Intermezzo - 9.díl

Zvenku se ozvalo hlasité zatroubení, Nick sebou trhnul a podíval se letmo na hodinky.
Ještě zbývá půl hodiny, asi to nebylo na něj. Pak už opravdu bude muset jít, příliš se mu však nechtělo.
Chvíli ještě počkají.
Ale bylo vůbec ještě nač vzpomínat? Možná by bylo lepší úplně zapomenout, jen najít tu sílu.
Ráno po poslední noci s Nellou jej teta Jane našla skoro v bezvědomí. V hlavě se mu rozléhal nepříjemný šum, připomínající zuřící mořské vlny a po celém těle měl spoustu maličkých ranek, jako po bodnutí hmyzu, a také několik drobných podlitin na hrudníku.
V nemocnici lékař jen kroutil nevěřícně hlavou, údajně nikdy nic podobného neviděl, vlastně ani nemohl. Nick sice tušil, co je toho příčinou, ale zarputile mlčel. Ve své mysli si chránil svůj nevšední zážitek, patřící možná do říše kouzel a fantazie, který mu sice nikdo nemohl vzít, ale také se s ním ve vlastním zájmu nesměl nikomu svěřit.
Opravdu mu tenkrát potvrdili začínající anémii, ale protože se Nella už neobjevila, začal se docela rychle pomocí léků zotavovat.
Na podzim už byl v pořádku, nastoupil ke studiu na konzervatoři a těšil se ze svých úspěchů, protože nic z toho, co mu tenkrát ze svého báječného umění Nella předala, nezmizelo.
Přesto mu scházela, strašně moc.
Zkoušel ji přivolat, když častokrát v šeru podkroví s láskou rozezněl zašlé klávesy jejího klavíru tóny Intermezza, ale marně. Cítil jen to známé jiskření ve vzduchu, nic víc. Časem bolestně probdělých nocí ubývalo, jeho vzpomínky na ty kouzelné chvíle se postupně změnily v pouhý sen a pak vybledly docela. Stále ji miloval, ale bylo načase smířit se se vším
a vrátit se do reality.
Ta mu však ukázala svou existenci opravdu podivným způsobem.

Když studoval druhým rokem, teta Jane velmi vážně onemocněla.
Verdikt byl nemilosrdný-rakovina plic.
Nepomohla ani chemoterapie, ani ozařování, po třech měsících zůstala jen beznaděj a nevíra.
Poslední den před smrtí jej zavolala k sobě. Posadil se k ní na lůžko, vzal ji jemně za vyhublou ruku a jen stěží zadržoval hořké slzy.
„Nicku, zlatíčko, odpusť, že tě opouštím, tolik jsem toho chtěla ještě vidět a stihnout, ale co se dá dělat. Dávej na sebe pozor, pomoz také Bobovi, bude to i pro něj hodně těžké. Musíš dokončit školu, rozumíš? Aby z tebe něco bylo. Všechny doklady o tvém dědictví po rodičích jsou u notáře, nyní je už jen na tobě, jak s ním naložíš…a ničeho se neboj, ona tě stále střeží, vím to…“
Překvapeně se na ni podíval a chtěl něco říct, ale přiložila si prst na ústa. Pochopil, že o tom nechce mluvit a začal tušit, že o Nelle ví, zřejmě už hodně dlouho, možná déle, než on sám…

Toho večera s ní mluvil naposledy. Když se ráno probudil, zrovna se na stole rozezněl mobil. Vzal jej do ruky s tíživým pocitem. Byl to lékař.
"Je mi to moc líto, ale vaše teta bohužel ve dvě hodiny ráno zemřela..." tiše poděkoval a oči se mu zalily slzami. Už potřetí v životě cítil, že se mu zhroutil svět.
Jeho podivný osud ale stále neměl dost, nemilosrdně pro něj zákeřně připravoval další ránu.
Jako když je váš život hrou v šachy, přicházíte o jednu figurku za druhou a čekáte na to poslední slovo, označující Vaši definitivní porážku.
Strýc Bob začal hodně pít a rozprodávat, co se dalo, všechny domluvy byly marné.
Jednoho dne řídil opilý a policie večer přišla stroze oznámit velmi smutnou zprávu.
Květiny na tetině hrobě ještě nestačily uvadnout a Nick tam musel jít znovu.
Měl tenkrát zoufalý pocit, že tohle je určitě samotný strop toho, co může člověk vydržet.
Šach a… Mat. Hra byla dohrána.
Zůstal úplně sám, na světě i ve svém nitru.
Když večer po druhém pohřbu v jednom baru notně zapíjel svůj žal, přitočil se k němu nějaký hubený dlouhovlasý mladík.
„Život je pes, smiř se s tím, měl bych pro tebe něco zaručeně lepšího, určitě nebudeš litovat.“
Nedůvěřivě se na něj zadíval a pak v jeho dlani spatřil malý balíček, plný nějakého bílého prášku.
„Hm, a kde bereš tu jistotu, že je to lepší než tohle?“ zeptal se Nick a obrátil do sebe další skleničku ginu, ani už nepočítal, kolik jich vlastně dnes bylo.
„Vyzkoušej a uvidíš. Tohle máš skoro grátis, jenom za stovku. Teď ti jen řeknu, jak to správně použít a zítra sem přijď. Povíš mi, jestli jsem měl pravdu a pak se domluvíme, co dál…“

