Že by přece jen láska? (12)

„To je dobrý“usměje se. Prohlíží si mě úplně stejně jako já ji, takže ji ta podoba musí být jasná...
„Jestli chceš dát ti adresu nebo číslo a můžeš mi poslat účtenku z čistírny“navrhnu ji, ale ona jen zakroutí hlavou.
„Ne dobrý.“řekne jen. „musím jít tak se měj ahoj“
„Ahoj“řeknu a uhnu ji z cesty. Holka kolem mě projde a já hned vyhodím zbytek zmrzliny do koše, protože jednak ji mám na šatech, které musím očistit a jednak rozmačkaný kornout už jíst nebudu..
„Taky sis toho všiml?“zeptám se Erika, který jen přikývne. Otočím se znovu na tu holku, abych se ujistila, že se mi to nezdálo a opravdu jsem viděla sebe, akorát v jiném oblečení, v delších vlasech a trochu jinou...bohužel mě ta holka nachytá, protože se hned otočí taky...
„Saši, měli by jsme jít“řekne mi Erik. Otočím se k němu a přikývnu. Podá mi hned kapesníky, kterými si za chůzi očistím tak trochu šaty, i když je mi jasné, že budu lepit furt, dokud si nedám sprchu.
Stejně mi stále vrtá hlavou, jak to že je mi ta holka tak podobná? Proč mi připadá povědomá? Proč mi připadá jako bych ji znala? Proč?! Proč jen!?
„Hele brácha?“
„Co je ségra?“ řekne brácha aniž by zvedl oči od stolu, kde zase dělá něco do práce. Po příchodu domů, když jsem zjistila, že je doma jsem hledala docela dost odvahy, abych na něj promluvila a řekla mu, co se mi dneska stalo ve městě.
„Musím si s tebou promluvit“řeknu a posadím se mu na postel. Jen na mě vzhlédne od papíru a pohledem mě vyzve, abych začala povídat. Řeknu mu všechno od začátku až do konce. Jak jsme do sebe vrazili a když se jen zmíním o tom, že jsem se v ní poznala, nevím proč, ale najednou upustí tužku na stůl a všeho nechá.
„Cože?“
„Byla jako mí dvojče“pokrčím rameny. „strašně podobná, jen vlasy měla delší po pás a oblečení jiný, ale jinak jsme byli opravdu skoro stejné!! Tome, jde to, aby byli dva lidé úplně stejní? I když se neviděli? Nikdy v životě?“
„Ne to není možný Saši, určitě se ti to zdálo“ujistí mě. Nevím proč, ale zdá se mi, že když jsem mu to řekla, blýskl se mu v očích strach, jako by se něčeho bál...ale čeho? Čeho se má bát na tom, když jsem dneska potkala ve městě ji? Čeho se na tom má bát? Vždyť na tom nic není!!
„No nebudu tě rušit.“usměju se na něj a vyjdu z jeho pokoje. Něco mi tu nehraje a já musím zjistit co! Prostě to musím zjistit! Mám divnej pocit, že mi lže! Že tu něco nehraje, ale co?! Co to jen je?!
Hned vytáhnu ze šuplíku svoje album, které je celé růžové, jasně jsem holka, takže musím mít růžové, zatím co Tomáš má modré a je na něm stejně jako na mém název NAŠE DÍTĚ. Viděla jsem ho nejméně stokrát, ale teprve teď jsem si uvědomila jednu věc..Tom tam má fotky už z porodnice a v době, kdy ho mamka čekala, ale já?
Otevřu na první stránku a už to vím, co mi tam nehrálo celou tu dobu..moje první fotka je z doby, kdy mi byli 3 roky!! Kde mám ty ostatní?! Kam se ztratili ty moje tři roky?! Kam se poděli? Copak jsem neměla žádné roky před tím? Copak nic neexistovalo před mými 3 roky?! Kde jsou?!

„Ségra jedeš?“nakoukne do mého pokoje Tom kolem 4 hodiny, kdy máme jet rodičům naproti na letiště, abychom to stihli na slíbenou hodinu, tedy na 6 kdy přeletí..
„Tome, kde mám zbytek fotek?“zeptám se ho místo odpovědi.
„Cože? Jaký fotky?“zeptá se nechápavě a přiklekne si ke mně. Sedím uprostřed pokoje a kolem mě jsou všechny mé fotky, ať už s ním, rodiči, přáteli, ze školy, ze školky, ale všechny jsou od mých 3 let!! Tak kde jsou fotky, když jsem byla malá!? Když jsem byla dítě?!
„Když jsem byla malá..“vysvětlím mu.
„Copak je nemáš? Saši, nelam si s tím hlavu, teď musíme pro rodiče na letiště jasný? Vysvětlím ti to někdy jindy, kde ty fotky jsou“slíbí mi.
„Tome, jsem tvoje sestra?“zeptám se ho se slzami v očích.
