Že by přece jen láska?(16)

V den odjezdu se tlačí na vlakovém nádraží děti s rodiči, babičky, dědečci, tety a mezi všemi se motá Erik s mamkou, aby vybrali od všech rodičů potřebné papíry, dozvěděli se jaké jejich dítko používá léky. Všechno si zaznamenají, raději se přeptají dvakrát, než aby něco zapomněli nebo spletli.
V 9 hodin se konečně oba dva autobusy, plné kufrů, igelitkami, batohů a hlavně dětí a nás, vedoucích s instruktory, vydají k místu konání celého tábora. Všechny děti se hned vykloní a začnou mávat rodičům, sem tam ukápne i slzička, která se určitě objeví na konci tábora, když se z něj budeme vracet a pak už se vydáme směr východ města.
Jen co opustíme nádraží, všechno v autobuse najednou utichne a nervózní dětičky se po sobě jen koukají, zatím nikdo z nich nemluví.
My s Erikem, Tomem a ještě Ivanou, která se k nám připadala, protože chyběla ještě jedna instruktorka na poslední chvíli, si sedneme úplně dozadu, odkud my s Erikem pozorujeme ty nejmenší dětičky, které bychom měli mít podle Erika. Pár jich najdeme, jak sedí tiše jako pěny, ovšem na zpáteční cestě to určitě takové nebude, jak to znám z té doby, kdy jsem jezdívala na tábor ještě já.
„Hej Markéto, co tam sedíš tak sama!!“ozve se klučičí hlas a Markéta se hned otočí po hlase. Naše pohledy se setkají a její úsměv, který do teď měla na tváři, ihned zmizí, stejně jako můj. Dívám se totiž do svých očí..do očí své sestry, svého dvojčete..
„Panebože“zašeptám jen a stále na ni hledím stejně jako ona na mě.
„Hej, Saši jsi v pohodě?“zamává mi před očima brácha rukou.
„Tome, Markéta...“řeknu a kývnu hlavou směrem k sestře, která sedí kousek od nás a stále se na mě dívá. Jak to že jsem si ji nevšimla? Jak to že jsem si nevšimla toho, že jede taky?! Kdybych to jen věděla, hned bych odjela domů a nikdy nenastoupila do autobusu!! Nikdy!!
„Panebože..“řekne jen Tom, když ji uvidí. Markéta se za chvilku vzpamatuje, nejspíš ji i začíná vadit, že se všichni dívají na ni a pak na mě, která na ni zírá, zamává na kluka, který sedí pár sedadel před námi a vydá se k němu. Aniž by o mě zavadila pohledem, sedne si ke klukovi a začne se s ním o něčem bavit. Už vím, jak tenhle tábor dopadne...hrozně!!
„Proč je ti ta holka tak podobná?“všimne si Ivana.
„Dlouhý příběh“mávnu nad tím rukou a obrátím se k Tomovi.
„Všiml sis ji na nádraží?“
„Ne vůbec, to bych ti řekl!“
„Myslíš, že to ví?“zeptám se ho s obavou.
„Podle toho, jak se na tebe dívala ségra, tak určitě“přikývne Tom a já se na něj jen nešťastně podívám.
„Na tenhle tábor nezapomenu“zašeptám a podívám se na smějící se svou sestru, která se očividně moc baví!! na rozdíl ode mě, že...