+ Scifi.. Fantasy..

Stojím před bránou.. brána do neznáma. Vždy jsem o tomto snil, snil jsem projít touto bránou. Teď před ní stojím.. proč se mi nechce projít?.. co chybí. Někdo? kdo by na mě dával pozor?.. kdo mi semnou chtěl sdílet všechny ty překvapující zážitky?.. ty otřesné a kruté.. ty nádherné a radostné.
Přesto, že mi někdo ten chybí.. projdu, věřím.. že toho ( spíše tu) najdu za tou branou.
Procházím a nemohu uvěřit svým vlastním očím.. vidím svět.. jako namalovaný podle mého.. ovšem tento svět můj není.. nemohu se skoro ani nadšením pohnout.. ale stejnak to zvládnu.. jdu od brány, trávou.. kterou jsem nikdy neviděl.. hladí mé nohy jako pírka.. voní jako gumoví medvídci. Je to taková nádherna.. když se podívám na oblohu.. vidím jeden měsíc, druhý, třetí.. a až pak sluníčko.. tak zlaté a usměvající se sem dolů:))).. stromy ( bohužel na nich nerostou pizzy:DDD ).. pomalu docházím na konec travnaté cesty.. vydím, že se dostávám na sráz.. chybí tady jen lavička, aby jsem se mohl jen kochat tím pohledem ze srázu.. svět jako namalovaný.. ale nic není dokonalé.. a každá utopie, má své temné stránky.. tak jaká temná stránka je asi tady?.
Přichází první večer.. den byl tak dlouhatácky dlouhej:).. rochnil jsem se ve vodě, která byla sladká jak ta nejsladší vanilka.. díval se na nebe.. které vypadalo jako moře, ve kterém plavali delfíni.. jsem zvědav na noc. Nevím zda si mám najít nějaký přístřešek, jeskyni.. nebo se uchýlit do kouzelného lesa.. ale když pohlédnu na nebe.. vidím jak se měsíce pomalu zakrývají i se sluncem.. je to taková krása.. tančíci planety.. hvězdy.. slunce pošle na tento poslední paprsek a hle.. je tu noc.. všechny kouzelná zvířátka stichnou.. a utíkají pryč.. schovávají se.. ale před čím?.. na nebi není ani jedna hvězdička.. co se bude dít?.. vítr přestal foukat.. a i ten hmyz.. ktrý vypadal jak kousky čokolády.. zmizel.. to nevěstí nic dobrého.. rychle jsem se ukryl na lízátkovou louku.. pokrčil se a čekal. Po nějaké době.. jsem viděl v dáli konečně pohyb.. ale nebyli to žádní kouzelní zvířátka.. bylo to něco většího.. podle siluety to nevypadalo ani jako zviřátko.. spíše jako člověk.. nejsem sám? Napadá mě jít za tím, nebo za ním.. ale mám strach.. napadá mě.. ve dne kouzelná krása.. a večer hororový prožitek, který nemusí někdo přežít. Seberu odvahu a postavím se.. hned jak jsem se postavil, temná silueta mě spatřila.. úplně mi šel mráz po zádech.. jako by mě pohledem zmrazil.. díval se na mě.. neviděl jsem mu nebo tomu do očí.. ale věděl jsem že se na mě dívá.. co teď.. pomalu zvedám ruku a otevírám ústa.. v tom silueta vyskočí do neuvěřitelné výšky.. a spadne skoro přede mě.. dopad byl tak hlasitý, že jsem musel přivřít oči.. když jsem je však otevřel.. lekl jsem se.. stále vidím jen siluetu a to je několik metrů předemnou.. že by postava stvořená z temnoty? má více jak dva metry.. dlohé ruce.. i nohy.. na hlavě nemá ani vlásek.. na sobě ani oblečení a dívá se na mě.. mám strach udělat cokoliv.. stále na mě hledí.. a nic se neděje. V tom slyším nějaký skřek.. hrůzostrašný řev.. jako by někdo zardousil dítě.. z dálky pozoruji další siluety.. ne dvě tři ale desítky.. a běží naším směrem.. silueta předemnou stále jen stojí.. a vydává divné zvuky.. bolí mě z nich hlava.. jako by mi někdo pískal píšťalkou do ucha. Snažím se uklidnit.. ale nejde mi to.. jenže stvoření předemnou najednou skočí jakoby do bojového postoje.. a já už vím.. ostatní siluety jsou skoro u nás.. napadne mě UTÍKEJ.
Utíkám utíkám jak jen mohu.. periferně vidím jak mi jsou za zády.. hrozně řvou.. skáčou.. pár jich skočí přímo přede mě.. rozhodnu se utíkat do leva.. utíkám utíkám.. předemnou vidím les.. uteču do lesa.. utíkám utíkám dvě minuty.. jsem skoro u lesa.. a v tom se mi les oddálí tak o kilometr.. co to je k sakru???.. dobrá, utíkám dál a dál.. jsem tak dezorientovanej a vyštěklej, vůbec nevím co se děje.. běžím pět minut a jsem pořád stejně daleko od lesa.. zastavím se.. otočím.. a zamnou nikdo.. co teď? na pravo ode mě.. vidém jezero.. tak jdu k němu.. vidím velikánské jezero.. molo.. a vor.. uprostřed voru je baterka.. konečně světlo.. stoupnu si na vor.. a za sebou na molu slyším kroky.. otočím se.. a zamnou divní lidé.. lidé v hábitech.. natažené ruce směrem ke mě.. leknu se.. vemu baterku a rosvítím jí abych na ně lépe viděl, když však světlo na ně namířím, jako by z nich šli jiskry a očividně jim to není příjemné.. zda by je chránila temnota? a já jí teď ubližuji světlem.. nepřemýšlím jednám.. berou nejbližší dlouhej cosi.. a vyjíždím na voru do prostřed jezera.. baterku mám při sobě stále zapnutou.. lidé v hábitech už zas nejsou tam kde byli. Když jsem doplul do prostřed jezera.. ozvalo se strašidelné ticho.. a jen šplouchající voda.. cítím tlak ve voru.. jako by něco bylo ve vodě.. podemnou.. mám strach se podívat dolů.. a neudělám to.. možná to byla osudová chyba.. třeba ne.. beru do ruky nějako tu cosi tyč.. a snažím se odplout k břehu.. snažím se ze všech sil.. odrážím se ode dna.. jenže něco mě drží.. co teď.. všude voda a já na kusu dřevu.. jdu ke kraji.. podívat se teda co je v té vodě.. maířím baterku na vodu.. a zjišťuji něco velmi nechutného.. není to voda.. ale nějaký hnusný slizký hmyz.. pluji na hmyzu.. je to takový hnus.. co teď.. jak tak koukám rozežírají mi vor.. doufám že jsou jen dřevo žrouti.. beru tyč znovu do ruky.. zapíchnu na dno hmyzího jezera.. a snažím se odrážet.. jednou po druhé.. a potřetí mi ji sežerou celou.. u ž mi zbývá asi dva metry na poloměr voru.. v ruce mám jen baterku, která mi už moc nepomáhá.. a hnusný slizký hmyz.. se ke mě čím dál více přibližuje.. vor se začíná propadat do hmyzu.. a já jen zavírám oči.. a se slzami v očích.. přestávám věřit v záchranu..