Fairytale gone bad

„Tak co, připravená?“ zeptala se mě má kamarádka Janča, když jsem otevřela dveře od koupelny a vyšla ven.
„Já nevím, asi jo,“ pokusila jsem se usmát, ale nějak to nešlo. Na plese jsem byla naposledy minulý rok a od té doby nikde. Po pravdě se mi ani nechtělo. Bylo mi potom tak špatně, že jsem se zařekla, že už nikdy nikam nepůjdu a už vůbec si nebudu dávat sedm skleniček whisky na ex.
Na sobě jsem měla své zlatohnědé plesové šaty, které jsem na sebe oblékala jen ve chvílích podobným této. V botách na podpatku jsem se nikdy necítila jistě, tudíž se mi i trochu klepala kolena.
„Tak pojď, hrozně ti to sluší,“ prohodila uznale tmavovláska, pomohla mi se nasoukat do lehkého kabátku a už jsem si sedala na sedadlo smrti v červeném Nissanovi.
Čím blíže jsme byly k místu konání, tím více jsem byla nervózní. Ani jsem pořádně nevěděla proč. Auto zastavilo a my jsme si poté pečlivě vystály frontu u vchodu. Na ruku jsme každá dostaly křiklavě žlutý papírový náramek označující, že vstupné na tuto akci máme zaplacené. Prodraly jsme se až k našemu stolu, kde na nás už čekaly holky ze třídy. Tímto způsobem jsme se totiž rozhodly oslavit konec prázdnin. Sice se mi nelíbilo, že hned druhý den jdeme do školy, ale co jsem mohla dělat. Holky mě přinutily sem jít i přes mé protesty.
„Tak co si dáme?“ zeptala se Sára a už se zvedala, že půjde objednat první várku na sebe. Návrhy padaly různé, od vína až po vodku s džusem, ale nakonec bylo přineseno šest Zlatých Puškinů. Zábava kolem nás se začínala stupňovat stejně rychle jako počet našich vypitých skleniček na stole a smích na sebe nenechal dlouho čekat. Po třetím Puškinovi se Míša, Sára, Sandra i Šárka vytratily kamsi na taneční parket a nechaly tam nás s Jančou samotné. Mně ta doba připadala jako chvilka, kdy jsme se smály a povídaly si, než kolem nás prošel Marek, kamarád mojí záchrany, která jediná neodešla tancovat. Odběhla s omluvou za ním, že ho dlouho neviděla, a vypařila se taky. Koukla jsem se na hodinky a skoro jsem se zděsila. Na to, že ta akce začínala v sedm, bylo už dvanáct. Takže jsem se sebrala, přehodila si kabelku přes rameno a šla k baru, že si objednám ještě něco k pití. Řada u baru mi až nápadně připomínala frontu na banány, ale překousla jsem to a postavila se do nejbližšího zástupu nedočkavých lidí vytahujících peněženky.
Když už mi to připadalo jako věčnost, co jsem se nehnula z místa, ztratila jsem všechnu odhodlanost ještě čekat a otočila se, že půjdu zpátky ke stolu. Ale jak jsem se rychle otočila, neodhadla jsem stav své rovnováhy a spadla jsem do náruče někomu, o kom jsem ani nevěděla, že za mnou stojí.
„Wow, tebe to nějak vzalo, co? Jsi v pohodě?“ zeptal se mě evidentně mužský hlas a já se se sklopenou hlavou postavila na nohy. Chvíli mi to trvalo, než jsem sebrala odvahu a podívala se mu do očí. Okamžitě mnou projel takový zvláštní pocit. Museli jsme si z očí do očí koukat zřejmě notně dlouhou chvíli, protože na nás jeden maník poté začal křičet, že už tu stojíme snad hodinu a nepokročili jsme za tu chvíli ani o kousek blíže k baru.
„Nejsem opilá, jak si zřejmě vtipně myslíš. Jenom jsem…“ nenechal mě to ani doříct a položil mi ukazováček na rty. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Přeběhl mi mráz po zádech, na celém těle mi vyskočila husí kůže a dokonce jsem sebou pod jeho dotekem i trhla, jak mnou projela jakási vlna emocí, což musel určitě zpozorovat.
„Filip Daněk, těší mě,“ usmál se na mě.
Ty jeho oči… Pamatuju si jeho pohled ještě teď a pamatovala bych si ho i za sto let.
