Jedna velká lež jménem život...(3)

„Zlatíčko,“ozve se něčí hlas a někdo mi mávne před očima, čímž si upoutá mou pozornost. Vzhlédnu na toho někoho, kdo si asi přeje semnou mluvit a zadívám se na něj. Je to mladá policajtka, která, mám ten pocit, semnou jela i z té proklaté benzínky..
„Tady máš hrnek čokolády“ řekne a ukáže mi na hrníček, odkud se kouří. Voní to nádherně jak to asi chutná? Musí určitě výtečně, ale já na to teď nemám chuť..jindy bych si dala říct a klidně ji hned na místě vypila, ale teď? Nemám chuť a dokonce ani sílu zvednou ten hrnek a přiložit si ho k ústům...
„Kde to jsem?“zeptala jsem se šeptem a rozhlídla jsem se kolem sebe. Seděla jsem na béžové sedačce, která ladila s celým pokojem do světloučké barvy. Sedačka, na které jsem seděla já, byla uprostřed místnosti, stejně jako stůl, kde teď byl hrnek s čokoládou a dvěma křesílkami naproti, kde seděla mladá policajtka. V rohu, u dveří, které vedli do ložnice, kde jsem viděla velkou postel, byla větší květina. Rozhodně tu bylo docela dost květin, ať už malých někde na poličkách nebo větších v rohu. Byl tu krásný světlý nábytek, kterého tu nebylo moc, ale stačil na všechny ty věci co byli v pokoji. Různé blbosti, fotky v rámečcích a i ty květiny..byl tu vchod na balkón a dveře na něj byli otevřené, takže dovnitř pronikal čerstvý vzduch.
„Tady bydlím, vzala jsem tě k sobě, protože budu mít tvůj případ na starost“ vysvětlila mi a začala si mě starostlivě prohlížet.
„Máte to tu pěkný“pochválím ji byteček.
„Díky. Podívej Pati, nevadí, že ti tak říkám?“zeptá se ještě a když zakroutím hlavou, pokračuje tam, kde přestala „vím, že to teď pro tebe musí být těžké, ztratit matku a sestru v jeden den a ještě ke všemu to všechno vidět, ale my potřebujeme vědět, co se přesně stalo a kdo to udělal, abychom mohli tvoji matku a sestru a další, pomstít, tím, že vrahy dostaneme..Pati, řekneš mi co se tam stalo? Nemusíš mi to říkat hned teď, klidně za chvilku...“ nespěchá na mě. Jen váhavě přikývnu a znovu se podívat na hrnek s čokoládou a tentokrát už ho vezmu do rukou a hltavě se napiju. Vůbec nevnímám to, že mě v krku pálí, ale prostě potřebuju zaměstnat ruce a taky nevím, jak ji vlastně mám říct, kdo to byl..kdo všechny ty lidi tam zabil..kdo by vlastně zabil matku, sestru...musím si to urovnat v hlavě, jak tohle všechno řeknu..
„Když vám to povím...co semnou pak bude?“ zašeptám a začnu si hrát s hrnečkem v ruce, který už je prázdný. Bohužel k její odpovědi se nedostaneme, protože se ozve zvonek u dveří. V ruce policajtky se hned objeví zbraň, mě rukou naznačí ať k ní hned přijdu. Hned ji poslechu a vůbec se nesnažím skrývat to, jaký mám strach. Zvonek se ozve podruhé. Policajtka mi naznačí, abych byla ticho a postaví mě za dveře. Pak jde pomalu otevřít dveře. První se podívá do kukátka a pak s úlevou otevře.
„To je jen můj kolega“vysvětlí mi. Nevím proč, ale taky se mi uleví a znovu přijdu k sedačce, kde se posadím a čekám na ty dva než se pozdraví a přijdou ke mně.
„To je ona?“ptá se postarší pán své mladší kolegyně, která jen přikývne. Oba se posadí naproti mně do křesel a postarší pán si mě začne prohlížet, což je mi docela nepříjemné, ale nedám to na sobě znám..
„Jsem Karel a stejně jako tady Gabča, budu mít tvůj případ na starost. Klidně mi tykej, bude mi to příjemnější a myslím, že i tobě. Řekla jsi už Gabči, co se stalo? Kdyby ano, abys to nemusela říkat dvakrát, protože tuším, že to není nic jednoduchého“
„Ne neřekla mi ještě nic“zakroutí vedle něj Gabča hlavou.
„Dobře, tak myslím, že bychom se do toho měli pustit.“ přikývne Karel a významně se na mě podívá. Nervózně se zadívám směrem k dveřím od balkónku a pak znovu na ty dva, kteří už netrpělivě čekají..
„Až vám to povím, zavezete mě zpátky domů?“zajímám se. Všimnu si, jak se Gabča vyděšeně na Karla podívá, a ten jen zakroutí hlavou, zatím co Gabča přikývne.
„Co se děje?“zajímám se.
„Vysvětlíme ti to až pak“ slíbí mi Gabča „a teď povídej“ zhluboka se nadechnu a znovu se podívám z okna.