Proč zrovna já?

Před Alešem si dokázala zachovat normální tvář, ale jakmile se octla sama, rozbrečela se a nemohla přestat, bylo to silnější než ona, slzy začaly téct a tekly dlouho, většinou do doby, než přišel Aleš. Ten plnil slovo a byl s ní skoro pořád. Nechával ji o samotě jen když musel nutně pryč, tedy kvůli věcem týkajících se jejich mise.
Ale když byla s ním, tak nesmutnila. Radovala se z každé společné minuty. Byl to týden štěstí před měsícem temnoty, strachu, slz a čekání.

Jenže ten týden utíkal nezadržitelně vpřed. A paralelně s tím klesala i její nálada
„No ták, nesmutni, lásko“ utěšoval ji „měsíc není zase tak moc dlouhá doba.“
Usmál se na ni a objal ji.
Markéta by v jeho objetí dokázala vydržet navždy. Jenže tohle byl poslední den před měsíčním odloučením.
Začala ho žádoucně líbat na rty a přitiskla se k němu ještě blíž. Teď by se klidně mohl zastavit čas, pomyslela si, když ji začal svlékat.
Čas se ale nezastavil, a tak se Markéta nemohla ubránit myšlence, že jestli se Alešovi něco stane, tak je tohle jejich poslední milování. Aleš i přesto to bylo nádherné…jedny z nejkrásnějších chvil v jejím životě…

Zato ráno druhého dne patřilo mezi ty nejhorší. Začala brečet, už když se oblékal. Neustále si opakovala, že se mu nic nestane, ale stejně se pořád děsila, co bude dělat, jestli se Aleš nevrátí.
Svíralo se mu srdce, když viděl, jak se jí z očí valí slzy. Když ji takhle viděl, tak okamžitě věděl, co má udělat. Věděl to už předtím, ale teď byl pravý čas, aby to řekl i Markétě: „Markétko, neplač, prosím. Já ti slibuju, že až se vrátím, tak už nikdy do žádný války nepudu.“
„Nikdy?“
„Nikdy – protože až se vrátím, tak si tě vezmu a budeme spolu mít ty tři vysněný děti.“
„Vezmeš si mě?“
Přikývl.
„Teda – jestli si mě chceš vzít.“
„Chci – strašně moc chci“ řekla šťastně.
Radostně ji objal a řekl: „Usměj se už – prosím.“
Slzy jí ještě stékaly, ale usmála se.
„Takhle jsi nádherná“ dodal, ještě než ji začal líbat.
Byl to dlouhý polibek, ale Markétě přišlo, že skončil příliš brzo.
„Miluju tě“ řekl ještě láskyplným hlasem.
„Taky tě miluju“ odvětila po pravdě.
Když se otočil k odchodu, zavřela oči, protože ho nechtěla vidět, jak odchází.

Netrvalo ani půl hodiny a přišla její kamarádka Terka. Chvíli po ní dorazila další kamarádka Lenka. Obě přispěchaly, aby Markétě pomohly a aby ji utěšily.
Brečela, ale přes slzy jim vyprávěla o slibu, který jí před odjezdem dal. Koukaly na ní s vyvalenýma očima – tohle nečekaly. Měly radost stejně jako ona. Všechny tři ale taky napadla otázka – v duchu na hlas se ji nikdo neopovažoval vyslovit – a co když se nevrátí? Snažily se na ni nemyslet, ale byla to jedna z těch nevlídných otázek, které se neustále vtírají a nahlodávají všechny myšlenky.
Terka a Lenka u ní zůstaly až do večera. Ze začátku ještě hodně brečela, ale po poledni už se bavila i o jiných věcech nesouvisejících ani s Alešem ani s válkou. Musela se bavit o něčem jiném, aby se z toho nezbláznila.
Večer se už cítila líp, ale jakmile odešly, padla na ni tíseň. Nedokázala jít spát, a tak se snažila zabavit všemi možnými způsoby, ale nedařilo se jí to. Spala jen chvíli, stále musela mít rozsvícené světlo, aby na ni ta tíseň nepadla ještě víc.