Jedna velká lež jménem život...(4)

„Chystali jsme se s mamkou a sestrou na dovolenou a já potřebovala na záchod. Sestra si chtěla jít něco koupit a mamka šla s ní. Když jsem vycházela z kabinky, uslyšela jsem ty zvonečky, jak mají pověšené nad dveřmi, jak se rozzvonili. Nebylo na tom nic divného, já vím. Ale hned potom, se ozval křik, výstřely a pak najednou všechno utichlo. Všichni byli...mrtvý...pak se začali bavit a já poznala hlasy...“ zašeptám. Cítím, jak mám celý obličej mokrý od mých slz, které mi stékají po celém obličeji, jen když si na to vzpomenu..je to tak živé..všechno je tak živé..
„Kdo to byl?“zašeptá Gabča. Podívám se na ni. Sedí si tu tak klidně, jako by ji vůbec nezajímalo to, že mi právě zabili matku, sestru a já to všechno slyšela a vím, kdo to byl..
„Hádali se o peníze, že prý je musí vzít než si někdo něčeho všimne. Pak se ten druhý zeptal jestli jsou všichni mrtvý a on odpověděl že jsou. Pak se dohodli, že vypadnou. A já slyšela znovu ty zvonečky. Chvilku jsem počkala a pak jsem otevřela dveře a všechny tam uviděla..“hlas mi najednou selže. Nemám už k tomu co říct..je to všechno..
„Neřekla jsi nám, kdo to byl“naléhá na mě Karel.
„Já nevím, jak to říct...nevím, jak vám říct kdo to byl“ zašeptám zničeně. Jak jim můžu říct, že ten kdo vyloupil benzínku a kdo zabil všechny ti lidi, je semnou příbuzný?!
„Byl to....“zašeptám a znovu větu nedořeknu..nemůžu to dokončit. Nemůžu jim říct, komu patřili ty hlasy, kdo to všechno napáchal, kdo ty lidi zabil...
„Kdo to byl?“zeptá se znovu Karel a vyčkává. Stejně jako Gabča. Nesedí u mě a nenutí mě to říct, jen to chtějí vědět, aby je mohli zatknou, aby je mohli odsoudit za ty vraždy, což si zaslouží...
„Jirka a Petr...moji bratranci“ odhalím pravdu a znovu cítím slzy v očích, kterých je čím dál víc. Panebože, co jsem to provedla??
„Děkujeme teď mi řekni jen příjmení a kde bydlí.“ poprosí mě Karel. Příjmení i adresu mu nadiktuju hned, protože je mi jasné, že už žádnou možnost nemám. Stejně by je našli, ať díky mě nebo by na ně přišli jinak..ale našli by je..
„Děkujeme“řekne ještě jednou Karel. Hned vytáhne mobil, všechny údaje řekne do telefonu, nejspíš dalšímu kolegovi, který má za úkol pro ně hned dojet a přivést je k nim na stanici. Zničila jsem teď tetě život? Zničila jsem ho, když jsem udala vrahy všech těch lidí? Bude mě nenávidět?
„Už můžu domů?“zašeptám.
„Ne, už se tam nevrátíš“zašeptá Gabča. Hned k ní vzhlédnu. Co to má znamenat?! Jako že už se nikdy nevrátím domů?! Kde budu bydlet?! Co semnou bude?! Co můj táta?!
„Co to znamená?! Já musím domů!!“vykřiknu zoufale a aniž bych si to uvědomila stoupnu si, takže si mě teď oba můžou prohlídnou jen v riflích a triku, které je celé od krve.
„Posaď se“vyzve mě Gabča. Po chvilce si znovu sednu a zadívám se na ni pohledem, ve kterém ji prosím, aby mi to všechno vysvětlila.
„Slyšela jsi někdy už o programu ochrany svědků?“zeptá se nejdřív a já váhavě přikývnu. Co to s tím má společnýho?!
„Dobře, takže to je jednoduší. Protože jsi teď označila vrahy a budeš muset svědčit u soudu, ale my přesně nevíme, kdy ten soud bude, musíš pryč. Nezůstaneš tady. Změníme ti jméno a odjedeš z města a pokud to půjde tak i ze států. Jedna rodina, ze kterou máme zkušenosti, si tě k sobě vezme, budeš předstírat, že jsi jejich adoptovaná dcera, dokud se nerozhodne jinak.“
„Jak dlouho? Proč? Kam pojedu? Co mí přátelé?! Co můj otec?!“ vychrlím na ně otázky v rychlostí blesku.