„A čí bys měla být? Jsi moje milovaná mladší sestřička tomu věř, ničí jiná jasný? Pamatuj si to“přikáže mi.
„Tome, jsem tak ráda, že tě mám“řeknu se smíchem a obejmu ho. Tomáš mě k sobě přitiskne a pohladí po zádech. Takhle tam spolu klečíme ještě chvilku, než se brácha vzpamatuje a zavelí k odjezdu na letiště.
„Brácha, nezapomeň co jsi mi slíbil! Ani slovo rodičům o ničem!!“připomenu bráchovi jeho slib.
„Ani muk“ujistí mě a odemkne autíčko, do kterého hned nastoupím. Hned zapnu rádio, ve kterém začnou hrát hudbu, bez které bych nemohla žít a když pustí Kabáty hned začneme zpívat s bráchou o sto šest a chlámeme se u toho jako padlí na hlavu, takže cesta na letiště uběhne celkem rychle.
„Ono to má zpoždění?!“řekne nešťastně Tom jen co spatří na letišti tabulky s příletem letadla, ve kterém máme rodiče.
„Bohužel brácha, hele támhle je místo pojď“řeknu když zjistím, že jedna lavička je volná. Hned se tam rozběhnu, aby nám ji někdo nezasedl a rozvalím se, abych držela místo bráchovi, který skoume, kdy má letadlo být tu..
„Bože až v 7!“přijde nešťastnej brácha za mnou a posadí se. Dá hlavu do dlaní a takhle tam sedí asi 10 minut, než se na mě naštvaně podívá, protože ho celou tu dobu provokuju tím, že do něj furt strkám a on to nakonec nevydrží a sjede mě varovným pohledem, takže já toho hned nechám.
„Že by?“zvedne hlavu brácha něco po 7. Byla jsem tak unavená, že jsem se o něj opřela a pak jsem se natáhla na lavičku a hlavu si opřela o jeho nohu a takhle tam ležela se zavřenýma očima do té doby než mě vzbudil těmi slovy!!
„Ani nenechá člověka prospat“řeknu a se zívnutím se posadím, abych zjistila jaká je situace. Jestli se můžu ještě natáhnou nebo někde hledat mé milované rodiče, kteří se teď už mají vrátit domů..
„Jo tohle je určitě jejich letadlo pojď“řekne brácha. Hned mě chytí za ruku, vytáhne mě na nohy a vydá se semnou kousek blíž k východu, odkud přicházejí cestující, kteří právě přiletěli..
„Tak sakra kde jsou?“řeknu netrpělivě a opřu se o zeď.
„Už jdou!!“řekne Tom po chvilce a znovu mě chytí za ruku, čímž mě donutí k pohybu, protože kdybych byla u té zdi ještě chvilku nejspíš bych usnula!! Se zívnutím se rozhlédnu kolem sebe, ale rodiče prostě nevidím..neměl to náhodou Tom halucinace? Nespletl si je?
„Tomáši!! Alexandro!!“ozve se kousek od nás tátův hlas. Ježiši tohle mi chybělo, pomyslím si a podívám se směrem odkud ten výkřik přišel. Ať s Tomem koukáme jak koukáme, já prostě rodiče nevidím!!
„Vidíš je?“zeptá se mě Tom a já jen zakroutím hlavou. Pak je konečně spatřím, jak se k nám hrnou s kufry na kolečkách, s úsměvem od ucha k uchu a když zjistí, že jsme je spatřili hned nám zamávají!!
„Tome“řeknu a kývnu směrem, kde jsou rodiče. Tom se tam v momentě hned podívá, pak na mě já kývnu a s úsměvem se k nim vydáme..
„Mami!! tati!!“vykřiknu a hned je oba najednou obejmu. Rodiče mě k sobě hned přitisknou a drží mě u sebe snad půlhodiny, kdyby mě Tom od nich neodtrhl drželi by mě tam snad dodnes!!
Bože tak hodně mi fakt chybělo!! Bože, rodiče, tak co taky od nich čekat, že?! Rok jsme se neviděli a oni takhle šílej! Je to možný! Vždyť jsme se neviděli jen jeden blbej rok, copak je to tak dlouho? Pro ně asi jo, ale pro mě ne!!
„Jak jste se měli celej rok bez nás? Povídejte!! Alexandro, co škola?!“obrátí se na mě mamka. Bože, kolikrát jsem ji říkala, že nesnáším, když mi říká Alexandro?!
„Jo dobrý, úplná pohoda“ pokrčím rameny a podívám se na Toma, který se jen pobaveně usměje, zatím co já se na něj zašklebím.
„Tome, co práce? Dával jsi pozor na sestru? Byla hodná?!“vyzvídá hned taťka a teď tentokrát střelím varovným pohledem po Tomovi já..panebože, co když jim všechno poví?? co když jim řekne pravdu?!
