Jedna velká lež jménem život...(5)

Druhý den ráno, jsem se probudila velice časně, protože jsem celou noc měla noční můry o tom, co jsem viděla, co jsem slyšela. Stále jsem se v noci budila, bála se zavřít oči, buď jen na pár minut, abych znovu neviděla mamku, Hanku, jak mi umírají v náručí a já si tu hrůzu nemusela prožít znovu..Několikrát za noc, za mnou přišla i Gabča, protože jak mi řekla, křičela jsem ze spaní a dokonce, jak mi prozradil můj mokrý obličej, tak jsem i brečela..
„Ahoj Pati, dáš si snídani?“zeptá se mě Gabča, ani by vzhlédla od novin, které právě čte, když vejdu do obýváku a najdu ji s hrnkem kávy v ruce, skloněnou nad novinami.
„Něco si vezmu díky“řeknu unaveně.
„Já ti udělám“nabídne mi. Hned odloží hrnek kávy a rozběhne se do kuchyně, kde mi udělá čaj a pak donese i tousty, které měla nejspíš k snídani i ona a tyhle zbyli. Posadím se naproti ní do křesla, nohy křížené pod sebou a talíř s tousty si vezmu na klín.
„Chci se ti omluvit za tu noc“zašeptám omluvu, ale nepodívám se ji do očí. Nikdy jsem neměla noční můry, to až teď..
„V pohodě, to nic nebylo“řekne s úsměvem. Asi mi chce dodat trochu lepší nálady, ale to nejde. Nálada se mi nezlepší sama od sebe a nepomůže tomu nic a nikdo...
„Budu zavřená celej den tady?“zajímám se.
„Bohužel“přikývne.
„Chci se zeptat...na..pohřeb mamky a sestry..nepůjdu, že?“ vykoktám ze sebe a zase cítím slzy v očích. Proč mě sakra musí slzy prozradit?!
„Je mi to líto, ale nejde to. Musíme tě držet od všeho dál, zařídit ti nový život, abys byla v bezpečí.“ zakroutí hlavou smutně. Jen přikývnu a rychle se podívám stranou, aby neviděla jak moc mě to bolí. Jak moc bolí to, když nemůžu jít na pohřeb své vlastní mámy a sestry. Nemůžu se s nimi rozloučit, nemůžu jim říct, jak moc mě všechno mrzí, jak moc bych se chtěla vrátit v čase a netrvat na tom, aby mamka na té proklaté benzínce zastavila..všechno bych chtěla vrátit..chtěla bych říct sestře, jak moc ji mám ráda, což jsem si uvědomila až teď, teď, když už sestru nemám, teď když jsem o všechny své milované přišla, teď, když už ji nikdy neuvidím..
„Tvůj otec, už všechno ví“ řekne zničeho nic Gabča, čímž si upoutá mou pozornost a já se na ni hned vyděšeně podívám. Táta už všechno ví? Ví opravdu všechno? Ví to, že můžu za smrt mámy a Hanky? Tohle taky ví?
„Řekli jsme mu co se stalo i s tím, že budeš v programu ochrany svědků. Že budeš mít jiné jméno, jinou rodinu, budeš bydlet v jiné zemi, všechno jsme mu řekli“ vysvětlí mi a já jen kývnu, že všemu rozumím.
„Co na to říkal?“ zajímám se.
„Že doufá, že budeš v pořádku a v bezpečí. Vypadal hrozně, když jsme mu to řekli včera. Nemohl tomu uvěřit, že tě nějaký čas neuvidí. Nevěřil tomu, ale zároveň byl rád, že jsi to přežila“
„Nedával mi to za vinnu?“
„Proč by měl?“ vyděsí se Gabča.
„Jen tak. Gaby, co tu budeme dělat?“ obrátím rychle řeč jinam. S Gabčou jsme si včera večer začali tykat, protože ji prý bylo blbé, když ona mi tykala a já ji vykala, takže mě poprosila abych ji říkala jménem, za což jsem byla ráda.
„No, sbalíme ti pár věcí na cestu, tedy pár mých věcí, Karel ji jel vyzvednou pas a všechny doklady, takže na něj tady počkáme. Zatím si můžeš pustit filmy nebo jít na počítač, ale nechoď na icq, aby ti nikdo nepsal. Jo pokud jde o mobil“ řekne a podívá se na mě. „musíš mi ho dát. Nesmíš nikomu dát své nové číslo, dokonce ani svému otci, nikomu. Nesmíš být s nikým v kontaktu z tvého bývalého života“
„Chceš ho hned?“zašeptám.
„Bude to nejlepší“ souhlasí semnou. Povzdychnu si a přejdu k poličce, kde mám položený mobil. Hned si všimnu, že je tam pár nepřijatých hovorů od Anety, Kačky a Romana, a pár sms.
„Můžu si je přečíst?“zeptám se a Gabča souhlasí jen s jednou podmínkou, že ani na jednu neodepíšu. Hned se pustím do čtení. Kačka vyzvídá, jak je na dovolené, jak to zvládám, pak proč ji nepíšu, co mi provedla a tak to jde dalších 10 smsek od ní. Roman se strachuje co se děje, že prý viděl zprávy kde zaznělo naše jméno, ptá se jestli jsem v pořádku a já bych mu tak ráda odpověděla. Ale nemůžu.
