na něj zadíval, a na pultě nenápadně jako by zahrál pár akordů, najednou se klavír rozezněl přesně podle něj, prodavač se překvapeně otočil.
„Hele, mladej, na zboží nesahat!“ pak se ale zarazil, protože si uvědomil, že Nick vlastně stojí vedle něj.
Moc se tím ale nezabýval a procedil mezi zuby.
„Sto babek, a je tvůj, stejně mi tady jen překáží“.
Nemohl tomu uvěřit, jak se sem dostal? Takovou dálku, až z Richmondu? Za hodinu byl Nick zpátky i s vypůjčenou dodávkou, a večer stál ten poklad uprostřed haly jeho domu…a teď ho má tady, u sebe v pokoji. Byl tenkrát hodně zničený, dalo mu to spoustu práce, než jej znovu obrousil, nalakoval a opravil.
Usmál se, láskyplně jej pohladil a zkusil zahrát pár akordů své oblíbené skladby…Always look on the bright side of life… a jak jinak, klavír s tichou ozvěnou dohrál melodii za něj.
Zněl sice trošku falešně, ale Nick přesto ucítil to známé jiskření ve vzduchu a věděl, co to znamená.
Slabě povzdechl…Jimmy má možná pravdu, třeba na něj někde nějaká čeká, měl by se konečně začít dívat více kolem sebe a přestat snít. Ale stále se nemohl zbavit pocitu, že žádná nebude jako ONA…najednou na něj přes ty tóny opět dýchla minulost, proběhla mu před očima jako nějaký starý film, který jste dlouho neviděli a přemýšlíte, zda jej vlastně vůbec ještě chcete vidět….