Že by přece jen láska?(21)

K nástěnce se v podvečer nadšeně hrneme všichni, protože chceme zjistit jestli jsme získali další body. A získali. Jak za nachystání jídelny, tak za bobříka mlčení, kterého jsme dneska plnili s dětmi taky. K našemu překvapení, tedy mého a Erikového, splnili bobříka mlčení všechny děti, i když se je všichni vedoucí pokoušeli rozesmát, tak dětičky nepovolili a získali ho všichni. Dokonce i my, což mě velice pobavilo.
Na večerním nástupu, který je hned po večeři, nám oznámí Erikův taťka i vítěze vlajky, který nám byl až do teď úplně utajený. Naši skřítci vyhráli krásné 3 místečko, za které dostanou dva velké sáčky bonbónů. Po nástupu odvedeme děti na naši verandu, kde jim s Erikem bonbóny rozdělíme, pak je zaženeme, aby se šli připravit na diskotéku, kterou Erikův tatínek svolil a sami se vydáme na poradu.
„Dnešní den byl takový pohodový, že? Zítra jsme pro vás naplánovali orientační závod po celém táboře. Jak kdo bude vybíhat se dozvíte zítra po snídani na tabuli. Mělo by to být tak, že každý oddíl bude mít svou barvu, podle které poběží“ prozradí nám.
Po schůzce se všichni přemístíme na hřiště, kde se koná na přání našich nejstarších holek diskotéka, na kterou se to právě chystá. Erik s Tomem se hned pustí do přípravy, protože některé věci sami děti nezvládnou. Třeba donést stoly, na které se musí postavit přehrávač, zesilovač, aby šla hudba dobře slyšet a kdo ví jaký další bedny, které jsou tak velké, že pomalu i klukům dělá problém je zvednou..pak přijdou na řadu různé gáble, dráty, které k sobě patří a bez kterých by asi hudba nešla a než se všechno tohle udělá, je to skoro hodina..ani se nedivím, že to trvá tak dlouho, už jen nanosit to sem všechno, spojit to, aby to sedělo dá zabrat a pak..vždyť to dělá jen brácha s Erikem a jeho tatínkem!!! sice se k tomu s Ivanou taky připojíme, ale jakmile se začnou řešit všechny gáble, brácha nás vyžene, aby se nám prý něco nestalo..někdy se mi zdá, že tu jeho starost fakt přehání!!
„Saši, běž pro špunty!“obrátí se na mě Erik, když je všechno připravené. Jen přikývnu na souhlas a rozběhnu se směr chaty číslo 8 a 9, kde už stojí nervózní naše dětičky. Pohled na ně mě doslova rozesměje.. Kluci na sobě mají čisté věci, což je velice nezvyklé, protože chodili dva dny po sobě ve špinavém oblečení a to, že mají na sobě rifle...to bychom měli opravdu oslavit!! Holky naproti jim jsou v šatičkám, sukních tričkách a podle mého názoru, doma museli ukrást všechny kosmetické taštičky, které jen našli a pak to dát dohromady, jak moc jsou zmalované!! Gábinka, Renatka, Jitka dokonce i Hanička, mají pusenky celé červené od rtěnky, kterou mírně přetáhli, ale podle všeho jim to nevadí, stíny se jim trochu víc nepovedli, protože je mají až skoro za ušima, ale taky jim o nevadí a podle všeho klukům taky ne, když si je se zájmem prohlíží!!
„Tak, jak vidím jste nachystaní a můžeme vyrazit“ řeknu jen co k nim přijdu a musím opravdu zadržovat smích. Děti se hned rozběhnou na parket a já se smíchem za nimi. Připomenou mi docela mě, když jsem byla malá a nemohla se dočkat diskotéky na táboře, ale já na rozdíl od holek nebyla snad tak zmalovaná..tedy doufám, že ne, nepamatuju si to!
Jen co přiběhnu na hřiště, kde všechny děti jen stojí a čekají co se bude dít, přisednu si k Ivana na lavičku. Stejně jako já, má na sobě jen obyčejné 3 kalhoty s trikem, nešla se zmalovat a ani upravit, což se divím, když ona si na to potrpí, ale teď ji to zřejmě nevadí.
