Budapešť

1.

Cítila se skvěle. Poprvé se v tomhle depresivně vyhlížejícím městě cítila skvěle. Sice stále pršelo, ale přesto jí konečně nepřipadalo, že je tady vše šedivé…teda…upřímně, ne že by nebylo, šedivé domy, šedivé silnice, stromy a zeleň nikde…sem tam bílý dům se zelenou střechou, který hned nazývají památkou, jinde několik keříků a plácek trávy a vida – máme park. No a mezi tím vším každou chvíli projela žlutá tramvaj nebo modrý autobus…a když už se zmínila o autobusech, neměla by zapomenout na všudypřítomné hromady aut…nebýt z těch jejich výfuků šedivý vzduch, hrály by dohromady tolika barvami, že by tu snad bylo docela veselo…
Přesto, že ještě cestou na bazén měla šedivé i myšlenky, teď se s úsměvem vydala přes park…park…doma by tohle parkem nenazvala, ale tady holt musela trochu slevit ze svých požadavků. Snažila se vyhýbat největším kalužím a bahnu, ale přesto jí už v botách čvachtalo. Ale co, vybrala si tuhle cestu dobrovolně, konec konců podle mapy mohla sednout i na autobus. Jenže přeci jen už měla tu čest vidět všudypřítomné fronty aut. Metro bylo jistější.
No, jistější… metro samo o sobě byla asi krásná věc, ale podchody musel vymýšlet nějaký šílenec. Nebo někdo s orientací o několik tříd lepší, než měla ona. Vždycky pohrdala vtipy o vidlácích z maloměsta, ale pravdou bylo, že se mírně prošla, než se zorientovala kudy že vlastně má dojít k metru – a to nejlépe k tomu směru, který potřebuje.
„Ahoj Alice,“ ozvalo se jí za zády v momentě, kdy si zrovna chtěla gratulovat k jakés takés šikovnosti. „Vypadáš docela zmateně.“
„Vypadám, ale teď už nejsem,“ zasmála se opatrně. Měla dobrou náladu. Dokonce by se dalo říct, že částečný zdroj její dobré nálady ji zrovna v tu chvíli oslovil, ale to ji zároveň znejistělo.
„Kam jedeš?“ zeptal se a ona byla ráda, že se nemusí dívat do mapy pro nápovědu.
„Na Deák Ferenc Tér.“
„Tak to opravdu už nejsi zmatená. A máme kus cesty společný.“
Usmála se, nějak ji nenapadlo nic, co by mohla říct. Proboha, ukecaná byla dost, ale stačilo jen, aby ji někdo trochu víc zaujal a veškerá výřečnost byla na čas pryč.
„Skvěle plaveš,“ prolomil ticho naštěstí on. Ale přesto zrudla. Nebyl první, kdo jí to říkal, něco takového byla zvyklá slýchat poměrně často, ale stejně cítila oheň ve tvářích. Otočila se za přijíždějícím metrem – ráda za tu záminku.
„Díky. Plavu sice slušně, ale hrát neumím. Vždyť jsem se dnes k balónu dostala stěží třikrát.“ Nehledě na to, že ve dvou z těch tří případů pak nahrála soupeři a ten třetí považovala za štěstí. Že nějak nezvládala potopit se až ke dnu. Že pořád lítala na hladinu, zatímco ostatní zůstávali dole i dvakrát, třikrát dýl než ona. Že se držela v bezpečné vzdálenosti od čehokoliv, co jen vzdáleně připomínalo bitku, a že když už se k nějaké připletla – při těch několika příležitostech, kdy držela balón, tak rychle a v podstatě naslepo odhodila balón a mazala se nadechnout, i když to v podstatě vůbec nepotřebovala.
„Myslíš, že někdo z nás byl na začátku lepší?“
„Ano,“ odpověděla suverénně v duchu. „Zaručeně.“
„Nevím,“ ozvala se nahlas, „Ale spíš myslím, že jo.“
Usmál se a ona byla ráda, že může rozpaky rozptýlit tím, že byl čas nastupovat.
„Kam vlastně jedeš ty?“
„To stejné. A přestup na červenou.“
„Tak to máme společný ještě o něco větší kus cesty.“
Bavili se o jejím plavání. Jako tolikrát. Na jednu stranu pro ni bylo plavání půlkou života, na druhou ji štvalo, že kdykoliv se s někým seznámila tak, že ji viděl ve vodě, považoval zrovna tohle za nejlepší a často jediné startovací téma. Zajímalo ji rugby, jejich zápasy, jejich tým, v podstatě i pravidla, které znala jen zběžně. Ale ptal se na spoustu věcí a na její otázky nějak nezbýval prostor. Obvyklá sada otázek – jestli plave závodně, kde, jak dlouho, co nejraději…a pak reakce jako „To jde? Tolik ani neuběhnu.“ No dobrá, to poslední neřekl, asi uběhne opravdu hodně, ale jinak reagoval stejně vyjeveně. Pak otázky které jdou okecat alespoň o něco líp – jak dlouho takovou trať plave, jestli se nenudí a co dělá, aby se nenudila. Jaké má úspěchy a znovu překvapený výraz. Málokdo ví, jak lehce jde úpěchů v tomto sportu dosáhnout, jste li žena. Dobrá, ne asi tak jako v rugby, holku v týmu neměli, prý ani nepamatuje jak dlouho, ale stejně se výsledky dálkového nedají přirovnávat k bazénu. A v bazénu zřejmě nikdy nebude víc než lepší průměr…ehm, oprava…co by dala za to, aby se jí znovu podařilo toho lepšího průměru dosáhnout. A když už o tom tak mluví, on i ten úspěch v dlouhých tratích je jen v kolonce „bejvávalo“. Ale o tom se teď zmiňovat nechtělo. Nebude li mít smůlu, vrátí se do zajetých kolejí. Začne znovu pořádně trénovat a třeba už bude slušně plavat i podle sebe, nejen podle ostatních…
„A jak jsi vlastně přišla na rugby?“ musela uznat, že na tuhle otázku konečně neměla odpověď naučenou už téměř zpaměti.
