Jedna velká lež jménem život...(6)

„Jak se budu jmenovat?“ zeptám se zvědavě. Jsem zvědavá na svou novou identitu, na své nové jméno, které doufám, že bude lepší tohle...
„Rebecca Wilhemová“ odpoví mi Gabča a já jen přikývnu. Rebecca, samo lepší fakt..i když není tak strašné jako Patricie, no to musím uznat, ale tohle bude fakt nezvyk. Co když se někde prořeknu? Co když někdo zjistí pravdu o tom, kdo jsem? Co když mě ta rodina bude mít dost a pošle mě zpátky sem, kde mě budou chtít...oh bože...zabít...
„Bude tam někdo semnou?“zajímám se trochu vystrašeně.
„Budou tě tam hlídat policisté, ale neboj, nepoznáš je. Blíž ti to vysvětlíme na místě zítra. Budou tam na tebe dávat pozor, toho se neboj“ ujistí mě a já jen znovu přikývnu.
Super, takže budu ve vězení..no skoro jako ve vězení..pomyslím si a opřu se o sedačku. Za chvilku se ozve zvonek ode dveří, ale Gabča se nevydá otevřít. Sedí, dokud se zvonek neozve podruhé, pak potřetí a nakonec po čtvrté, ale to už se někdo asi opřel o zvonek, protože mu došla trpělivost.
„Karel“zavolá zvesela Gabča a vyskočí na nohy. Rychle a šťastně otevře, jako by se už nemohla dočkat, až tu s námi někdo bude, protože už ji to semnou asi nudí nebo mi nemá co říct, nebo se bojí, že bych se mohla zeptat na něco, na co by neznala odpověď.
„Ahoj“pozdraví nás obě Karel a vejde dovnitř. „vidím, že už jsi sbalená“ kývne směrem k tašce a my obě s Gabčou jen přikývneme.
„Dobře, takže probereme zítřek“ rozhodne a posadí se na sedačku naproti mně a Gabča ho následuje. „odjíždíme zítra, nebo spíš ještě dneska v noci, abychom tam byli ráno. Pas, tvůj rodný list, občanku a další doklady mám já a dám ti je až budeme na místě. Nechci, abys to ztratila ano?“
„Dobře.“přikývnu se slzami v očích. Tak je to tady. Opouštím svůj rodný domov, opouštím svoje milované městečko a stěhuju se bůh ví kam. Odjíždím odsud a kdo ví, kdy se zase vrátím? Jestli se vůbec někdy vrátím, tahle možnost tu je taky...opouštím přátelé, svého otce, přítele, školu, opouštím všechny, které jsem milovala..
„Takže odjíždíme v 1 hodinu v noci, abychom tam za těch 20 hodin byli. Patricie, zkus se teď trochu vyspat ano a neměj žádné starosti o nic. My se o všechno postaráme“ slíbí mi Karel.
„Super“zašeptám jen.
„Ještě něco tu pro tebe mám“ vzpomene si a vytáhne z kapse od saka obálku. „je to od tvého otce“
„Díky“poděkuju překvapeně a obálku, která je trochu víc tlustá, nejspíš obsahuje hodně věcí, si od něj vezmu. „můžu jít do ložnice?“
„Klidně“usměje se Gabča. Nejspíš ví, že teď potřebuju být sama, což já opravdu potřebuju. Ať už obálka obsahuje cokoliv, nechci, aby mě viděli když si ji budu prohlížet Jen co zapadnu do ložnice, posadím se na velkou Gabčinu postel a s obavou obálku otevřu. První co z ní vypadne, jsou fotky..poznávám je, jsou to fotky z mé nástěnky, kterou mám v pokoji. Jsou tam všechny pro mě důležité. S Anetkou, jsme vyfocené na mých narozeninách, stejně jako pak s Kačkou a nakonec jsme tam všechny tři. Další fotky jsou s Romanem. První je, jak se na ni líbáme, druhá, je stejná jako ta, co jsem měla jako tapetu v mobilu, třetí jak spolu ležíme v trávě a objímám se. A nakonec fotky s rodinou. Jedna jediná fotka mi zůstala, kde jsme všichni 4. Ostatní fotky si vzala Hanka, když se rodiče rozvedli, ale tuhle jsem si vybojovala..pamatuju si, když se to fotilo. Byli jsme na výletě a Hanička měla nehodu a taťka, aby ji rozesmál ji začal fotit. Nejdřív se naštvala, ale pak se začala smát a takhle vznikla i tahle fotka.
Další je, kde jsem jen já s mamkou, pak jen s Haničkou a pak je tam sama Hanička, jak je první den ve škole. Vůbec nevěděla, že mám tuhle fotku u sebe v pokoji, protože jakmile byla vyvolaná, hned jsem ji sebrala, i když ona ji hledala, ale marně. Teď jsem ráda, že ji tu mám...