„Ségra? Ani jsem o ní nevěděl, jak byla hodná“řekne Tom a mě se tak strašně uleví...ještě že ho mám..Nezklamal mě, splnil to, co slíbil...
„Ježíši, jak já se těším domů!“řekne mamka v autě, kam se namačkáme i s kufry. Taťka, který si od Tome vzal klíče od auta sedí s mamkou ve předu, zatím co my s bráchou se mačkáme vzadu..
„Divím se, že nejsou unavení“pošeptám bráchovi a on jen přikývne.
„Povídejte co novýho v našem světe?“obrátí se na nás mamka. Já jen pokrčím rameny, opřu se o bráchu, který se hned pustí do vyprávění, protože tak nějak ví, že tohle nemám ráda a všechny novinky jim poví on!! naštěstí!
Jen co přijedeme domů, zapadnu do svého pokoje, ale ještě před tím pomůžu rodičům s kufry, ukážu vysvědčení, vezmu dary z Egypta, kde byli poslední měsíce a zalezu do svého pokoje..Aniž bych se starala o ten bordel z fotek, obleču si pyžamo a nechám to všechno na zemi..však co? Zítra času dost, protože je 1. července a to znamená jedině...PRÁZDNINY!!!! volno od školy, klid, pohoda a hlavně žádnej stres z učení...
Ještě než zhasnu lampičku nad postelí, pustím si rádio, kde začnou hrát písničky na přání a moje hlava jen co se dotkne polštáře tak já v momentě spím..
Celý příští týden probíráme s rodiči novinky z jejich života, z mého a z Tomova, kdy oni se neustále ptají a já odpovím i když nerada! Jsem tak zaneprázdněná, že zapomenu i na tu holku z města, nebo spíš tak moc nezapomenu, ale zeptat se rodičů či chtít vysvětlení od Toma, který mi slíbil, teď nějak neřeším...
Ivana odjela hned první týden s rodiči na dovolenou na 3 týdny do Řecka, takže je tu celkem nuda bez ní, Erik ten si našel zábavu s kámošema ze střední, koupání, diskotéky, na které tahal i mě a když mě začali označovat za Erikovu holku, přistihla jsem se, že mi to vůbec nevadí!!!! spíš naopak, jsem ráda, těší mě to a podle úsměvů, které na mě Erik pokaždé hodil, soudím, že ani mu to nějak nevadí...
„Sašeno,“řekne mi jednou když spolu sedíme v noci u rybníku, protože jsme to na diskotéce zabalili, když začali hrát písničky, které se nelíbili ani jednomu.
„Eriku“zasměju se a podívám se na něj. Sedíme těsně vedle sebe, takže když se na něj podívám, vidím jeho krásné oči skoro u sebe a jejich lesk taky.
„Hele, přesně za tři týdny se jede víš o tom?“zeptá se mě a já jen se smíchem přikývnu.
„Díky Eriku za připomenutí, ale tohle vím“řeknu. Pak si najednou Erik začne hrát s mými vlasy, jednu loknu si natočí na prst a podívá se mi přímo do oči..Pak uvidím, jak se mě přibližuje a já zavírám oči. Najednou cítím jeho rty na svých, jak mě jemně, něžně políbí, nejspíš v obavách co na to řeknu. Hned ho obejmu, přitisknu se k němu, což on pochopí jako souhlas a začne mě líbat tentokrát vášnivě, už ne jemně, ale prudce.. Cítím, jak mě pokládá pomalu do trávy, pak se ode mě odtáhne a znovu se mi podívá do očí..
„Saši, tohle je opravdové šílenství, ale tohle jsem chtěl udělat tak dlouho“ řekne a pohladí mě po tváři. Lehne si ke mně do trávy a hladí mě celou tu dobu po tváři, zatím co já se na něj dívám s láskou v očích..
„Proč jsi to udělal teprve teď? Proč ne dávno?“zeptám se zaskočeně, protože přesně tohle jsem chtěla udělat i několikrát já!! Políbit ho, líbat ho, být s ním a nebýt jen kamarádka!!!
„Teprve teď jsem získal odvahu a docela jsem se i bál toho, jak budeš reagovat tak proto jsem tě nechtěl políbit dřív“ vysvětlí mi.
„Eriku, víš jak dlouho jsem chtěla udělat tohle já?“zasměju se. „jenže když se něco mezi námi stane, tak tě ztratím jako kluka, ale jako i nejlepšího kamaráda a to já nechci“
„Tohle se nestane, Saši, nestane ano?“řekne a znovu mě políbí. Přitáhnu ho k sobě a takhle se líbáme u rybníka dlouho do noci. Kvákají nám do toho žáby, začne foukat i vítr, ale nám to nevadí, protože se líbáme stále, jako by měl přijít konec světa každou chvilkou a my ho takhle mohli prožít..