Intermezzo - 4.díl

Nick stál chvilku jako omráčený, nemohl od toho obrázku odtrhnout oči. Pak ucítil kolem své hlavy slabý chladivý průvan a jako by blízko něj zavoněly růže. Možná se někde otevřelo okno, ale uvědomil si, že tady na půdě vlastně žádná nejsou. Trochu znervózněl a obrázek si schoval za tričko. Když chtěl noty položit zpátky na desku klavíru, vypadly mu z rukou a na podlaze se opět rozevřely na té skladbě.
Chtěl se pro ně znovu sehnout, ale v rohu půdy najednou zaregistroval nějaký podezřelý pohyb.
Když se do těch míst pozorněji zadíval, ustrnul a sotva popadl dech.
Najednou se tam objevila…ta krásná dívka, kterou kdysi vídal ve svých snech, a skrze její tělo byly vidět dřevěné trámy. Trochu se zachvěl hrůzou, tohle bylo něco úplně jiného, než tenkrát.
Teď nebyl ve své posteli, zachumlaný v peřině a zcela určitě nespal. Čelo se mu mírně orosilo a protřel si oči.
Její postava se vznášela nad zemí, přiblížila se k němu a usmála se. Začal vnímat podivné elektrizující jiskření ve vzduchu a omámeně se díval do těch nádherně tvarovaných oříškových očí.
Srdce mu tlouklo až někde v krku, takový děsivý pocit ještě nikdy nezažil.
Najednou zpanikařil, popadl noty a rychle odtud utekl dolů do svého pokoje. Chvějící se rukou vytáhl z trička obrázek, chvíli se na něj zadíval a pak jej raději ukryl do zásuvky.
Po chvilce se opět tiše ale naléhavě rozezněly ty tóny, které slyšel už předtím.
Bylo to k nevydržení, pohodil noty na stůl a rychle vklouzl do postele. Zakryl si rukama uši, dech se mu zrychlil rozrušením, ale za pár minut se celým domem opět rozhostilo ticho.
Snažil se srovnat si to všechno v hlavě a přesvědčit sám sebe, že jej nešálí smysly, že se nezbláznil.
Ani nevěděl, kdy vlastně usnul…

„Nicku, no tak Nicku! Ty dneska nevstáváš? Přijdeš pozdě do školy!“
Ucítil, že s ním někdo cloumá a pomalu rozlepil oči. Teta Jane! Okamžitě se probral a vyskočil z postele, strašně ho bolela hlava a sužovala jej hrozná žízeň, zamžoural na ni a řekl rozmrzele.
„Ale jo, vstávám, asi jsem si zapomněl nachystat budík.“ Divný sen, pomyslel si a zakroutil hlavou. Spokojeně se protáhl a zívl, ale vzápětí bylo po klidu. Jane držela v rukou ty staré noty a udiveně se na něj dívala.
„Kdepak jsi to našel?“
Aha, tak přece se mu to nezdálo. Poškrábal se nervózně na hlavě a zabručel.
„Nahoře na půdě, ležely na tom starém klavíru.“
Ostatní podrobnosti si nechal raději jen pro sebe.
„Na klavíru? A tak, už si vzpomínám, ale tohle jsem tam nikdy neviděla“ řekla zamyšleně.
„Teto Jane?“…
„Hm? Měl by sis pospíšit, už je dost hodin…“ Snažila se ho odbýt a roztržitě zamrkala.
„Nepůjdu, dokud mi neřekneš, proč se tváříš tak divně a od koho je ta věc tam nahoře…“
Usoudila, že s ním nic nepohne, jen ji udivilo, jak se tam dostal, vždy tak úzkostlivě dbala na to, aby bylo zamčeno…Nadechla se tedy a začala vyprávět.
„Víš, tenhle dům je hodně starý, Bob ho tenkrát koupil velmi levně, za těch sto třicet let, co stojí, měl už spoustu majitelů a jeho zdi poznaly bezpočet lidských osudů. Tenkrát, když jsme se sem přestěhovali, byl dlouho opuštěný. Dalo nám to hodně práce, ale celý jsme jej od základů opravili. Ten klavír tu zůstal ještě po původních majitelích. Než jsem si koupila křídlo, které stojí vedle v hale, hrála jsem na něj, a pak nám bylo líto se jej zbavit.
Nikdy jsem neměla o ničem ani tušení, až náš starý soused, který loni zemřel, mi kdysi vyprávěl smutný příběh. O jednom muži, byl to snad nějaký právník, který zde kdysi dávno bydlel jako první. Měl jedinou dceru, bylo jí sedmnáct a ani vlastně nevím, jak se jmenovala. Je to už strašně dávno, zrovna končila válka Severu proti Jihu. Byla prý velmi talentovaná, právě se připravovala na svůj životní sen, studium hudby. Tehdy opět vznikly nepokoje, do města tajně vniklo několik cizích vojáků, kteří se nechtěli smířit s porážkou. Pár domů vypálili a do tohohle se dostali násilím, právě v den jejích narozenin. Otce té dívky zastřelili, ji chuděrku všichni surově znásilnili a pak také zabili. Muselo to být opravdu strašné. Ten klavír byl její.
Kdoví, zda je to ale všechno vůbec pravda.
A teď rychle, ať už jsi venku. A mimochodem, co tvá příprava na zkoušky na konzervatoř? Slíbil jsi mi,že to zkusíš ještě jednou“. Mírně se zamračil.
„Snažím se, ale upozorňuji tě, asi z toho zase určitě nic nebude. Myslím, že zřejmě na to nejsem ten pravý.“ řekl nevrle.
„Neházej flintu do žita, udělal bys mi tím velkou radost. I tvé mámě, kdyby žila.“ Dloubla ho jemně za ucho a odešla do kuchyně.
Chvíli stál a uvažoval, měl té minulé noci plnou hlavu. Zasněně se zahleděl k oknu, musel na tu dívku pořád myslet, bylo mu jí moc líto, takový strašný konec.
Bez ohledu na to, kým nebo čím nyní vlastně byla, nějakým zvláštním způsobem se mu dostala pod kůži. Tentokrát si hrdinně dodával odvahu, možná se mu podaří dozvědět o ní něco více. Skoro se nemohl dočkat, až se spícím domem opět rozezní tiché tóny a on pak znovu otevře ty podivné dveře v podkroví…