Intermezzo - 8.díl

Nemilá příhoda po zkoušce Nicka docela připravila o náladu vzhledem k tomu, že jejím svědkem bylo nejméně půl školy. Takhle se skvěle poprvé zapsat do jejich paměti, to může dokázat opravdu jen on. Ještě asi půl hodiny seděl s tetou v hale, hrozně se mu motala
hlava. Po chvíli k nim přišla nějaká mladá žena, zřejmě z profesorského sboru a v rukou držela žlutou obálku s hlavičkou Richmondské konzervatoře.
„Vy jste Nick Marten, viďte? Mám Vám předat od pana ředitele rozhodnutí o přijetí, budu se na Vás na podzim moc těšit, jmenuji se Catherine Stoneová a vyučuji hudební analýzu skladeb.
A přes prázdniny se dejte trošku do pořádku, lékař to s vámi určitě myslí dobře.“
„Děkuji vám, budu se snažit.“
Když odešla, konečně zavolal strejda Bob, že na ně čeká na parkovišti před školou.
Ještě v autě si musel vyslechnout nezbytné kázání o svém zdraví, ale příliš se tím nezabýval. Dnes mu to vůbec nepřipadalo důležité.
Jakmile v noci dům utichl, na nic nečekal a běžel ihned do podkroví, ale byl velmi zklamaný, klavír mlčel a ani po hodině se zde nikdo neobjevil. Prohledal všechna zákoutí rozlehlé půdy, ale marně.
Mrzutě zavřel dveře a loudavým krokem se vrátil zpět do svého pokoje.
Ulehl do postele a zkoumavě si prohlížel bříška svých prstů, snažil se dát v myšlenkách vše dohromady, kde se tam ty ranky vzaly a jestli nějak souvisí s jeho nepříjemnými potížemi. Pak nad tím jen mávl rukou. Co se ale stalo? Proč se neukázala? Myslel na ni zřejmě tak intenzívně, že po chvíli si s jeho vlasy začal pohrávat lehoučký chladivý vánek.
Radostí se mu rozbušilo srdce, je tady! Plnými doušky vdechoval omamnou vůni růží.
Zatím ji sice neviděl, ale cítil to, každým kouskem svého těla. Na chvíli rozrušením zavřel oči
a když je opět otevřel, seděla u něj na posteli a usmívala se.
„Blahopřeji, byl jsi skvělý, moc ti děkuji.“
„Dokázal jsem to jen díky tobě, a hlavně kvůli tobě. Jsi teď šťastná?“
„To bys měl být spíše ty, nemyslíš? To víš, že jsem, věřila jsem ti, do poslední chvíle.
Teď mi už zbývá jen poslední úkol, a ten nebude rozhodně tak příjemný…“řekla zamyšleně.

Celou noc si pak povídali, vůbec mu nepřišlo, že žila v jiném století a nyní je tím, čím je.
Těšil se z její stříbřitě mlhavé blízkosti, zaujatě naslouchal vyprávění o černošské chůvě Beth, která jí byla druhou mámou a pekla skvělé čokoládové dorty, nebo o laskavém otci, který jí neřekl jinak, než „můj andílku“.
Ona zase se zájmem sledovala vyprávění o místě, kam jí nikdy nebylo dopřáno vkročit.
Poznala konzervatoř aspoň prostřednictvím Nickových slov a v očích se jí chvilkami objevily malé neposedné jiskřičky radosti.
Tato dívka, která žila v době, kdy se románoví hrdinové jeho dětství Tom Sawyer a Huckelberry Finn bezstarostně toulali po březích řeky Missisippi, jej fascinovala.
Doslova hltal pohledem její průzračnou něžnou krásu.
Když na nebi začaly blednout první hvězdy, zadívala se na něj a řekla tiše.
„Krásně se s tebou povídá, ale budeme se muset rozloučit, dnes jsem tady naposledy, ale jsem přesto nesmírně šťastná, protože se mi u tebe úspěšně splnilo jedno z mých poslání a naplnil se tak můj zmařený sen.“
„Cože? Co tím chceš naznačit? Že už za mnou nepřijdeš?“ vykřikl rozrušeně.
Smutně povzdechla.
„Už to tak vypadá, budeš se s tím muset smířit Nicku. Ani pro mne to není lehké…budu vždy střežit tvůj život, tak jako doposud, ale už mne neuvidíš, pouze kdyby ti hrozilo velké nebezpečí“.
„Ale to přece nejde, já…já tě…miluju, nedokážu bez tebe být!“ zašeptal chvějícím se hlasem.
Pohladila ho pohledem a odpověděla.
„Já tebe také, ale ty jsi živý, nemůžeš milovat přízrak. Aniž si to uvědomuješ, každé naše setkání ti ubližuje, čím dál tím více. Musíš si uvědomit, kdo jsem, tvůj život může být ohrožený a to vážně nechci. Vím, co se ti dnes přihodilo a to je pro mne poslední varování. Je čas se rozloučit.“
„To je ti úplně jedno, jak mi bude? Ani trochu ti nezáleží na tom, co k tobě cítím?“ řekl vyčítavě.
Zadívala se na něj a zdálo se mu, že mírně zaváhala. Pak odpověděla.
„Právě, že záleží, více než si myslíš, ač by se to zrovna u mne nepředpokládalo. Ještě naposledy něco zkusím, ať se pak děje cokoliv…zavři oči a nehýbej se…“ její hlas zazněl plačtivě.
Jako omámený ji poslechl.
Najednou zjistil, že se sama shrnuje přikrývka, skoro ani nedýchal.
Pak na svých rtech a těle vnímal totéž, co tenkrát nahoře. I když se mu zdálo, že se ponořil do konejšivě se pohupujících chladivých vln, přesto cítil, jak se jeho tělo pod jejími doteky rozpaluje. Bál se otevřít oči, přál si, aby to nikdy neskončilo.
Bylo to něco tak nádherného, že to nedokázal ani popsat. Zmocnilo se jej silné vzrušení, točila se mu hlava a dech se mu zrychloval. Její sladké a přitom chladivé doteky každou další chvílí nabývaly na intenzitě. Jeho tělo se napjalo jako struna, roztančily se mu barevné mžitky před očima a zcela jej pohltil unavující slastný pocit.
Zůstal užasle ležet a prudce oddychoval, cítil se ale hrozně slabý. Tak takhle si své první milování s dívkou určitě nikdy nepředstavoval. Pomaličku otevřel oči. Vznášela se nad ním a skoro už nebyla vidět.
„Teď už opravdu musím jít…“ zašeptala smutně.
„Počkej, to nemůžeš, nechci, abys odešla! Uvidím tě ještě? Tohle byl ten dárek, co jsi mi slíbila?“
Její poslední slova zašuměla, jako letní vánek v korunách stromů.
„Ne, to bylo pouze naše rozloučení, svůj dárek dostaneš, neboj se, ale až přijde čas…“
Najednou zmizela a vůně bílých růží se pozvolna rozplynula.
Nevěřícně se díval do tmy, pak ulehl zpět na polštář a cítil, že se mu po tváři kutálejí slzy, jedna za druhou, jako malé perly. Tu se z podkroví naposledy tiše ozvala melodie Moon river, vzpomněl si na její text, který mu kdysi připadal směšný, ale právě dnes jej zasáhl, jako šíp do černého středu terče…you dream maker, you heart breaker, where ever you´re going, I´m going your way….
Už to déle nevydržel a rozbrečel se jako malý kluk…