Intermezzo - 5.díl

Den ubíhal neuvěřitelně pomalu, Nick se nemohl vůbec na nic soustředit. Přežít dopoledne ve škole bylo doslova utrpení. Nedbal na zkoumavé Jimmovy pohledy, podepřel si dlaní hlavu a zavřel oči. Znovu se v myšlenkách vracel ke všemu, co v noci prožil. Ze snění jej probral profesorův zvučný hlas.
„Podívejte se na Martena, tomu je třeba řešení tohoto příkladu úplně fuk!“
Napřímil se a překvapeně na profesora zamrkal, ten vzápětí pokračoval.
„Dobré jitro, vítejte opět mezi námi, Martene, vypadáte tak vyjeveně, jako byste snad viděl ducha. Soudím, že od vás se výsledek asi nedozvím.“
Všichni kolem něj se pobaveně rozesmáli.
Hm, připadá si určitě strašně vtipný, ale netuší, jak blízko je možná pravdě…pomyslel si uraženě Nick. Zaregistroval, že jej Jimmy chytl za rukáv.
„Co je to s tebou? Vypadáš dneska nějak divně!“
Nick si byl vědom toho, že se chová jinak, pokradmu se na Jimmyho zadíval, ale pak sklopil hlavu. Zprvu mu chtěl o všem říct, ale nakonec si to rozmyslel, stejně by mu nevěřil a ještě by jej měl za blázna.
Dokonce se odpoledne vyhnul hodině klavíru, což zrovna u něj nebylo zvykem. Obloukem obešel budovu hudební školy a tajně doufal, že se paní Johnsonová zrovna nebude dívat z okna, to vždy při hodinách ráda dělávala.
Pomalým krokem došel až k jejich domu a zadíval se na něj. Zkusil se ve svých představách vrátit o sto třicet let zpátky a myslel na tu hroznou událost, která se tady stala.
Mírně se zachvěl,tak jako při pomyšlení na to, jaká podivná a nešťastná hříčka osudu jej tenkrát zavedla až sem.
Při večeři byl zamlklý, ani neměl chuť k jídlu. Teta si toho všimla.
„Copak je s tebou, nechutná ti? Stalo se snad něco ve škole? Někdo ti ublížil?“
„Kdo by mi ubližoval, jednoduše nemám hlad ani náladu. A už nejsem malé dítě, nemluv tak se mnou…“ odsekl poněkud stroze. Pak toho ale litoval, protože viděl, že ji to dost mrzí.
„Promiň, zajdu za Bobem do garáže, trochu mu pomůžu a pak si půjdu lehnout. Nějak mne bolí hlava.“
Snažil se Jane udobřit, zvedl se od stolu a po dlouhé době ji k jejímu údivu letmo políbil na tvář. Sám nechápal, kde se to v něm vzalo, trochu se zastyděl a raději rychle odešel.

Když se v noci konečně dům ponořil do ticha, ulehl do postele a ze všech sil napínal sluch.
Uplynula hodina, ale stále se nic nedělo. Mohl by tam jít jen tak, ale schválně vyčkával, ten vábivý tichý zvuk tónů měl své zvláštní kouzlo, které mu způsobovalo příjemné mrazení. Vstal z postele, a když vzal do rukou noty, došlo mu, od čeho jsou zřejmě ty zaschlé tmavé skvrny na nich, ztěžka polknul. Od její krve…
Konečně…shora se tiše rozezněly první tóny Moon river… rychle si oblékl džíny, přes hlavu přetáhl zmačkané tričko, nasadil čepici a pak s notami v rukou nedočkavě stoupal po schodech do podkroví.
Opatrně otevřel dveře a nohy mu podivně ztěžkly, tentokrát tóny neustaly.
Přistoupil ke klavíru a s úžasem se díval na klávesy, které samy od sebe hrály tu krásnou melodii. Opět jej ovanul ten průvan a vůně…nástroj utichl a svíce na jeho průčelí se samy rozžaly, což ještě více zdůraznilo tu tajemnou atmosféru.
Sevřel křečovitě noty v náručí a polekaně o krok ustoupil.
Pořád zde ale byl sám, pokrčil tedy rameny, očistil stoličku od pavučin a usedl ke klavíru.
Přiblížil ruce ke klávesám a zaregistroval, jak vzduch kolem něj mírně elektrizuje. Zamyšleně nalistoval stránku, kde byla skladba, jejíž název stále nemohl dostat ze své hlavy…Intermezzo. Zadíval se na ni a pokusil se neobratně zahrát pár prvních taktů. Bylo to ale dost obtížné. Najednou ucítil opět tu vůni růží a pak uslyšel jemný dívčí hlas, znějící s tichou ozvěnou.
„Takhle se na konzervatoř nikdy nedostaneš, nehraješ vůbec podle osnovy, talent sice máš, ale pořád tomu něco chybí a jsi příliš netrpělivý…“
Ustrnul a rozhlédl se kolem sebe. Najednou ji uviděl stát, vlastně vznášet se vedle klavíru.
V jedné ruce držela kytičku drobných bílých růží, druhou si roztržitě uhladila svou starobylou sukni a usmála se na něj. Nemohl si nevšimnout roztřepené zčernalé díry na levé straně její blůzky.
Cítil, jak mu po zádech pod tričkem stéká pramínek potu, sebral všechnu odvahu a promluvil k ní mírně se chvějícím hlasem.
„A-ahoj, já jsem Nick, kdo jsi, že se odvažuješ hodnotit mé hraní, když jsi ještě nic pořádně neslyšela?“
Zasmála se, zaznělo to jako cinkot maličkých stříbrných zvonků.
„Ahoj? To zní velmi legračně, má to být snad nějaký pozdrav? Promiň, ale za mých časů chlapci dívky prostě zdravili trošku jinak. A odpusť mi mou kritiku, vidím, že ji nerad posloucháš, ale měl bys. Za tu dobu, co bydlíš v mém domě, už jsem slyšela a viděla dost, abych tě mohla posoudit. Chtěla bych…vlastně musím ti pomoci…“

