Ange gardien ( 4. )

Trochu zoufale jsem se zadívala na Ondru který se vesele bavil s dívkou po svém boku a kvůli čemusi si jí dobíral. Ucítila jsem na tváři Mariánův pohled, ale snažila jsem se ho ignorovat. Celá nesvá jsem se natáhla pro plastikový jídelní lístek s nabídkou pizz, různých těstovin a salátů a vyplašeně zalapala po dechu, když mě ovanula čirá esence kořeněné vůně a její majitel si opřel ruku o mou židli, tudíž mě jemně objímal.
„Budu koukat s tebou nevadí? Je tu těch lístků málo,“ usmál se zblízka.
Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se do bezstarostného úsměvu.
„Jo, klidně.“
Podezřívavě přimhouřil oči, které mu trochu potemněly, tudíž jsem se rychle začala věnovat zkoumáním co na které pizze je, ale jeho těsná blízkost způsobovala v mém těle podivné chvění.
„Dvacítka vypadá dobře,“ prohodil po chvilce konverzačně a zapíchl prst na pizzu se šunkou, sýrem a žampiony.
„Patnáctka je lepší.“
Vyhledal očima můj výběr a zasmál se.
„Máš pravdu,“ šeptl a zadíval se mi do očí tak blízko, že se mi prudce rozbušilo srdce. Rychle jsem se odtáhla a rozhlédla se po ostatních. Většina z nich ještě vybírala a našeho důvěrného šepotu si nejspíš nikdo nevšiml krom Michala, který si Mariána zamyšleně měřil.
Potřebovala jsem najít tracený klid, tudíž jsme se zaposlouchala do rozhovoru, který se sice týkal školy, ale přeci jen mě dokázal rozptýlit. Marián si mě díky bohu přestal všímat a aktivně se zapojoval do debaty. Tu a tam se na mě usmál, což mi sice zvyšovalo tepovou frekvenci, ale ne v tak koncentrované formě, jako když se mnou mluvil. Sama jsem nechápala, proč jsem z něj tak hotová. Je fakt, že jsem z něj měla odjakživa strach…z jeho chování, posměchu a nežádoucí pozornosti, kterou na základce věnoval těm, které šikanoval. Jenže teď se zdál jiný, dospělejší, a přece jsem se nedokázala zbavit tý protivný úzkosti, kterou jsem v jeho blízkosti měla.
U jídla jsem se naštvala sama na sebe. Chovám se jako ušlápnutá puťka! Nikdy jsem neměla potřebu být středem pozornosti, ale taky jsem nikdy neseděla v koutě jako nějaká kudrnatá Baby. Hovor mezitím přešel na filmy, což bylo celkem nosný téma, který mi vyhovovalo, tudíž jsem se zapojila do debaty.
Mezi mluvením jsem do sebe pomalu nasoukala celou pizzu a měla pocit, že musim zákonitě prasknout. Jako malá jsem měla strach, že když se moc najim, roztrhá se mi břicho a všechno jídlo vypadne ven, teď bych tuhle možnost spíš uvítala.
„Tak co lidi, změníme lokál?“ houkl Ondra a když se ozvalo souhlasné bručení, mávl na číšníka a každý zaplatil co tu dnes propil a projedl. Teda kromě mojí osoby, protože za mě platil bratříček.
Noční vzduch, který se mi venku opřel do obličeje mi vyloudil na tváři úsměv. Michala odtáhl Ondra, aby s ním cosi probral, tudíž jsem se loudala vzadu za ostatními a vychutnávala si pohled na uličky osvětlené žlutým pouličním světlem, lesklé kočičí hlavy na které jsem opatrně našlapovala, zvuky kroků a hlasů přede mnou a útržky rozhovorů z otevřených oken domů.
„Kde jsi?“ vytrhl mě z toho všeho známý hlas a já polekaně trhla hlavou.
„Na konci davu?“ zkusila jsem opatrně, ale Marián jen zavrtěl hlavou.
„Myšlenkama.“
Trochu jsem se natočila a ukázala na baráček s otevřeným oknem, ze kterého k nám doléhala písnička Pokoj v duši. Zastavil se a já z jakéhosi pochybného důvodu zastavila taky. Tuhle písničku jsem měla ráda a poslouchat ji ve ztichlé ulici s někým jako je on, bylo zvláštní.
Chvíli se zamyšleně díval do černého okna odkud hudba vycházela a pak se s lehkým úsměvem otočil zpátky na mě.
„Co život rozdělí, smrt spojí na věky. To je pěkný…“
Snad poprvé v životě jsem se na něho usmála bez toho, aby v tom byla jízlivost, nebo bych se do toho musela nutit. Úsměv mi vrátil a v tichosti jsme doposlouchali písničku až do konce. Jakmile dozněl poslední tón, rozešli jsme se ulicí za ostatními, kteří už nám někde zmizeli.