„Nevíme na jak dlouho, a proč? Protože by se mohlo stát, že tě budou chtít zabít, abys nemohla svědčit proti těm dvou, kam pojedeš to se dozvíš až bude čas a pokud jde o přátelé a tvého otce, nebudeš se loučit, nebudeš jim říkat nic. Prostě se jednoho dne sbalíš a odjedeš. Jen tvému otci to vysvětlíme, ten to snad pochopí. Ale tvým přátelům to musí zůstat utajeno“
„Vrátím se ještě někdy domů?“ zašeptám po chvilce.
„Snad ano, musíme doufat.“ řekne Karel.
„Kde budu zatím bydlet a kdy odjíždím?“ zajímám se dál se slzami v očích.
Tohle se mi jen zdá. Program na ochrany svědků...budu někdo jinej, nebudu Patricie, ale někdo jinej..budu..kdo vůbec budu?! Kdo je ta rodina? Napadá mě tolik otázek, ale vím, že teď na to není čas a oni by mi určitě neodpověděli na všechno co bych chtěla..určitě se to dozvím včas, jak řekla Gabča...
„Budeš zatím tady, u mě, budu tě tu hlídat i s dalšími kolegy a odjíždíš za dva dny, hned potom, co se nám podaří zavřít tvoje bratrance“ prozradí mi Gabča.
„Mám přítele“vzpomenu si na Romana.
„Musíš na něj zapomenou“ šeptne Gabča. Jen přikývnu a otočím hlavu stranou. Jeden blbej okamžik mi změní celej život. Musím se vzdát, přátel, otce, přítele..musím se odstěhovat, aby mě tu někdo nezabil, abych mohla pak, až přijde vhodná chvíle, svědčit u soudu...Jak se můžu všeho jen tak jednoduše vzdát? Jak se můžu vzdát přátel, otce a dokonce přítele..copak to nejde jinak?
„Půjčím ti nějaké věci na sebe, budeš spát v mé ložnici a já tady, takže kdyby něco tak stačí zavolat. Sprcha je vedle, takže pokud chceš“ nabídne mi a mávne rukou ke dveřím, které vedou do koupelny.
„Díky“řeknu. Gabča přikývne a odejde do sví ložnice, kde chvilku je, ale za chvilku se vrátí s plnou náručí různých hadříků, které mi podá do ruky. „doufám, že ti to bude, ale mělo by ti to být, máme asi stejnou velikost, v koupelně ručníky jsou, je tam všechno, ale kdyby ti něco chybělo, tak zavolej“
„Díky“poděkuju jen a zamířím ke dveřím, které vedou do koupelny i se všemi věcmi, které mi vrazila Gabča do rukou. Jen co vklouznu do koupelny, hned za sebou zamknu dveře, abych se ujistila, že mi sem nikdo nevrazí a v klidu s můžu dát sprchu, abych ze sebe všechno smyla. Hlavně tu krev z těla a všechno prostě. Koupel mi totiž vždycky pomůže od hnusných myšlenek, i když je mi jasné, že teď mi nepomůže ani ona.
Rychle ze sebe strhám oblečení, které nechám na zemi a vlezu do sprchy. Zavřu za sebou plastové dvířka, abych nenacákala ven a Gabča to tak nemusela po mě uklízet a pustím na celé tělo proud teplé vody. Nestarám se o to, jestli je dost teplá, studená či akorát, prostě ji na sebe nechám stékat a teprve když se mi na těle objev červené skvrny, hned teplou stáhnu a vyměním ji za studenou. Musím si teď zchladit tělo.
Celou tu dobu, co jsem byla ve sprše, tedy mě to připadalo tak krátké, ale jak jsem zjistila jen co jsem vylezla ze dveří, byla jsem tam skoro 3 hodiny, jsem přemýšlela co se všechno stalo a co se mi ještě stane. Někdo mi zabil matku, sestru a je to jen moje vinna. Kdybych nechtěla zastavit na ten blbej záchod a vydržela bych to, nebo kdybych si zašla doma, nic z toho by se teď nestalo..já bych měla obě dvě živé a zdravé, i když bychom se se ségrou stále asi mlátili a nadávali si, ale byla by tu..teď je mrtvá a to kvůli mně..jen kvůli mně..tohle si snad nikdy neodpustím...dokonce ani táta mi to neodpustí, takže je asi dobře, když odjedu a už se nevrátím, než abych poslouchala to, jak mi všechno vyčítá...