„Můžu?“zeptá se po chvilce Gabča. Se slzami se podívám na tapetu, kterou mám v mobilu, kde jsem já s Romanem, jak se objímáme a smějeme se, a podám ji mobil. „děkuju“ usměje se na mě. Hned mobil vypne, vytáhne baterku, simku, kterou hned zničí a mobil vyhodí. Když jsem se na to dívala, bylo mi, jako by mi ničila kus mého života. Vždyť tím mě odtrhla od všech kamarádů..všech přátel, Romana, mého přítele..od všech...teď už nemám nic, žádné kontakty na nikoho...
„Půjdeme sbalit ty věci ne? To bude za chvilku hotový a pak si můžeš dělat co chceš, kromě icq“ řekne a probodne mě pohledem. Jen přikývnu a odložím prázdný talíř na stůl. Rychle vypiju čaj, a pak následuju Gabču, které jde do kuchyně s nádobím. Položím talíř do dřezu a pustím se do umývání, ale od toho mě hned Gabča odžene, prý to hodí do myčky. Co řekla, to hned udělala, takže za chvilku bylo už nádobí v myčce a my seděli v její ložnici.
„Takže, sbalím ti pár věcí, které myslím, že by se ti mohli hodit a vsadím se, že tam ti nějaké oblečení koupí, abys nechodila furt jen v těchto“ mávne. Otevře svou skříň, která je plná hadříků a úplně ze spodku vytáhne velkou cestovku, kterou hodí na postel vedle mě. Pak si stoupne před skříň, ruce založené na prsou a začne přemýšlet.
„Sbalím ti pár džínsů, počkej, ale možná by jsi si je měla vyzkoušet, ať vím který ti zabalit“ řekne a hned ze skříně vyndá dva komínky džínsů a položí je vedle mě. Hledím na ni jako na zjevení, které se mi objevilo před očima. Nechápu co to znamená? Ona mi bude dávat její věci? Její oblečení?!
„Zkoušej“vyzve mě, zatím co se skloní a vytáhne trika.
Zatím co já zkouším její džíny, které mi jsou všechny, mám asi stejnou postavu nebo co, ona mi skládá na postel další komínky. Trička s krátkým rukáv, dlouhým bez rukávu, sukně, kraťásky, takové kalhoty, makové kalhoty, tepláky, mikiny, svetry a všechno co ji přijde pod ruku.
„Počkej“zarazím ji a natáhnu na sebe pyžamové kalhoty, které mi dala na spaní. Hned se zarazí a položí tepláky na postel, jak měla v plánu. „tohle mi nemůžeš dát! Tohle si od tebe nevezmu!“
„Ale vezmeš! Já mám věcí, ani to nevyužiji a ty to potřebuješ. Vždyť jsem skoro furt v práci, nikam nechodím, takže nemel a ber!“ řekne naštvaně.
„Mohla jsem si vzít svoje věci“ namítnu a posadím se zpátky na postel. Gabča se na mě podívá, vzdychne a pak se posadí vedle mě.
„Patri, začínáš nový život, všechno bude nové, nesmíš mít nic z tvého minulého života“ vysvětlí mi.
„Ale nemusíš mi dávat svoje věci“ namítnu.
„Mám jich dost o pár míň nebo víc, co je na tom“usměje se smutně.
„Děkuju, někdy ti to vrátím“ slíbím ji.
„Nemusíš“ zakroutí hlavou. „takže, rifle sis vybrala?“
„Kolik mi jich chceš dát?“zajímám se hned.
„Kolik chceš“pokrčí rameny. Jen pokrčím rameny, při čemž ona protočí oči vzhůru, popadne pár riflí a přidá je k hromadě oblečení na posteli. Pak mi ukáže další věci, které se mi rozhodla darovat. Trika, o kterých jsem si mohla nechat jen zdát, sukně, které jsou tak krásné, že je mi škoda si je brát, kraťásky, které rozhodně nosit nebudu, abych je nezničila, bílé kalhoty, šedé kalhoty a ještě jedny zelené a černé, mikiny, které má nejspíš nové, jak jsou krásné a světříky to samé...jen jsem hleděla a přikyvovala, když mi všechno ukazovala a skládala do tašky, která byla za chvilku plná.
„Ještě botky“ vzpomene si. „jaký máš číslo?“
„40“ pípnu svoje číslo a modlím se, aby neměla stejné. Bohužel, marná to snaha. Má stejné číslo. Takže mi ještě k oblečení, přibudou tenisky, botasky, sandále a dokonce i jedny černé boty na podpatku, které snad nikdy nevytáhnu, protože bych se na nich zabila. Tím bych ovšem usnadnila práci těch, co se mě možná pokusí zabít, takže...no radši nemyslet...
„Máš všechno?“zeptá se mě Gabča. Jen pokrčím rameny, že vůbec nevím a ona si zároveň sama hned odpoví „jo, měla by jsi mít.“