Byla tak veselá, tak šťastná..proč jen se to všechno muselo stát? Proč se to muselo stát zrovna ji a mamce? Proč jsem jen byla tak hloupá a chtěla jít na ten záchod? Proč? Kdybych nebyla tak umíněná, jak říkala ráda mamka, zašla bych si doma..všechno je to prostě moje vinna a tohle si nikdy neopustím..nikdy, tohle snad ani odpustit nejde...vždyť já můžu za smrt své mámy a sestry!!!
Ani nevím, jak dlouho jsem byla v ložnici sama. Jak dlouho jsem tam ležela a ani jak dlouho mi tekly slzy z očích, ale nejspíš hodně dlouho, protože už jsem pak jen ležela, jak mi slzy došli. Nevím, jak dlouho trvalo, než se setmělo a přišla ke mně Gabča. Nevnímala jsem nic. Nemohla jsem vnímat.
„Co řekl táta přátelům? Nebo co jim řekne, až odjedu a oni se budou ptát?“zeptám se ji po chvilce, když si uvědomím její společnost a taky to, jak si prohlíží fotky.
„Vymysleli jsme to, že jsi se z toho tak trochu zbláznila a otec tě poslal k tetě na venkov, kde nefungují telefony, není tam počítač nic, jak by s tebou mohli spojit.“ vysvětlí mi.
„K tomu zbláznění nemám daleko, takže jste ani tak moc nelhali“ pokrčím rameny.
„Zvládneš to, tak se neboj. Nemáš čeho se bát, jen nesmíš prozradit tvé skutečné jméno, nikomu. Musíš zapírat a bude to v pořádku“ slíbí mi.
„Takže od teď jsem Rebecca Wilhemová, žádná Patricie Králová, nikdy neexistovala, správně?“zajímám se.
„Naprosto.“ přikývne hned s úsměvem.
„Jaká je ta rodina?“zeptám se zvědavě a podívám se na ni. Zatím co já ležím, ona mi sedí u nohou, dívá se na fotky a vypadá hrozně. Unaveně, vystrašeně, nervózně..všechno ji to prozrazuje obličej, který má bledý, kruhy pod očima, jako by proflámovala celou noc..
„Pan Wilhem se jmenuje Michal, je ředitelem jedné banky a velmi hodní muž. Paní Wilhemová je Barbara, je hodná stejně jako pan Wilhem a strašně milá, určitě si padnete do oka. Pracuje u svého muže, jako sekretářka, kde se také poznali, než se vzali. A jejich syn Dominik, je o dva roky starší než ty. Chodí na střední do posledního ročníku, ale víc o něm nevím. Všechno ti ta rodina řekne sama, tohle je jen co vím já od Karla“ vysvětlí mi a já přikývnu.
„Takže budu hrát jejich adoptivní dceru?“
„Ano, budeš hrát dceru, na kterou čekali několik let a teď tě konečně dostali do své péče. Proto máš jejich příjemní, aby to nebylo divné, když jsi jejich teď už dcera.“ řekne mi Gabča a já jen přikývnu. Přece jen táta nebude lhát s tím, že jsem se zbláznila, vidím to tak, že se opravdu zblázním brzo. Budu hrát adoptivní dceru někoho, koho vůbec neznám. Bezva, fakt bezva.
„Zkus se vyspat, o půlnoci tě vzbudím, abys ses připravila na cestu. Nepotřebuješ teď něco?“ zeptá se starostlivě.
„Ne nic, díky moc za všechno“usměju se na ni. Gabča mi úsměv oplatí a pak stoupne, při čemž vezme všechny fotky z postele se slovy, že mi je sbalí do tašky, abych je měla stále u sebe. Jen ji poděkuju a zavřu oči, aby neviděla jak se mi do nich derou slzy. Když uslyším, jak za sebou zavřela dveře, znovu oči otevřu, ale tentokrát už je mám plné slz, které mi stékají po tváři a dopadají na povlečení na posteli.
Už je to tady. Proč jsem si jen myslela, že se to nakonec změní a já nebudu muset pryč? Proč jsem byla tak naivní? Proč? Musela jsem vědět, že přece jen odjedu, abych si zachránila život, tedy pokud mi o něj jde, ale copak to musí být takhle? Proč semnou nemůže jet táta? Proč musím jet sama pryč? Do neznámé rodiny, kterou neznám a ani oni mě? Nebo ještě lepší řešení, proč nemůžu zůstat tady a předstírat, že jsem se opravdu zbláznila..možná by to nebylo tak těžké...
Nevím, kdy jsem usnula, ale připadalo mi to jako chvilku, kdy mě přišel Karel vzbudit.