Až na dno (12 .kapitola)

„Jo, dále,“ ozvalo se po zaklepání zevnitř bungalovu. Nadšeně to teda rozhodně neznělo a Matteo se sám pro sebe usmál. Jasně, mladý pán se ještě vzteká kvůli té malé legrácce tam na pláži ... no, aspoň se dozvím, jak ti dva dopadli, pomyslel si.
Stačilo mu vejít do místnosti a bylo nad slunce jasnější, že dopadl jen jeden, zato dost tvrdě.
„Panebože,“ vydechl Matteo a už se neusmíval. Ustaraně hleděl na Alexův lehce nazelenalý obličej a zakrvácený ručník na jeho čele. „Co se to ...?“
Rychle popadl nějaký kus látky na umývadle, namočil ho ve studené vodě a položil ho Alexovi pod hlavu. Ten ho zhnuseně vyškubl a zahodil.
„To je hadr na podlahu. Dejte to pryč, než se ...“ . Nedořekl, rychle se nadzvedl a jen tak tak se stačil vyzvracet do mísy na ovoce. Nepatrně se mu ulevilo, ale i tak se hned skulil zpátky na polštář. S lehce nepřítomnýma očima po chvilce znovu promluvil: „Udělejte pro mě něco, Matteo. Až si budete chtít příště hrát na dohazovačku, dejte vědět předem. Taky bych to nemusel přežít ...“.
Stařík mu podložil hlavu, tentokrát už čistým ručníkem. Nahmátl přitom zezadu velkou bouli, a když vytáhl ruku na světlo, měl na ní trochu zaschlé krve. Jeho obličej byl jeden velký otazník.
„Jen jsem se jí dotkl,“ zamumlal Alex a zavřel oči, aby se s ním pokoj přestal točit, „a pak jsem se za půl hodiny vzbudil na pláži, potmě a sám, s dírou v hlavě. Ani netuším, jak jsem dokázal dojet až sem.“
„Zatracená práce,“ lamentoval potichu Matteo, který se cítil provinile. „Jak jsem měl tušit, co se stane?“
„Nemohl jste to tušit. A řekl bych, že to netušila ani ona,“ řekl Alex unaveně. „Neměl jsem moc času si ji prohlídnout, ale zdála se mi úplně mimo sebe.“
Matteo mu podal trochu whisky, kterou našel v lednici. „Vždycky jsem měl pocit, že tu děvenku trápí něco moc zlého.“
„Prima,“ uťal ho Alex suše, „tak teď trápí něco zlého taky mě. Jsem rád, že to všechny tak zajímá.“ Mávl unaveně rukou, aby Mattea umlčel. „A co vy, zjistil jste něco?“
Stařík si nalil sklenku a Alexovi dolil tu jeho: „Můžem´ si připít na tvé dobré uši, chlapče. Slyšel jsi opravdu správně, když Layla mluvila o bombě.“ Zkušeným pohybem do sebe obrátil whisky a olízl si kapku na rtu. „Za války spojenci opravdu přesně v těch místech shodili nějaké bomby. Skály, co tam bývaly, zmizely ze světa.“
Alex se vzrušeně posadil a zapomněl na závrať: „Takže když nejsou skály, jdou proudy úplně jinudy než dřív!“ Samým rozčilením se mu udělalo zle a miska na ovoce přišla znovu ke slovu.
„To je skvělá zpráva,“ dořekl, když skončil svou mezihru.
„No, ty už tak skvěle nevypadáš,“ namítl Matteo. „Nepotřebuješ nemocnici?“
„Potřebuju se akorát umýt a vyspat a na zítra nejspíš nějaký aspirin na bolení hlavy. Možná by mi taky udělalo dobře, kdybych té vaší děvence nasekal na zadek.“
„Musí být vyděšená až na půdu,“ omluvně zabručel pod vousy stařík a položil Alexovi do klína staré oprýskané umývadlo. „Jenom jestli se v pořádku dostala do klubu.“
Alex si jen odfrkl a dál si studenou vodou oplachoval obličej a krk. Hlavní pocit večera byl ten, že je mu zle, ale hned za ním byl pocit, že je dost slušně naštvaný. Koneckonců, to on tady sedí s kolotočem v hlavě a vůbec netuší proč. Jahody se smetanou? Pěkná kravina!
Matteo mu natřepal polštáře jako starostlivá chůva, odnesl umývadlo a nalil dalšího panáka.