„Na co se čeká?“zeptám se šeptem Ivany a tiším děti.
„Na ty naše nádhery“ odpoví mi a podívá se směrem k jejím chatičkám. Nečekáme dlouho, za chvilku se ozve smích a jejich křičení, což je důkaz že naše krasavice jdou. Ivana si jich všimne jako první, jen co je spatří, zakroutí hlavou a zašeptá:
„Co jsem komu udělala?“ což mě docela rozesměje. Podívám se tím směrem, odkud k nám jdou ty krasavice a málem mě klepne. Naše krasavice na sobě mají snad ty nejlepší minisukně, které doma objevili, trika, která jsou těžko považovat za trika a některé mají i šaty, které jsou tak krátké, že mám docela strach, aby když se náhodou nějaká dívčina, co tyhle šaty má, trochu zohne, tak aby nepraskly!!
Erikův táta zklidní děti, které teď ví, že když už jsme tu všichni, tak každou chvilkou začne diskotéka, takže mají radost, což se dá pochopit..
„Hej ticho! V dnešním večeru se plní včerejší plán, tedy diskotéka. Večerka je pro menší děti v 11 a pro ty větší, no řekněme tak v 1?“obrátí se na svou manželku, která po chvilce váhání přikývne. „ale jen pod jednou podmínkou!!“překřičí pískání, křičení a jásot „že se tu nic nestane, budete poslouchat vedoucí a když se poruší nějaké pravidlo, okamžitě a to opakuji ještě jednou okamžitě se končí!!“ všichni hned přikývnou, Erik se s Tomem pobaveně zasmějí a já s Ivanou k tomu nemáme daleko..doufám, že ty pravidla neplatí i pro nás, protože my máme s Ivanou naplánováno jít si zapálit a na diskotéce se ani neukázat...
„Ještě něco“ozve se Erikova mamka „zítřejší den bude volnější, no i když...no ale k tomu co mám na srdci, takže zítra si vstaňte v kolik chcete, protože je mi jasné, že když půjdete spát tak pozdě tak nikdy nevstane na smluvenou hodinu, snídaně se bude podávat do 10 hodin, ale chci vás poprosit, aby jste do oběda všichni, všichni prosím, byli vzhůru protože odpoledne je už program ano?“
„Jo!!!“ozve se ze všech stran. Pak už se Erikův táta s mamkou a dalšími dospěláky vzdálí, protože tohle není nejspíš pro ně a všeho se ujme Erik s Tomem, kteří pustí první písničku.
Diskotéka se za chvilku rozjede. Tancují malé děti, větší i ty nejstarší holky, které se nakrucují před Tomem a Erikem, jak jen to jde, což mě přivádí k šílenství. Když začnou hrát ploužák, Erik ke mně hned zamíří, ale odchytí ho krasavice Magda a tak si musí Erik zatancovat nejdřív s ní. Parket, který bývá na rychlé písničky obvykle plný, je teď skoro prázdný, až na pár párů. I Erika s Magdou, které pozoruji s vražedným pohledem.
„Tak co ségra, jak se ti tu líbí zatím?“přisedne si ke mně dobrá duše Markéta, čímž odláká mou pozornost od těch dvou.
„Super, teda zatím. Co ty? Nejsi už nějak stará na tábory?“zajímám se o důvod, proč sem vůbec jela.
„Jsem, to je pravda, ale mě to nebaví být doma a pokud to jde, tak jezdím“pokrčí rameny. Jen s úsměvem přikývnu a podívám se znovu na ty dva, ovšem co uvidím, my doslova vyrazí dech. Líbají se....
Hned se mi oči zaplní slzami, dech se mi zhorší. Hned vyskočím na nohy a se slzami v očích se rozběhnu pryč. Pryč od těch dvou, ode všech..Proč jen měl zase brácha pravdu?! Proč měl pravdu, abych si na něj dávala pozor a nezapletla se s ním?! Nezamilovala se do něj?! Proč? Copak se tohle všechno musí stát jen mě? Co jsem udělal atak hroznýho?!
