Šťastná nehoda

Vše začalo jednoho rána, kdy sem měla jít do školy. Vstávala sem okolo půl desáté,což nebylo zrovna nejlepší.Dá se říct, že jsme ve škole měli už druhou hodinu,což byla hodina biologie,nepočítaje nultou hodinu. Řekla sem si, že pokud už jsem zaspala tak se aspoň v klidu nasnídám a pak teprve vyrazím do školy. Když jsem odcházela z bytu, pustila jsem našeho zlatého retrívra Karin na zahradu a poté jsem i zamkla.
Na zastávku jsem se ploužila jak tělo bez duše, když najednou slyším skřípění brzd… Teprve teď jsem si uvědomila, že vlastně přecházím přechod bez toho, aniž bych se rozhlídla. To auto, které prudce zabrzdilo, mě srazilo. Nejspíš jsem omdlela, protože se mi zatemnilo před očima. Řidič, který mě „oživoval“, mě velice zaujal, když jsem otevřela oči. Tedy spíš mě zaujaly ty jeho krásně azurově modré oči, topila jsem se v nich a byla jsem v sedmém nebi.
Mladý muž, který se mi představil jako Michal mě pro jistotu odvezl do nemocnice, aby se tam na mě podívali, a oznámili mu, jak na tom vlastně jsem. Nakonec mu řekli, že mám jen naražená žebra a lehký otřes mozku a že si mě v nemocnici ještě pár dní nechají. Poté za mnou Michal přišel a řekl mi že se omlouvá, že si mě všiml až tehdy, když domluvil se svým nadřízeným. Poté jsme se zapovídali, když nás náhle vyrušilo zvonění mého telefonu. Když jsem hovor přijala, najednou se z telefonu ozval hlasitý a vyděšený hlas mé matky: „Žiješ, co ti je a kde vlastně jsi? A co se vlastně stalo?“. Nevím proč, ale udělalo se mi nějak nevolno, zamotala se mi a hlava a já omdlela. Michal prý zavolal doktora a řekl mu, co se mi stalo a on mu odvětil, že je to únavou a zesláblostí. Po tomto výroku byl můj zachránce klidnější. Michal se s doktorem domluvil, že do nemocnice ještě přijede, protože teď spěchá na jednání do práce. Doktor souhlasil a řekl mu, že to bude lepší, že se pacientka mezitím trochu zotaví a nabere nové síly.
Když jsem se probrala, sestřička vpisovala do mé karty můj aktuální stav, poté se objevil i doktor a o něčem diskutovali. Potom se ve dveřích objevila i skoro celá moje rodina a hned mě utěšovala, že všechno bude v pořádku a že si mě brzo odvezou domů. Poté moje mamka vysoukala z kabelky mou oblíbenou oříškovou čokoládu, na kterou jsem zrovna neměla chuť. Doktor řekl, že je to po takovéto nehodě úplně normální. Po této doktorově poznámce byl i můj táta klidnější. Poté doktor řekl, že návštěva by měla ubírat směr konce, tak se semnou rodinka rozloučila a už si to mířila domů, když v tom vidí nějakou osobu, která si to štráduje rovnou do mého nemocničního pokoje. Oba rodiče se na sebe podívali a mysleli si bůhvíco…
Když vešel Michal do pokoje, tak mi rozum stál… Přinesl totiž nádhernou kytici, která mě strašně potěšila, ale také mile překvapila. Když jsem se podívala do těch jeho krásných očí, leskly se mu, prostě zářily štěstím. Ty moje také zářily štěstím, už jen když jsem ho zahlédla. Měl na sobě hnědou koženou bundu a tmavě modré džíny. Odložil si bundu, kterou pověsil na věšák a pak se posadil na židli a přisunul si ji blíž ke mně. Měli jsme k sobě tak blízko, že byl v mém osobním prostoru. Jeho hnědé vlasy, střední délky, lemovaly jeho obličej. Strašně se mi líbil, pomyslela jsem si, určitě jsem musela zářit štěstím. Ale na druhou stranu jsem si řekla, že takový kluk jako je on, určitě má nějakou slečnu, která ho vroucně miluje. Takže jsem si ho vlastně zakázala. Hodně dlouho jsme si povídali, když ale přišel doktor řekl, že je už dávno po návštěvních hodinách a že by měl odejít. Michal mi tedy řekl, že mě nechá odpočívat a pohladil mě po mých plavých středně dlouhých vlasech. V duchu jsem si říkala, že kdybych stála, určitě by se mi podlomila kolena. Poté si na sebe obléknul svou bundu a nakonec mi věnoval krásný pohled. Myšlenkami jsem byla v sedmém nebi, byla jsem až po uši zamilovaná, a to jsem na lásku na první pohled nikdy nevěřila. Pomyšlení na Michala mě brzy uspalo. Mé sny patřily jen jemu, jen klukovi, který mě málem zajel a to jak jeho tak i mou nepozorností.
Probuzení nebylo tak romantické jak usínání. Probudila mě starší sestřička, která byla očividně nabroušená, ale bylo mi to jedno, protože jen jedna myšlenka mi zvedla náladu na sto procent. Sestřička mi dala nějaké prášky, které jsem poté zapila, a pár minut na to jsem zabrala.