„Zítra ti bude blbě, tak ať je ti teď trochu líp,“ podal ho Alexovi a neohrabaně ho poplácal po rameni. „Co pro tebe můžu ještě udělat?“
Alex dokázat vypít jen dva doušky whisky. Vyprázdněný žaludek vstřebával alkohol neuvěřitelnou rychlostí a on cítil, že je už teď nametený jako pecka. Snažil se zaostřit na protézy. Bylo mu jasné, že dnes si je sám nesundá.
„Mohl byste ... mi s nimi pomoct?“ vzhlédl k Matteovi. Bylo mu to kupodivu jedno, že mu na nohy sahá někdo cizí - v tom byla výhoda lehkého otřesu mozku kombinovaného s pitím. Jako nějaká třetí nezúčastněná osoba pozoroval staříka, jak mu vyhrnuje kalhoty a zápasí s první protézou.
„Musíte víc táhnout, zaberte,“ radil věcně a přišlo mu divné, že sice vidí cizí ruce na svých nohou, ale nic necítí. Další důkaz toho, že hladina krve v alkoholu poklesla pod přípustnou mez.
Konečně protézy povolily. „A co teď?“ zeptal se Matteo nejistě.
„Bandáže,“ zamumlal Alex a v té chvíli tvrdě usnul.
Matteo si povzdechl. Opatrně přejel svou vrásčitou rukou po Alexových nohách a dlouze se pohledem zastavil u velkých jizev. Bylo mu smutno. Sám zažil v životě hodně těžkých chvil, ale bůhví, jestli by zvládl to, co tenhleten mládenec.
Vzpomněl si, jak ho uviděl poprvé: sebevědomého, namyšleného dvacetiletého frajírka s atletickou postavou a s pocitem, že svět je tu výhradně pro jeho potěšení. Že je za touhle fasádou i něco víc, pochopil Matteo ve chvíli, kdy za ním Alex přišel s prosbou o radu. Celé pobřeží vědělo, že don Matteo se nebaví s nikým. Jenže tenhle kluk kladl své chytré otázky věcně a klidně a Matteo, guru všech zdejších potápěčů, se zasekl na háčku. A když viděl, jak na sobě Alex soustředěně a systematicky pracuje den za dnem, začal si ho i vážit. Stejnou měrou ovšem zároveň nesnášel ty úlety, kdy nekonečné večírky, pití, holky a puberťácké legrácky měnily Alexe v arogantního spratka.
Až ten den, kdy zachránil Pipa ... Ten den všechno změnil - Pipův i Matteův život, i Alexe samotného.Jako by mu spousta věcí najednou došla. Ženil se asi tři měsíce potom ... a pak bylo dlouho ticho. Matteo už ani nepočítal, že ho ještě někdy uvidí. Když pak jednou zvedl telefon a uslyšel Alexův hlas, napřed mu ani nedošlo, kdo by to jako měl být. No a pak mu Alex řekl, co se stalo ... raději nevzpomínat. Matteovi se třásly ruce ještě dlouho po tom rozhovoru.
Stařík se snažil podle nejlepšího vědomí a svědomí stáhnout obinadly ty smutně neúplné zbytky Alexových nohou. Když mu v kapse zazvonil mobil, skoro se lekl. Při pohledu na displej překvapeně povytáhl obočí a zmáčkl tlačítko. Dlouho mlčky poslouchal, a přitom pozoroval Alexe, který vypadal, že spíš omdlel než usnul.
„Dobře,“ řekl po chvilce. „Už neplač, není proč. Alessandro je teď doma. Má sice na hlavě pořádnou bouli, ale to přežije.“ Poslouchal Nadiin hlas naplněný až po okraj zoufalstvím. „Hlavně se uklidni. Dej si horkou koupel nebo panáka nebo nejlíp obojí, vyspi se, a zítra bude zase dobře. Hlavně že to tak všechno dopadlo, to ostatní není důležité.“
Domluvil a strčil telefon zase do kapsy. Přichystal Alexovi několik věcí, které považoval pro první pomoc zásadní: whisky, minerálku a prázdný kyblík, a chystal se odejít.
„Je v pořádku?“ ozval se skoro nesrozumitelně Alex a ani nedokázal otevřít oči.
Vnímal, že se k němu Matteo naklání a říká: „Jo, je v pořádku. A spi už.“
Snad ještě nikdy ho Alex neposlechl raději.