Proč zrovna já?

Když se Markéta druhý den ráno probudila, byla v posteli sama. Hned ji napadlo, že šel pro snídani. Na rozdíl od ní byl Aleš ranní ptáče. Hned se zasnila a vzpomínala na dnešní noc. – Jakmile byl u ní ve vaně začala z něj svlékat i zbylé kusy oblečení. Podlaha v koupelně od nich byla hned celá mokrá. Ve vaně byli jen deset minut a pak už se přesunuli do její postele. Ještě chvíli se mazlili, ale pak už nechtěli nic jiného, než si být co nejblíž.
Ucítila něžný polibek na krku. Otevřela oči a usmála se na něj.
„Dobré ráno, modrooká vílo“ pozdravil ji.
Přitiskla se k němu, omotala kolem něj ruce a řekla: „Dobré ránko.“
Bylo pro ni velmi příjemné přitisknout se znovu na jeho svalnaté tělo.
„Dneska se mi nechce vidět někoho jiného než tebe“přiznala mu.
„Tak to ti rád splním“ řekl a vklouzl k ní pod peřinu.
„Takže tady zůstaneš celej den?“ zeptala se nadšeně.
„Klidně celej víkend jestli chceš.“
„Chci.“
„Překvapující“ poznamenal.
Byl to nádherný víkend. Celý ho strávili jen spolu. Většinu času strávili v posteli, ať už leželi nebo seděli. Ale nejkrásnější byl zážitek z kuchyně. Rozhodli se, že si udělají oběd. Markéta zrovna hledala něco, z čeho by ho mohli udělat. Na sobě měla jen tričko a kalhotky. Cítila, jak ji Aleš zezadu objal, začal ji líbat na krku a hladit po vnitřní straně stehna. Ten dotek byl přímo elektrizující. Jakoby ji celou zachvátily plameny touhy. Otočila se k němu čelem a bez rozmýšlení ho začala líbat. Na oběd dočista zapomněli.
Aleš jí svlékl těch pár kousků oblečení, co na sobě měla a vysadil ji na kuchyňskou linku. Měl toho na sobě ještě méně než ona…
Bylo to vcelku rychlé, ale i přes to tak vzrušující a krásné. Vůbec se jim nelíbilo, že víkend už končí.

„Víš, že když jsi s dětmi, tak ti úplně září oči?“ zeptal se jí jednou.
„Jo, vím, říkalo mi to už hodně lidí. – Ale děkuju.“
„Kolik bys chtěla jednou dětí?“
„Tři.“
„Tři?“
„Děsí tě to?“
„Vlastně ani ne. – Děti jsou úžasný – teda když ti nepřerostou přes hlavu.“
„To se mi snad nestane.“
„Tobě?“ zeptal se s nadzvedlým obočím „snad nám ne?“
Zeširoka se usmála.
„Tak jo – nám.“
Šťastně se k němu přitulila, bylo hezké slyšet od něj takováhle slova.

Jenže čím víc si byla Markéta jistá, že Aleš je ten pravý, že je to ten, se kterým chce procházet životem, tím víc se bála, že půjde do války. Vždy, když se někde situace vyhrotila, zachvátila ji panika. Ale Aleše to z míry nevyvádělo, vždy říkal, že z takové situace nic nebude. Jenže co až jednou přijde a řekne, že letí neznámo kam?

Markéta se nervózně dívala na Aleše. Už půl hodiny telefonoval a přecházel sem tam. Z rozhovoru toho moc nepochopila, protože jeho odpovědi byli vesměs jednoslabičné.
Ale jeho výraz prozrazoval vše. Takhle se totiž tvářil vždycky, když se bavili o válce, ale ne o válce všeobecně, ale o jeho účasti ve válce. Poznala to podle fascinace v jeho očích. Byl to přesně ten výraz, který ji tak děsil. Hned pochopila, že jeho zpráva potěšila, ale že ji rozhodně nepotěší. Okamžitě ji napadlo, že situace v Asii se vyhrotila a že Aleš… půjde do války.
Jakmile položil telefon radostně se k ní přihnal a objal ji.
„Neuhodneš, co se děje, zlato.“
„Myslím, že to uhodnu“ řekla sklesle.
„Ale no tak, nebuď smutná, než se naděješ, budu zpátky. – Nejedeme ani do obzvlášť nebezpečný oblasti.“
„Obzvlášť nebezpečný? – To mě má jako uklidnit?“
„Ale no tak, zlato, bojíš se úplně zbytečně“ vzal její obličej do dlaní a přinutil ji tak, aby se na něj podívala „prosím, slib mi, že se nebudeš zbytečně trápit.“
Nesmím před ním brečet a vyčítat mu to, vždyť jsem věděla, že je to voják, že to takhle bude. Aspoň před ním se musím držet.
„Slibuju“ řekla tiše „promiň mi to.“
„To je v pohodě.“
„A kdy pojedeš?“
„Za tejden. – A slibuju ti, že budu co nejvíc s tebou. Chceš?“
Příkývla a stulila se mu v náruči.