Nešťastná láska

„Poslední tři dny, poslední tři dny…“ To jsou slova, která mi teď znějí v hlavě téměř pořád. Pokaždé, když mi znovu zaznějí v hlavě, si s bolestným píchnutím u srdce pomyslím: „A co bude potom? Vzpamatuju se z toho někdy? Jestli ano, za jak dlouho? A za jakou cenu? Zvládnu to vůbec?“ Bude to konec mého starého života a začátek nového. Kdoví, jestli hezčího…
Každopádně to bude konec nádherné kapitoly mého života, nejlepšího školního roku vůbec… Myslím na to s hrůzou a bodavou bolestí u srdce. Vím, že velká láska nikdy úplně nevyhasne, ale zůstane v srdci, někde hluboko pohřbená… Vůbec nezáleží na tom, jestli člověka, kterého se týká, ještě někdy uvidíme. Já vím, že moje láska k Jakubovi nikdy nevyhasne…Bude ve mně pohřbená navždy a probudí se pokaždé, když si na něj vzpomenu…

A o čem tedy můj příběh je? Ovšemže o nešťastné lásce, jak všichni pochopili z názvu a předchozího textu. Prožila jsem jich už tolik, že mě další zklamání nepřekvapí. Ale stejně, i když vím, že miliony lidí na světě trpí mnohem horšími problémy, nemůžu se tím svým přestat zabývat… Jsem příliš sobecká a příliš mě to bolí na to, abych nad tím mávla rukou a řekla si „takových ještě bude“… Jsem zamilovaná do jednoho kluka z devítky (já jsem osmačka). Jmenuje se Jakub a je moc hezký. Jinak o něm nic moc nevím, nikdy jsem s ním nemluvila… Ale slyšela jsem o něm vesměs špatné věci. Patnáctiletý (téměř šestnáctiletý) kluk, co by se dalo čekat. A proč jsem neudělala nic pro to, abych byla s ním, což je mé největší přání? Protože jsem příliš stydlivá. A bojím se, že by mě odmítl, kdybych mu cokoliv naznačila. Protože on je z úplně jiné kategorie. Já jsem obyčejná průměrná holka, která není ničím zajímavá (snad jen svojí nevšedně pitomou povahou). A on je krásný kluk, po kterém touží jistě tolik holek… A kluci v Kubově věku se navíc dívají většinou hlavně na vzhled a po téhle stránce mu nemůžu nic nabídnout. Kdyby mě poznal, jaká jsem, možná by to bylo o trošku lepší… Všichni tvrdí, že mám dobrosrdečnou povahu („i když samozřejmě s mnoha chybami“ dodávám si k tomu vždy v duchu). Ale na to já už nemám čas. Jakub byl pro mě vždycky nedosažitelný. Líbí se mi asi čtyři měsíce, postupně to přešlo ve velkou lásku (z mé strany pochopitelně)… Ale teď už mi zbývají jen zmíněné tři školní dny s ním, než odjedu do Švédska. Vrátím se až po vysvědčení, což znamená, že už ho potom nikdy neuvidím, protože je to deváťák… Tráví poslední dny na naší základní škole. A já o ty poslední, nejlepší, přijdu… V poslední době se jen trápím a užírám, jaké to bude POTOM, příští školní rok… Když nebudu na chodbách každou přestávku potkávat ani jeho, ani ostatní deváťáky. Když se nebudu střetávat s pohledem jeho nádherných modrých očí, které tolik zbožňuju. Když se nebudu každé úterý, kdy končíme zároveň, loudat za ním stejným směrem (protože každé úterý chodím ke kamarádce, která bydlí stejným směrem jako on). Když se nebudu moct těšit na dva dny v týdnu, kdy má obědy po stejné hodině jako my a stojí v řadě kousek ode mne. Když se nebudu moct těšívat na KAŽDÝ školní den s vidinou JEHO před očima. Ach, Jakube můj milovaný, Slunce mého soukromého Vesmíru… Díky Tobě přežívám všechny nástrahy školní docházky… Představuju si, jaké by to bylo, kdybys o mě stál…Kdyby sis mě vodil za ruku, objímal mě a utěšoval… Kdybych pro Tebe znamenala tolik, co ty pro mne-celý svět… Kubíčku, lásko moje, nikdy na Tebe nezapomenu… Děkuji Ti za nádherný školní rok v Tvé přítomnosti…

I přes to, že chci, aby byl šťastný a aby se mu v dalším životě-na střední škole-dařilo, nemohu se přestat utápět v depresích a říkat si, jak to bez něj mám přežít…