„Saši!!!“slyším křičet Ivanu, Toma a dokonce i Erika. Nezajímá mě to, že mě volají, nezajímá mě nic..Nic!!!! Chci jen od nich utéct, hlavně od Erika, který mi tolik ublížil a snad ho už nikdy nevidět!!!Nedívám se, jak běžím, nevidím nic, ale pak jen cítím, jak jsem do někoho vrazila...Zvednu oči, abych se podívala kdo to je a hledím přímo do obličeje policisty.
„Promiňte“kunkňu omluvu.
„Nic se neděje slečno.“usměje se „Když jste tak do mě narazila, nevíte náhodou kde bych našel sourozence Kučerovi?“
„Já jsem Alexandra Kučerová“ představím se a hrkne ve mně. Proč se proboha policista ptá po mě a po bratrovi? Co se stalo?
„A kde máte bratra slečno?“ zeptá se zaskočeně.
„Už zamnou běží“hodím hlavou dozadu a opravdu, za chvilku se za mnou objeví Tom, Ivana s Erik, ten zrádce.
„Co se děje?“ptá se brácha, když se mu policajt představí a poprosí ho, jestli bychom ho, já i brácha, mohli následovat, že nám to poví někde v klidu.
„Tome...“zašeptám a hodím po něm zmatený pohled. Brácha jen pokrčí rameny, chytí mě povzbudivě za ruku a společně se vydáme za policistou, který nám vede stranou od všeho toho dění. Od diskotéky, od zvědavých pohledů kamarádů, od Ivany, Erika, který vypadá velice otřeseně.
„Povíte nám už konečně co se děje?“zeptá se netrpělivě brácha, když dojdeme dost daleko na to, aby nás nikdo neslyšel.
„Je mi to líto, že vám to takhle musím říct, opravdu moc líto, ale vaši rodiče...měli nehodu.“ zašeptá a podívá se na Toma.
„Co je s nimi?!“chci hned vědět.
„Je mi to líto“ zakroutí hlavou. Cítím, jak mě Tom pevně stiskl za ruku.
„To není pravda, že ne?“zasměju se nejdřív, ale když vidím policajtův obličej, je mi jasné, že nežertuje. Cítím, jak mi to tváři tečou slzy, chvilku na něj zírám, neschopná něco říct, ale pak se rozbrečím, nohy se mi podlomí a brácha mě jen tak tak zachytí.
„Saši, to bude dobrý“šeptá mi.
„Nebude!! Dvakrát už jsem ztratila rodiče! Dvakrát!!!“zakřičím tak moc, že je mi jasné, že to musí slyšet až někde v Kanadě.
„Neplač,“zašeptá mi do ucha a pevně k sobě přitiskne.
„Jak?! Řekni mi jak a já to udělám!“zakřičím na něj. Dvakrát jsem už ztratila rodiče, dvakrát!! copak se mi tohle všechno musí dít?! Jedny ztratit díky autonehodě a druhé, ani nevím jak!! Proč se mi tohle děje!! Teď už nemám nikoho, nikoho, žádnou rodinu!!! Nikoho!! všechny jsem ztratila, všechny! Matku, otce...zbyl mi jen Tom, který není můj opravdový bratr a Markéta, která je sice má sestra, ale má svou rodinu..nikoho už nemám...celý můj život skončil!! Skončil!!

„Saši, jak ti je?“přisedne si ke mně na postel Tom a pohladí mě po zádech. Mlčím. Už celý týden, co jsme doma, protože Tom musel zařídit spoustu věcí kvůli pohřbu, mlčím. Nepromluvila jsem s nikým a že jich to zkoušelo. Tom, Ivana, Markéta, která za mnou stále jezdí a dokonce i Erik, kterého Tom několikrát vyhodil.
„Sašeno, mluv semnou!“přikáže mi brácha a nejspíš si myslí, že mě teď naštve, když mi řekne Sašeno, ale semnou to ani nehne. Je mi jedno, jak mi bude říkat, je mi jedno, jak bude nadávat, jak bude zuřit, že nemluvím, jak bude řvát, jak bude nevím co..je mi jedno všechno...
„Saši, podívej, mě to taky bolí, ale život jde dál a ty musíš jít taky“ zašeptá a oddělá mi vlasy z obličeje, aby se mi mohl podívat do očí. Vytrhnu se mu a přitisknu se víc ke zdi, aby na mě nemohl a setřu si slzy z obličeje.