Té noci to poprvé zkusil… pomohlo mu to opravdu na chvíli na všechno zapomenout.
Ale jednou to bohužel nestačilo. Vtahovalo jej to, jako silný vír, utrácel bez uvážení, jen aby to měl, draze platil za každou dávku, za tu pomíjivou cestu do ráje…nebo jistou do pekla?
Jednoho dne byly všechny peníze pryč a nastal obrovský problém. Už nemohl dál, uzavřel se před celým světem, vůbec nevycházel ven ani do školy a nebral telefon. Okna v domě zůstávala zastřená, všichni v jeho okolí si mysleli, že snad někam odjel.

Ležel tehdy zhrouceně na zemi ve svém pokoji, zanedbaná troska na pokraji smrti. Třásl se, svíjel se v křečích a oči se mu zavíraly vysílením. Kdyby si dokázal vytrhnout srdce z těla a zbavit se toho trýznivého pocitu, udělal by to. Nebyla by už žádná černá prázdnota, bolest ani strach. Někde v nejzazším koutku mysli se mu náhle vybavila něžná vzpomínka na Nellu, její klavír a na to, co na něm bylo vyřezáno. Pak se jako pomatený usmál, něco šíleného jej v té chvíli napadlo a šeptem si pro sebe zacitoval úryvek z té známé řecké báje...

…a tak Orfeova duše sestoupila do podsvětí. Teď se převozník Cháron nezdráhal převézt pěvce do říše mrtvých. Stín přicházel mezi stíny. Orfeus svou Euridiku už z dálky poznal. Mohl se na ni dívat, ohlížet se za ní, neztrácela se mu…

V kapse nahmatal vystřelovací nůž a přiložil jej ke svému zápěstí…zaťal zuby a najednou ucítil, že mu chladný závan vzduchu mírně pročechral vlasy.
„Tak tohle ne, můj milý, to nesmíš, ty musíš žít…“nůž mu vypadl z ruky, nemohl tomu uvěřit, byl to její hlas! Otevřel s námahou oči a pokusil se o úsměv, seděla u něho a káravě se na něj dívala.
„Nello, tolik jsi mi chyběla, nikoho už nemám, chtěl jsem jen být už pořád s tebou…“ vydechl vysíleně a zavřel oči. Na čele ucítil něžný chladivý dotek, jako polibek.
„Hlupáčku, to jsme už přece dávno probrali. Odpusť, ale o tomhle ti zatím není dovoleno rozhodnout. Lidský život je sice pouhý zlomek věčnosti, ale nikdo nemá právo ho někomu brát nebo si jej sám zkracovat…copak nejsi zvědavý na to, co jsem ti slíbila? Ještě nenastal ten pravý čas…“

Pak se ozvalo silné bušení na dveře, někdo je po chvíli s ohlušující ránou vyrazil.
Když znovu oči otevřel, bolestně si uvědomil, že je zde opět sám a po tváři mu začaly stékat slzy.
Najednou uslyšel jako z dálky Jimmyho hlas. Co tady dělá? Dlouho se už neviděli, odjel přece studovat do Denveru…
„Pojďte sem, tady je, rychle přivolejte záchranku! Nicku? Slyšíš, mně, kamaráde? Prober se přece! Máš štěstí, že jsi zavolal! I když jsi to hned položil, nějak jsem tušil, že se něco zlého děje a raději jsem přijel. Jinak nevím, jak by to s tebou dopadlo“.
Já...já ale přece nikomu nevolal….pomyslel si Nick a po chvíli upadl do bezvědomí…