Dotknout se hvězd

Je pár dní před koncem školního roku a před školou se hromadí studenti. Mezi nimi i Lucka a její nejlepší kamarádi Lukáš a Terka, kteří chodí do prvního ročníku na této střední.U školy má proběhnout slavností oceňování, ale třem přátelům je to vlastně jedno, ví, že stejně nic nedostanou, možná kdyby se dávalo za ukecanost, to by tu cenu vyfoukla Terka, Lukáš by jí mohl dostat za své vtipy, kterým se ale směje jen Lucka.

"ÁÁÁ je to tu, vyhlašují naší třídu", vykřikl Lukáš.
"Vážně věříš, že dostaneš nějakou cenu???A za co by jsi ji chtěl?"neodpustí si rýpnout Terka
"nevím, ale naděje umírá poslední.."pokračuje hlasem kazatele
"...a ted předstoupí mažoretky z prvního ročníku a.."
"..a získají nobelovku za to jejich hopsání!!"baví se trojice na jejich počest, přeruší je až ředitel.Mažoretky v čele s kapitánkou Tamarou chtějí vystoupit a dojít si pro cenu, ale v tom okamžiku se stane něco, za co by chtěla být Lucka až na dosmrti neviditelná. Ano Lucka. Ta tak už dost šedá myška, která tu ted stojí a čeká na výbušnou reakci Tamary, jenž omylem nastavila nohu!
"Ty...!TY!!"ani ona se nezmůže na kloudná slova, po tom co se jí stal ten hrozný trapas před celou školou, kdy jí všichni viděli, jak se válí na zemi.
"Jen závidíš, že já jsem oblíbená a ty jen ubohá trapná šprtka, kterou nezná snad nikdo krom těch tvých stejně ubohých kamarádů!!" teď se do toho chtěl vložit i Lukáš, Terka ho naštěstí včas zastavila. Lucka utekla pryč, nebyla zvyklá na tolik upřených pohledů směřujících na ni.

Dorazila až domů, nejdříve chtěla projít nepozorovaně obývákem, aby se vyhnula otázkám typu:jakto že jsi tak brzo doma?To se jí bohužel nepovedlo a už na chodbě se srazila se strejdou.
"Copak mladá dámo?"
"jdu jen do svého pokoje"
"jdeš nebo tam chceš uletět"tomu se už nemohla nezasmát!Ale přeci na ní strejda poznal, že neni všechno v pořádku.
"Děje se něco?"
"Já nevím, možná,...ano, vlastně ano..", přiznala se
"už mě nebaví bejt tou šedou myší, chci bejt taky oblíbená!!"to co jí před malou chvílí řikala, teda spíš to na ni řvala Tamara, byla pravda.
"žádný člověk neni neviditelný, jak mi tady vykládáš princezno, jen se nechováš jak ty namyšlené bárbíny, to je vše"snažil se utěšit Lucii, ale tohle už nepomohlo, se svojí stydlivostí a nevýrazností bojovala už dlouho, už nepomohla jen pouhá slova..
Strýc se tu zdržel i na večeři a všiml si, že na tom opravdu neni tak dobře, ale věděl o jedné věci, která by jí mohla pomoci..

Po večeři se Lucka odebrala do svého pokoje, kde chtěla být alespon na chvilku sama, ale to jí překazil vstup strejdy.
"Můžu na chvíli?", na odpověd ani nečekal a Lucka to moc dobře věděla, tak nenamítala.
"k tomu co jsi mi říkala odpoledne, vím že je to pro tebe v tomhle období těžké, navíc když žiješ jen s mámou, která má tolik práce, že si s tebou ani o těhle věcech nemůže popovídat, ale mám takový návrch, možná ho hned zavrhneš, nevím",
v tu chvíli Lucka nastražila uši a místo toho aby ležela, se zvedla a poslouchala.
"Víš jak dělám trenéra, ted mám v plánu dovézt můj tým tenistů k vítěztví, ale nejdeto",
"Proč?",
"Chybí mi jedna hráčka na čtyř-hru..",
"Je mi jasné co tím chceš říct, ale já nevim",
"Jak nevíš?Tenis jsi už hrála jako malá",
"To byl bedmington, strejdo, ale víš co?Budu o tom alespon přemýšlet",
"Fajn..", klesl strýc hlasem a s ním se vytratila i veškerá naděje na obnovení týmu.Už šel ke dveřím, ale dívka ho zastavila.
"Néé počkej já si to už rozmyslela",
"Fakt?"
"Jdu do toho, zkusit se má všechno!"

Pokračování příště