„Saši, sakra!!“vybuchne už a chytí mě pevně za ruku, čímž mě k sobě obrátí obličejem. Už ztratil nervy, chudák brácha.
„Tome, pusť mě!“požádám ho klidně.
„Ne, dokud semnou nezačneš normálně mluvit!“řekne a jeho stisk na mé ruce zesílí, až mě to zabolí.
„To bolí“ šeptnu a znovu ucítím své neposlušné slzy v očích.
„Bolí tě ještě něco?“zajímá se „kromě toho stisknu, tě toho musí bolet víc a tím, že tu budeš zavřená, tím, že to v sobě budeš dusit, tím si nepomůžeš!!“
„Mě nic nebolí!“odseknu. Určitě budu mít modřinu, pomyslím si a podívám se na svou ruku a jeho, jak mi tu mou svírá.
„Saši, přišla jsi o rodiče, něco tě uvnitř žere, bolí tě to, dej tomu průběh, dej své city najevo!!“zakřičí na mě už naštvaně a zatřese semnou.
„Tome, nech mě“požádám ho klidně, když se zase uklidní. Tom mě hodí zpátky do postele a naštvaně odejde z mýho pokoje, kdy za sebou pořádně práskne dveřmi, aby mi ukázal, jak moc je naštvaný.

V den pohřbu, kdy si vzal Tom volno v práci, přijede i Markéta, která v tu chvíli chce být semnou, Ivana, který zruší výlet s rodiči a dokonce i Erik, kterého nejprve chce Tom vyhodit, ale pak ho nechá.
Obléknu si své jediné černé šaty, černé punčochy, do vlasů si dám černou čelenku, která má vpravo na boku černou mašli, černé boty na podpatku a takhle předstoupím před všechny, kteří na mě čekají v kuchyni, abychom společně jeli na hřbitov, kde budou rodiče pochováni.
„Jsi v pořádku?“zeptá se mě Ivana, která ke mně hned přiskočí a pevně mě obejme. Nemluvím, znovu jen přikývnu. Stejně nechápu, proč se všichni tak namáhají semnou mluvit, když ví, že já jim stejně neodpovím, že jim nepovím nic z toho, co by chtěli...
„Měli bychom jet“řekne brácha. Chce mě vzít za ruku, ale já se mu vytrhnu a zamířím sama ven, kde je všechny počkám u auta. Asi si každý myslí, že když člověku umřou rodiče, sourozenci se potřebují navzájem, já to tak necítím...necítím potřebu mít u sebe bráchu, nechci ho mít u sebe, chci jen jedno..aby tohle všechno skončilo...aby celý den byl za mnou..
Když přijedeme na místo, které brácha vybral, čeká tam na nás už spoustu lidí. Naše babičky, dědové, rodičů kamarádi, kamarádky, spolupracovníci v práci, spolužáci ze škol, sousedi, kteří tomu všemu nemůžou uvěřit...všichni brečí. Dokonce i Tom, které jen tak něco neskolí..všichni, kromě jedné osoby. Kromě mě.
Když začal farář, nebo koho vlastně brácha poprosil, aby řekl pár vět, začala jsem nevnímat. Viděla jsem spoustu obličejů, jak brečí..spoustu kytek, spoustu věnců, kde byli různé věty, spoustu přátel od rodičů a pak mi zrak padl na dvě rakve...rakve, ve kterých byli mí rodiče..ti lidé, kteří mě vychovali jako svou holčičku, ti lidé, kteří i když nemuseli, dali mi domov, lásku, bezpečí, dali mi všechno..ti lidé, kterým říkám rodiče a kteří mě teď navždy opustili...ti lidé, které už nikdy neuvitím..ti lidé, kteří mi už nikdy nic neřeknou, ti lidé, které jsem milovala a budu milovat navždy...ti lidé, které už nikdy neuvidím!!!
„Ne!!!!!“vykřikla jsem najednou, když mi všechno došlo. Všichni se na mě podívali, farář nebo kdo to byl, přestal mluvit a než by se někdo nadál, rozběhla jsem se. Běžela jsem k rodičům, které jsem ještě chtěla vidět a říct jim, jak moc je miluju a jak moc jsem jim za vše vděčná.
