Proč zrovna já?

Po chvíli spánku se cítila ještě vyčerpaněji než předtím. Ráno hned zapnula televizi se zpravodajským kanálem. Věděla, že na nějaké informace je zatím brzy, ale přesto chtěla mít jistotu, že jí nic neuteče.
Potřebovala nutně něco dělat, ale od všeho odbíhala, nic nedodělávala a neudělala to pořádně a pořád měla pocit, že ještě musí něco udělat a že neví co. Nakonec byla ze všeho zmatená a rozbolela ji hlava.
K večeru se v televizi objevila zpráva, že desetičlenný oddíl českých vojáků dorazil do Asie a že druhý den budou přesunuti na místo svého působení.
Dorazit tam měli kolem poledního, a tak Markéta nervózně čekala na zprávy v jednu hodinu. Českých vojáků se týkala hned první zpráva. Hlasatel televizních zpráv s vážnou tváří řekl: „Neštěstí postihlo český oddíl vojáků v Asii, během přesunu bylo její letadlo sestřeleno zatím neznámým útočníkem. Osud vojáků není znám.“
Další údaje už neposlouchala. Celý svět se s ní zatočil a ona slyšela stále dokola jen jednu větu: ,Osud vojáků není znám.!‘
Netušila kolik času od té zprávy uběhlo, z šoku ji vytrhl až čísi příchod. Chvíli trvalo, než ho pořádně zaregistrovala. Byl to její bratr. Hned mu padla do náruče, byla ráda, že za ní přišel, že nemusí být sama.
Nevěděla, jak dlouho se ho křečovitě držela a brečela, čas jí splýval v jeden dlouhý celek.
I potom co se vzpamatovala, tak skoro nic neřekla. Odpověděla mu jen na otázku, jestli něco nepotřebuje a podobně. Jediná souvislá věta, která z ní vylezla, byla: „Prosím tě, zůstaň tady se mnou ještě, já bych se tady sama zbláznila.“
„Neboj, zůstanu tady, dokud budu moct.“
Byl u ní až do rána a povedlo se mu zařídit, aby u Markéty skoro pořád někdo byl. Byla mu za to strašně vděčná, ale trvalo jí pár dní, než mu poděkovala. Těch pár dní totiž skoro nemluvila. Zprávy, které z Asie přicházely, to ještě zhoršovaly. – Po vojácích se pátralo, ale zatím nenašli ani je ani letadlo. Zřítilo se totiž kamsi do téměř neznámé části Asie, do míst, kam nejspíš ještě civilizace nepronikla.
Ve školce si za ní prozatím našli náhradu. Ředitelka z toho nebyla nikterak nadšená, ale chápala Markétin stav. A navíc s dětmi nemohla nechat někoho, kdo teď sám potřebuje veškerou pomoc svého okolí.
První měsíc všichni doufali a věřili, že vojáky najdou, ať už živé nebo mrtvé. Ale jakmile onen měsíc utekl, pomalu věřit přestávali, protože po takové době se šance na jejich nalezení snižovala. Byla nižší den ode dne, hodinu po hodině. Ale Markéta stále doufala, nakonec prohlásila, že dokud nenajdou Alešovo tělo, tak neuvěří, že je mrtvý.
Největší oporou jí celý měsíc byl její bratr a kamarádky. A byli to také oni, kdo se rozhodl, že už je čas, aby se Markéta vrátila do normálního života. Do té doby za ní všechno vyřizovali. Šli na to zvolna, do práce ji zatím poslat nechtěli, ale ostatní všední záležitosti už za ní neřešili.
Byla u ní zrovna Terka.
„Včera ti přišli nějaký složenky, tak to nezapomeň zaplatit, ano?“
„Jasně. Ještě něco?“ zeptala se Markéta, protože už doopravdy ztratila přehled o tom, co za ni už vyřídili a co ji ještě čeká.
„Jestli nemáš nic poznamenanýho v diáři tak je to všechno.“
Markéta vyndala svůj diář a otevřela ho na příslušném týdnu.
„Ale ne“povzdechla si.
„Co tam máš?“
„Jsem objednaná na gyndu. – Nechci tam jít“ zachytila její výraz „no dobře pudu tam.“
Vůbec se jí tam nechtělo.
Ale co, řekla si, je to jen pár minut, to přežiju.