* * * * * * * * * *


Ta holka mě uhranula, jinak jsem si nedokázal to všechno vysvětlit. Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Malá porcelánová panenka, která na mě mrkala velkýma, pro mě až nechutně nevinnýma očima a měla mě pod palcem, jako žádná jiná. Několikrát za večer mě přepadla strašná touha mít jí jen sám pro sebe…mít její tělo, ústa, vlasy...Chvilkama jsem si připadal jako sexuchtivej úchylák, jenže ta holka mě naprosto vyváděla z míry. Jak jsem z ní mohl sakra takhle zblbnout? Matně jsem si díky jejímu bráchovi vzpomínal, že jsme chodili do stejný školy. Malá ušlápnutá chudinka, která mi byla vždycky jen pro smích. Tak co teď sakra blbnu?
Díval jsem se na ní, jak si vychutnává písničku hrající z okna, jak je uvolněná a spokojená. Najednou ze mě nebyla nervózní. Klidně kráčela vedle mě tichou ulicí a já si všiml, jak opatrně našlapuje. Bála se, že spadne? Nebo schválně našlapovala na jednotlivé dlaždice a nestoupala na spáry?
„Víš vůbec kam šli?“ zvedla hlavu a mírně ji naklonila, jako by chtěla nějakým gestem podložit svojí otázku.
Věděl jsem to. Přiznávám, že naprosto přesně, ale nedokázala jsem se přinutit říct pravdu.
„Nevím, ale vím, kam půjdeme my.“
Polekaně se zastavila a já se musel hodně ovládat, abych jí nevzal za ruku. Kdybych jí teď chytnul, nejspíš by se vyděsila o to víc, utekla a to by nezapadalo do plánu, který se mi pomalu vyloupl v hlavě.
„Adél no tak,“ hlesl jsem prosebně. „Ty si myslíš, že bych ti něco udělal? Na rovinu ti řeknu, že bych chtěl, ale…ale to se nikdy nestane, pokud bys to nechtěla taky. Je mi jasný, že nechtěla, takže můžeme být aspoň…kamarádi,“ dostal jsem poslední slovo s nechutí přes rty a natáhl k ní pravičku.
„Kamarádi? Já a ty?“ vydechla s nevěřícnou ironií, což se mě trochu dotklo.
„Proč ne? Na kamarádství není nic špatnýho.“
Nerozhodně se nadechla, chvilku zadržela dech a s výdechem mi lehce stiskla ruku.
„Tak kam půjdeme?“ povytáhla obočí a já se potěšeně usmál.
„Do jedný zahrady.“
Rychle jsem se podíval na hodinky a popadl jí za ruku.
„Musíme si chvátnout, jinak to prošvihneme, ale bude to stát za to, uvidíš.“
Věděl jsem, že má strach a pořád mi nevěří, ale byl jsem si téměř jistý, že to co jí chci ukázat, většinu toho změní.
Šli jsme hodně rychle. Její dlaň mě opatrně svírala, jako by se bála, že jí někde zapomenu a poběžím sám a přitom vypadala, že by ode mě nejradši utekla co nejdál. Udýchaně jsme zastavili před plotem jedné z vil.
„Slečna první,“ mrknul jsem na ní.
„To tam polezeme přes plot? Co když nás někdo uvidí?“
„Tak budeme utíkat.“
Místo, aby se ustrašeně stáhla zpátky jak jsem čekal, vyprskla smíchy a vytáhla se na kamennou podezdívku.
„Opovaž se na mě šáhnout,“ houkla přes rameno, když postřehla moje ruce, které automaticky vystřelily k jejímu tělu, aby jí přidržely.
„Buď opatrná.“
Bez dalších slov se zapřela na rukách, vysoukala se nahoru a seskočila na druhou stranu do zahrady. Moje malá porcelánová panenka umí lézt přes ploty a nevadí jí vkrást se do cizí zahrady…
Pobaveně a pořád trochu v úžasu, protože jsem se připravoval na sáhodlouhé přesvědčování, jsem se přehoupl za ní, znovu jí vzal za ruku a rozeběhl se podél plotu dál do zahrady, aby nás nikdo neviděl.
„Sundej si svetr,“ prohodil jsem, když jsme konečně zastavili a sám jsem se rychle vysoukal z trička.
Vyděšeně ustoupila o krok dál.
„Ježiši já se z tebe zbláznim. Tak si ho nech, ale bude ti hrozná kosa, až půjdeme domu. Poradil bych ti, aby sis nejlíp sundala i tu sukni, ale to už bys mi mohla jednu vrazit, utéct, nebo začít řvát, takže to po tobě chtít nebudu.“
„Proč si ho mám sundat?“
„Tim bys mi zkazila překvapení. Prostě si tu ten svetr nech a pojď za mnou.“
S povzdechem si stáhla svetřík, hodila ho k plotu na podezdívku jako já tričko a trochu nerozhodně se vydala za mnou. Zahrada týhle vilky byla fakt velká a plácek na který jsem měl namířeno byl krytý z jedné části zakrslými stromky a keříky, tudíž na člověka nebylo od domu vůbec vidět. Pohodlně jsem se položil do měkké trávy a trpělivě počkal, než se natáhne vedle mě.
„S tebou někam jít je zážitek,“ broukla nespokojeně.
„Dělám co můžu. Jen za to asi dostanu do držky co?“
„Proč?“
Pobaveně jsem si v hlavě přehrál nenávistný pohledy který po mě Brejloun házel.
„No od toho tvýho…“
„Ondry?“ podivila se.
„Ne…Michala. Nevypadal, že bych se mu líbil.“
Vleže pokrčila nahými rameny. „Mně se taky nelíbíš a ještě jsem ti žádnou neubalila.“
„Tak to ti děkuju,“ zasmál jsem se, ale slovo „nelíbíš“ ve mně nenechalo zrovna pocit štěstí.
Kousek od nás se ozval chrčivý zvuk.
„Teď se dívej,“ šeptl jsem.
Nad námi proletěl pruh třpytivé vody, ke kterému se během několika vteřiny přidala spousta dalších. Drobné kapičky vody mi dopadaly na tvář i nahý hrudník a vsakovaly se do džínů. Všude kolem nás šuměla voda ze zahradních ostřikovačů a proudy vody se nám křížily nad hlavami a smáčely od hlavy až k patě. Opatrně jsem vyhledal v trávě Adély ruku. Byla mokrá stejně jako ta moje a její prsty mi pevně stiskly dlaň…