„Náhodou. Zkoušela jsem vodních sportů víc, no a o rugby jsem už delší dobu věděla a chtěla ho zkusit. Dlouho nebylo kde, až do doby, než jsem přišla sem. A ty? Jak dlouho hraješ?“
„Asi pět let?“ zamyslel se. Docela ji to překvapilo.
„A jak ses k tomu dostal ty?“ napadla ji ještě jedna otázka – kolik mu vlastně je. Vypadal tak na pětadvacet, stěží víc. Ale klukům těžko odhadovat věk. Mohlo mu být, s přimhouřenýma očima, i o pět let víc nebo míň. A ona a odhad věku – to nikdy nešlo moc dohromady…
„Přes spolužáka co taky hrál.“
Docela ráda by se dostala i k jiným tématům, než k vodě. Docela ráda by o něm věděla i něco jiného než jeho jméno (ehm, byl to Jindra? Nejen odhad věku jí dělal vždy problémy…zapamatovat si jména bylo ještě veselejší…a dnes jich slyšela docela dost) a to jak dlouho hraje. Jenže na červené lince metra se jejich cesty rozdělili, sice přestupovali spolu, ale každý na jiný směr.
„Ahoj v neděli,“ mávl jí, a rozběhl se k přijíždějícímu metru. Kdo ví, kam tak spěchal, napadlo ji a nedokázala odolat, aby se neotočila, právě v momentě, kdy se zavíraly dveře vozu do kterého nastoupil. Už ho neviděla.
„škoda. Tak v neděli,“ pomyslela si. Ale úsměv jí z tváře nezmizel. Zubila se, snad trochu jako psychopat, ještě když odemykala dveře jejich privátu. Teprve podruhé v životě, napadlo ji. „Podruhé, a teď tady budu alespoň do června – doufejme.“
Otevřela a snad trochu nejistě vešla dovnitř. Trochu ji to děsilo. Janu znala dobře, ale zbylé dva spolubydlící jen zběžně. Mezi lidmi, které moc neznala se cítila nesvá, a moc dobře věděla, že se pak chová odtažitě.
„Šedá myška v koutě sedí,“ napadlo ji. Dnes se kromě toho rozhovoru s Jindrou (?) držela zpátky i v rugby. To samé předtím ve svém novém plaveckém týmu. A podobně to očekávala zítra ve škole…jak moc to nesnášela, ten pocit nejistoty. Jo, ráda poznávala nové lidi, ale ,proboha, v malém množství! Kde byli všichni ti, na kterých jí záleželo doma? Všichni kromě Jany?
„No konečně,“ všiml si jí David jako první. Smál se a tak se usmála taky. Viděla skleničku vína, kterou držel v ruce, viděla Ondru, jak se natáhl, aby ji viděl, zahlédla i Janu. „Konečně jsme tady všichni. Poprvé,“ dodá David. „To se musí oslavit.“
Ještě než se stihla vyzout a pověsit plavky s ručníkem do koupelny, zajde pro čistou skleničku, a když vešla do pokoje, kde všichni tři seděli, veselí, snad už i trochu v náladě, soudě dle téměř prázdné flašky vína, má i ona už nalito a čeká na ni prázdná židle.
Nejistě se zasměje a posadí se. Neví, co říkat, neví, jestli chce pít. Dobrá, téměř euforická nálada se změnila v nejistotu. Proč nedokáže být nikdy tak suverénní, jako třeba Jana? Jana je sice oba zná mnohem líp, vlastně ona je zná jen přes ni, ale nejen v tomto případě.
„Tak na naše bydlení,“ postaví se David a pozvedne skleničku k přípitku.
„Na bydlení,“ zopakují ostatní po něm a přiťuknou si. Je v tom něco příjemného, něco slavnostního. Včera večer odjela z domu, ale v noci tady v podstatě jen přespala, neměla čas s nikým z nich prohodit víc slov, než „ahoj“. A teď to tedy oficiálně zahájili a utvrdili. Místo svého velkého pokojíčku který má sama pro sebe, místo domu, ve kterém je vlastně tak často sama, ji teď čeká spousta měsíců v malém bytě se třemi dalšími lidmi. Půjde to? Ráda by si byla jistá, že ano. Ale jako tolikrát se zase bojí toho, co bude. Zase je vylekaná z budoucnosti, ze změn, ze všeho.