Myslím že jsem musela spát tak pět nebo šest hodin, protože za mnou přišla mamka, která mi donesla svačinu, která se skládala z jednoho banánu, pomeranče a dvou jablek. S chutí jsem se pustila do červeného a šťavnatého jablka, které mi dodalo trochu energie, abych mohla mamce povyprávět, jak se to vlastně seběhlo. Mamka mi řekla, že by se to mělo hlásit na policii jako ublížení na zdraví, ale já jsem jí vysvětlila, že to byla moje chyba a že si zato mohu vlastně sama. Mamka tedy na tento argument zareagovala tak, že mi ještě vynadala. Prý jsem se měla rozhlédnout a už vůbec jsem neměla zaspat, jinak že by se to vůbec nemuselo stát. Podívala jsem se na ni provinilým výrazem a ona mne objala, a řekla mi, že už se těší, až budu zpátky doma. Ale já jsem si v duchu pomyslela, že já se domů netěším, zase to bude jako vždycky. Samá nuda, hádky se sourozenci a navíc peklo ve škole. Jsem totiž studentka čtyřletého gymnázia. Sice už vím, kam bych chtěla na vysokou školu, ale měla bych víc zabrat v některých předmětech, jako je angličtina a chemie, ale jelikož mě chemie vůbec nebaví, nejevím o ni víceméně žádný zájem. Poté přerušil naši diskuzi doktor, který nám oznámil, že zítra mohu opustit nemocnici, že už bych měla být relativně v pořádku. Tak trochu jsem byla ráda, že už budu moci jít domů, ale na druhou stranu už mě s největší pravděpodobností Michal nenavštíví. Touto myšlenkou mě pohltil pocit smutku. Mamka mi oznámila, že už půjde, ale že jí nejdřív vysvětlím, kdo za mnou včera přišel s kyticí, kterou nesl v ruce a která zkrášluje „můj“ nemocniční stolek. Řekla jsem jí, že mi ji přinesl Michal, kluk, který mě málem přejel a také mě zachránil. Ona mi řekla, že vypadá velmi slušně a že je i velice pěkný. S touto poznámkou jsem naprosto souhlasila. A poté už šla mamka domů. Ještě ten den za mnou přišly mé kamarádky ze školy, a řekly mi co je nového, pár drbů ze školy. Nejzajímavější zprávou bylo to, že můj nejoblíbenější učitel opouští školu, kvůli lepší pracovní nabídce. Na to jsem řekla, že mu přeji hodně štěstí. Holky se mnou souhlasily a poté jsme se pustily do tématu mého zachránce. Když jsem ho kamarádkám líčila v tom nejlepším světle, někdo vstoupil do pokoje. Michal, ten „vetřelec“, jen s tak krásným úsměvem poznamenal „Tak co holky, nepomlouvala mě tato slečna, jejíž jméno vlastně ani neznám?“. Katka odpověděla: „Právě naopak, povídala o tobě s takovým zaujetím, že …“. Přerušila jsem Katčinu větu: „Michale tak tohle je Katka, Míša a Lucka s Petrou“ On se na mě podíval a potom řekl: „Těší mne, já jsem Michal“ Holky usoudily, že nejlepší bude, když už odejdou a nechají nás o samotě.
Po odchodu mých kamarádek jsem Michala objala a řekla jsem: „Tak tedy já se jmenuji Karolína“. Následně se mě Michal zeptal, co vlastně Katka chtěla řict, když jsem ji přerušila. A já se na něj jen tak provinile, s jiskrou v očích podívala a řekla jsem, že nevím. I když jsem to věděla, chtěla jsem si to nechat sama pro sebe. Šibalsky si mě prohlédl a pak mi ještě něco chtěl říct, jenže já jsem ho přerušila tím, že jsem mu řekla, že mi není zrovna nejlépe a jestli by nemohl zavolat sestřičku. On se na mne dlouze podíval a poté vykoukl z pokoje a zavolal na zrovna procházející sestřičku: „Sestři, mohla byste na moment?“ ,když se na mě zpátky otočil já už nebyla ve „své“ posteli nýbrž na zemi. Rychle ke mně přiběhl a vzal mě do náručí a položil na postel, cítila jsem teplo jeho těla a bylo mi dobře. Poté jsem, bílá jak stěna, řekla díky a on se mě zeptal, co mu to vlastně dělám. Sestřička mi píchla nějakou injekci a já jsem po ní byla taková malátná. Míša si ke mně přisunul židli, sedl si a přejel mi rukou přes vlasy a obličej, brzy na to jsem cítila polibek na tváři, ale nejspíš se mi to jen zdálo. Mezitím to doktor zavolal mým rodičům, kteří hned jeli do nemocnice.V nemocnici jim doktor řekl, že až si mě zítra odvezou domů, neměla bych se hodně namáhat, jinak mohu znovu omdlít.
Když jsem se probrala asi tak po půlnoci, řekla jsem si že si zajdu na sesternu, jestli by mi mohli udělat nějaký čaj. Když jsem tam přišla sestřička mě uvítala milým úsměvem a zeptala se mne, jestli něco nepotřebuji. Já jsem ji požádala, jestli by mi mohla udělat nějaký čaj a ona souhlasila, mezitím než se uvařila voda, povídaly jsme si. Poté jsem opustila sesternu s knížkou, kterou mi půjčila sestřička a šla si lehnout. Začala jsem číst, když v tom najednou slyším nějaké kroky. Nedávala jsem tomu příliš pozornosti. Jelikož mě přemohla únava, zhasla jsem světlo a šla spát.