Že by přece jen láska?(18)

„Ahoj zlati, tak jak se ti tu líbí?“zeptám se Ivany, která už tu je.
„Ahoj, jo super“usměje se na mě. Ivana si zabrala postel na pravé straně, takže já vezmu tu svou na levé, která je blíže oknu. Hned se pustím do vybalování. Skříň máme s Ivanou na půlky a podle toho, že ona už skládá své děti do horní půlky, začnu skládat do dolní a jsem na sebe naštvaná, že jsem přišla pozdě, protože musím mít tu horší půlku!! tu spodní!!
Jen co si vybalím, hned vyběhnu schody nahoru, abych se podívala jak jde vybalování holkám. Jen co vpadnu dovnitř, zastihnu je v menší hádce o postele, kdo na jaké bude spát, což po chvilce vyřešíme hladce a každá holčička má svou postel.
„Tak zlatíčka, a teď mi řekněte, jestli nemá někdo z vás alergii na peří?“zeptám se jich jen co si je posadím na jednu postel a sama si sednu naproti nim.
„Já ne.“ozve se drobná blondýnka. Takhle mi postupně všechny oznámí, že nemají alergii na peří. Pak mi padne pohled na stůl, kde princezny vybalili své svačiny z domu a málem se osypu. Na stole je strašně moc řízků, rohlíků, chlebů ať už se sýrem nebo salámem..
„Princezny, až budete mít hlad snězte nejdřív ty svačiny z domu, protože by se za chvilku tím vedrem zkazili a já vám to večer vezmu ano? Aby vám nebylo špatně“ obrátím se na ně.
„My vám nic dávat nebudeme“prohlásí blondýnka za všechny. Hned jim začnu všem vysvětlovat, že všechny sladkosti si nechají pro sebe, ale tyhle řízky, chleby, rohlíky by se mohli zkazit vedrem a bylo by jim po nich špatně.. Pak by mohli ležet na marodce, nebo by mohli jet domů, což by asi nechtěli. Když blondýnka kývne, že rozumí přidají se k ní i ostatní holčičky.
Pak se znovu přesvědčím, že u sebe nemají žádné léky, zapíšu si peníze, které mi dají a pak se vrátím k Ivaně, kde už je brácha s Erikem, který už asi skončil s vybalováním.
„Co holky?“zeptá se Erik zvědavě.
„Dobrý, co kluci?“optám se na opačné pohlaví.
„Taky pohoda“usměje se na mě. Posadím se vedle něj a pak sebou plácnu na postel, protože debata s holkama mě málem dovedla do blázince.
„Saši!!“ozve se nade mnou výkřik jedné holčičky a já se tam hned rozběhnu. Erik je mi v patách stejně jako Ivana s Tomem. Hned rozrazím dveře a pohled mi padne na jednu holčičku na zemi a ostatní kolem ní.
„Co se děje?“zeptám se vyděšeně a kleknu si k holčičce na zemi.
„Nemůže dýchat!“řekne mi druhá blondýnka. Najednou mi padne zrak na inhalátor na posteli. Hned po něm sáhnu a když zjistím, že to není žádné holčičky co tu sedí na zemi, je mi jasné, že je to princezny ležící na zemi. Hned vezmu její hlavu do náruče, posadím ji a strčím ji inhalátor do pusy a pak zmáčknu. Holčička se po chvilce zhluboka nadechne a lehne si mě do náruče.
„Dobrý, má astma“ obrátím se na bráchu, Erika a Ivanu. Oba kluci jsou bledí, zatím co Ivana je v pohodě. Sama ví co astma je, když ho má sama.
Za chvilku už se sejdeme všichni venku a jdeme se projít po táboře. Projdeme celý tábor. Ukážeme dětem hranice, kde se můžou pohybovat a kde ne, ukážeme jim ohniště, hřiště na fotbal, tenis, volejbal, kdyby si náhodou chtěli zahrát, a když všechno projdeme posadíme se u ohniště, kde děti začneme seznamovat s chodem tábora. Se všemi pravidly, s tím co je tu čeká, třeba spaní u ohně pod širákem, stezka odvahy, držení různých bobříků odvahy a dalších různých.
Všechno jim pak vysvětlí taťka večer, kdy se sejdou všechny děti na večerní nástup. V 9 pak všechny děti zaženeme do chatek spát, tedy my s Erikem naše nejmenší, ty větší mají dovoleno až od 10.
„Můžu?“ozve se zamnou známí hlas večer.
„Můžeš“přikývnu aniž bych zvedla oči. Tenhle hlas je mi tak povědomí, že bych ho poznala klidně i mezi 100 lidí. Je mi ten hlas tak povědomí, protože ho slyším sama každý den, jen co promluvím..Cítím, jak si ke mně Markéta sedla a chvilku vedle sebe jen tak sedíme..ani jedna neví, co říct..
„Jak dlouho to víš?“zeptá se první ona a já teprve teď zvednu hlavu a podívám se na ni. Zírá do ohně a čeká na mou odpověď.
„Pár týdnů. Rodiče mi to řekli, když jsem našla adopční papíry a všechny svoje věci. Netajili mi to a řekli mi pravdu. Jak dlouho ty?“
„Už od mala. Teprve když jsme se srazili ve městě a já si všimla naší podoby, tak jsem se zeptala rodičů, jestli nemám sourozence a oni řekli že mám dokonce dvojče. Tebe.“ zašeptá.
„Markéto, hele já po tobě nechci nic!! Nechtěla jsem ti to ani říkat, hledat tě, protože jsem nechtěla kazit tvůj vztah s rodiči a nevěděla jsem, že pojedeš na tábor, kdybych to věděla, nesouhlasila bych s pozicí instruktorky.“ zašeptám.
„Já jsem ráda, že jsem tě našla Alexandro“zasměje se čímž mi vezme dech.
„Cože?!“zeptám se nechápavě.
„Jsem ráda, že jsem tě našla“zopakuje mi znovu „nemám sourozence, jsem jedináček a když jsem se dozvěděla, že mám sestru, dokonce dvojče, byla jsem nadšená!! Nechtěla jsem tě hledat ze stejného důvody jako ty mě..nechtěla jsem ničit tvou rodinu, vztah s rodiči, protože jsem nevěděla jestli znáš pravdu nebo ne. Ale teď, když vím, že ji znáš je mi líp.“ usměje se. Chci ji odpovědět, ale vyruší mě bráchův hlas, když zavolá moje jméno.
„Tome, tady jsem!“zavolám mu na odpověď.
„Kdo je Tom? Tvůj přítel?“zeptá se Markéta.
„Ne můj brácha“vyvedu ji z omylu a v tu chvíli se jmenovaný bráška objeví vedle mě a vypadá docela naštvaně.
„Sašeno, kde jsi? Měli jsme strach!“vyčte mi, ale když zjistí s kým tu sedím, hned se zarazí. „promiňte že jsem vás vyrušil“
„V pohodě. Markéto, tohle je můj brácha Tomáš, Tome tohle je Markéta...moje sestra“dodám po chvilce.
„Ahoj“pozdraví ji Tom.
„Ahoj ráda poznávám bráchu sví sestry“zasměje se Markéta. „nic já už půjdu je skoro 10 a nechci, aby mě tu někdo nachytal, takže čau ségra“
„Ahoj“zasměju se
„Ježíši to ségra zní tak blbě“zasměje se při odchodu a já se k ní přidám.