Doběhla jsem k nim a klekla si do bláta, ale to mě vůbec nezajímalo. Nezajímalo mě už nic. Chtěla jsem jen vidět rodiče, všechno jim říct...Když jsem se pokoušela shodit víko z rakve, ucítila jsem na ramenou stisk. Podívala jsem se komu patří, byl to Toma, tak jako jsem si myslela.
„Saši...“zašeptal jen a zakroutil hlavou. Rozbrečela jsem se a odvrátila jsem hlavu znovu k rakvím, kde teď leží mí rodiče a čekají na klid. Na svůj klid.
„Mami...tati...děkuju za všechno, za to všechno co jste pro mě udělali, i když jste nemuseli..vzali jste si mě k sobě, i když jste o mě nic nevěděli, dali jste mi lásku, domov, bratra...miluju vás“ zašeptám se vzlyky a položím se na jednu z rakví, zatím co na druhou položím jen ruku a začnu ji hladit.
„Saši...“slyším bráchu znovu šeptat. Pak ucítím jeho ruce na svém těle, jak mě opatrně bere do náruče a já se k němu hned přitisknu jako poslušná malá holčička, která potřebuje ochránit..
„Klidně plakej“zašeptá. Teď už vím, že nemusím nic skrývat, že můžu plakat nahlas, že teď už můžu dát svou bolest najevo..teď už ano...
Zbytek pohřbu, mě držel bratr v náručí a já jsem plakala. Plakala jsem za své mrtvé rodiče, kteří mi toho tolik dali a já jim nic..díky kterým jsem toho tolik poznala, díky kterým jsem měla šanci normálně žít, mít rodinu, sourozence a díky nim jsem poznala lásku...poznala jsem všechno, co k rodině patří a zároveň to ztratila...

„Saši!!“dohoní mě po pohřbu Erik, když se jen co se rakve ocitnou v zemi, rozběhnu pryč a bratr mě už vůbec nedrží. Zastavím se, jen co uslyším jeho hlas, jak volá mé jméno a myslím, že mým zastavením, jsem ho zaskočila. Dohoní mě raz dva a pak se znovu mlčky vydáme pryč.
„Co se děje?“zeptám se jako první.
„Chci se ti omluvit za to, co se stalo na táboře.“ řekne a chytí mě za loket, čímž mě jednak zastaví a jednak obrátí k sobě.
„V pohodě Eriku, já to chápu. Prostě sis vybral Magdu“pokrčím rameny, ale do očí se mu nepodívám, aby neviděl, jak moc mě tohle bolí říkat.
„Nevybral jsem si Magdu! Chci tebe! Chci tebe už navždy..chápu co ti o mě řekl Tom, že jsem nejspíš vůl, zahýbám každý holce, ale já jsem se už změnil!“ řekne.
„Jsem těhotná“ řeknu a podívám se mu tentokrát přímo do očí. Zaskočila jsem ho, jde to vidět na první pohled. Neví co říct a já se díky tomu uvolním z jeho sevření a pokračuju dál k autu, které je na parkovišti.
„Je mi to jedno, že jsi těhotná a že to dítě není moje, ale já tě miluju Saši!!“ zakřičí za mnou. Po chvilce se zastavím a pomalu se k němu obrátím. Stojíme od sebe docela daleko, ale já i přesto vidím, jak se usmívá..
„Cože jsi to řekl?“ zeptám se a on mi celou jeho větu zopakuje ještě jednou.
„Myslím to poslední, co jsi to řekl?“ upřesním to. Erik se na mě jen usměje, udělá pár kroků ke mně a když je skoro u mě zastaví se.
„Že tě miluju Saši“ zašeptá. Jen se na něj usměju, což si asi Erik vyloží po svém a hned ke mně přiskočí, aby mě políbil. Líbá mě na parkovišti a vůbec se nezajímá o ostatní, co jdou právě ze hřbitova, o mého bratra, o své rodiče, o nikoho. Jsme tam jen já a on, alespoň pro tuhle chvíli..Nevšímáme si deště, nevšímáme si ničeho... Jsme tam jen my dva, dva zamilovaní lidí, kteří konečně našli to co hledali. Lásku k sobě. I přes všechno trápení, i přes všechny trable, jsme si lásku k sobě obhájili a teď nám ji nikdo nevezme..snad...