„Adriana Fischerová, taky mě těší,“ odpověděla jsem a stiskla jsem mu nabízenou ruku.
V ten samý okamžik do něj nějaký týpek strčil tak, že se zastavil až o mě. Znali jsme se sotva pár minut a už nás dělilo jen pár cm. Tak rychle jsem si do té doby nikoho nepustila k tělu. Jen tak jsme tam stáli, koukali si do očí, když mi pomalu zajel rukou do vlasů a potom pro mě přestal okolní svět existovat.
„Áďo, tady jsi!! Hledaly jsme tě snad celou věčnost. Pojď, zítra musíme brzo vstávat,“ ozvalo se těsně za mnou, Míša mě vzala za ruku a táhla mě pryč od něj. Jeho rty na těch svých ucítím ještě zítra ráno, pomyslela jsem si a nasedla jsem do auta. Škoda jen, že už ho nikdy neuvidím. Brno je velké město, třeba ani není odtud…
Ani jsem nevěděla, jak jsem se ocitla v posteli, když mě pohltila říše snů, ze které mě vyrušil o tři hodiny později až budík Sáji.
„Sájo, vypni ten budík, prosím. Hrozně mě bolí hlava,“ ozvalo se nalevo ode mě, kde ležela Míša.
„Nejsi sama, komu je blbě,“ zakřičela ze záchodu má druhá spolubydlící.
„Sáro, jsi v pohodě?“ zvedla jsem se a šla jsem se na ní podívat. Málem jsem spadla ze schodů našeho mezonetového podnájmu, jak se mi zatočila hlava.
„Jo, už je to OK. V noci jsem spala hodinu, od toho, co jsem ulehla do postele, pak jsem až do teď objímala záchodovou mísu. Ale prášek v sobě mám a už je mi fakt líp,“ pokusila se na mě usmát a vstala z podlahy.
„Míšo, doufám, že už jsi z postele ven, protože jinak tě z ní násilně vyhodim!“ Tu část, ´pokud se tam vůbec dobelhám a cestou dvakrát nesletim ze schodů,´ kterou jsem ovšem řekla podstatně tišeji, slyšela jen má tmavovlasá přítelkyně a ta se okamžitě začala smát.
„Já tě slyšela,“ ozvala se za mnou již zmíněná osoba, vlezla do koupelny a začala se nějakým způsobem dávat do pořádku. Po hodině jsme už seděly v tramvaji, která se nám zdála jako rozumný způsob, jak se dopravit do školy, po ohledu na to, v jakém jsme byly stavu. Ani jsme se nenadály a už bylo 7:30 a my stály před naším soukromým ústavem.
„Taky máte pocit, že je to chvilka, co jsme sem nastoupily? Hrozně to utíká. Před nedávnem jsme tu stály každá sama a se strachem ve tvářích jsme čekaly na to, co bude dál a teď? Vstoupíme jako budoucí maturantky, načež příští rok už tady nebudeme stát vůbec? To je fakt hrozná představa,“ dokončila svůj proslov Sája a s nejlepším úsměvem, jaký je možno vykouzlit při nehorázné opici, jsme vkročily do budovy brněnského soukromého gymnázia.
Jakmile jsme se pozdravily se všemi spolužáky a spolužačkami, jsme si sedly do lavic, holky přede mnou a já si sedla na své obvyklé místo ve druhé lavici u dveří vedle Janči. Holt je nás ve třídě jenom čtrnáct. Kdyby nás bylo víc a kdyby to bylo možné, sedla bych si až úplně dozadu třídy, jenže při počtu sedmi lavic to asi není nejpřesnější pojem. Hodila jsem tašku přes rameno na zem a lehla jsem si na lavici, načež se ke mně otočily tři páry očí.
„Hele, co to bylo za frajera, co jsi se tam s ním včera, teda už dneska, tak vášnivě líbala?“ zeptala se Míša a Sája a Janča nedočkavě přikyvovaly. Ani jsem se nestačila nadechnout, když se ozval zvuk zavření dveří a do třídy vešla nějaká osoba.
„Dobrý den. Jistě víte, že vaše bývalá třídní učitelka odešla minulý rok na mateřskou dovolenou a někdo ji na ten rok musí zastoupit. Jmenuju se Filip Daněk a budu tu u vás zastávat funkci třídního učitele a zároveň učitele AJ1 a dějepisu,“ představila se osoba v rukách pevně svírajíc třídnici a mně spadla čelist….