Nadechnul se, aby jí něco ostře odpověděl, ale zrovna pohodila svými dlouhými medovými vlasy, připadalo mu, jako by se k zemi spustil nádherný jiskřivý průsvitný vodopád.
Cítil, jak mu vysychá v krku a zmohl se jen na jednu otázku.
„Ehm…ve tvém domě? Nějak jsem asi přeslechl tvé ctěné jméno…“ řekl štiplavě.
Opět zazněl ten zvonečkový smích, který jej zvláštně vzrušoval.
„Nepřeslechl, já ti je prostě zatím neřekla.“
Pak ale tiše dodala.
„Jsem Nella, Nella Stuartová…vlastně jsem byla…narodila jsem se zrovna v ten den, jako ty, ale o spoustu let dříve… a dvacátý duben byl také mým dnem posledním…“
do jejích očí se vkradl smutek a povzdechla, zaznělo to, jako by se mezi trámy protáhl zbloudilý vánek.
Potají se štípl do ruky a vzápětí sykl bolestí, protože se přesvědčil o tom, že doopravdy nesní.
Už si byl stoprocentně jistý, že tahle úžasná dívka je opravdu ta, o které mu vyprávěla teta Jane.
Musel si ale také uvědomit, co je vlastně zač a že zřejmě vůbec není z tohoto světa, z tak podivného setkání minulosti a přítomnosti mu naskakovala husí kůže.
Ticho najednou opět přerušil její jemný hlas.
„ Opravdu to nemyslím špatně, moc mi záleží na tom, abys uspěl. Je toho ještě spousta, co ti musím vysvětlit, vše se brzy dozvíš.
Ale mám jednu podmínku, naučíš se hrát tuhle skladbu.
Ukážu ti výbornou techniku, jakou nepoznáš na žádné dnešní škole, a pokusím se ti předat něco ze svého umění, nebudeš litovat…takže, souhlasíš?“
Mlčky přikývl, i když tomu vůbec nevěřil. Názor změnil až ve chvíli, kdy stála těsně u něj, a užasle pozoroval své ruce na klávesách. Vypadalo to, jako by si je zespodu prosvítil žárovkou.
Pak na nich ucítil zvláštní tíhu a měl nepříjemný pocit, že je zrovna zabořil do studené sněhové závěje. Přesto se zachvěl vzrušením a zároveň jej ovládla podivná slabost, jen stěží se udržel vsedě.
Připadal si, že se právě ocitl v Říši divů za zrcadlem, chyběl snad už jen bílý králík.
Vedla jej opravdu zkušeně, to nemohl popřít, nezmohl se úžasem ani na slovo.
Neustále mu nějakou tajemnou silou upravovala prstoklad a postavení kloubů v zápěstí.
Po hodině mu řekla dosti unaveným hlasem a zdálo se mu, jako by se její obraz mírně rozplýval.
„Omlouvám se, ale když tě takhle vedu, bere mi to veškerou sílu, a nechci příliš ublížit ani tobě…pro dnešek to stačí, budeme pokračovat příště. Nezapomeň na mé rady, a tu věc, co nosíš na hlavě, si zítra neber, stejně vím, co pod ní kromě svých krásných vlasů ukrýváš…“ usmála se a než stačil říct něco na svou obranu, zmizela.
Lítostivě se zadíval do kouta, ale už se neobjevila.
Zůstala po ní jen ta krásná květinová vůně…