Jedna velká lež jménem život...(7)

„Patri, vstávej, už je čas“zašeptal a pohladil mě po tváři, abych se opravdu probudila.
„Dobře“řekne jsem unaveně a otevřela oči. Všechno jsem viděla rozmazaně, to bylo asi tím, jak jsem byla unavená. Nebyla jsem zvyklá vstávat o půlnoci, alespoň jsem si myslela že je, abych někam musela jet. Tohle je poprvé a já doufám, že i naposled.
„Obleč si tohle a pak přijď za námi“zašeptá a já unaveně přikývnu, aniž bych dobře chápala na co. Karel se jen tiše zasměje a opustí ložnici. Unaveně mi spadne hlava zpátky na postel. Už je to tady. Za pár vteřin se všechno změní. Odjedu a nevrátím se. Nebo vrátím, ale kdy to zase bude?
Rozsvítila jsem si lampičku na stolku a podívala se do zrcadla, které bylo hned naproti postele. Rozcuchané vlasy, kruhy pod očima, unavená..teda takhle jestli se předvedu rodině, tak nevím co si o mě pomyslí..
Hned jsem si oblíkla věci co mi Karel položil na postel, ustlala, i když jsem si nebyla plně vědomá toho, že jsem se vůbec zakrývala, poskládala jsem pyžamo, které jsem měla půjčené a nechala ho složené na posteli. Popadla jsem ještě mikinu, která tu ležela taky a rozhlídla se kolem. Nebyl to sice můj domov, ale bylo mi tu příjemně. Cítila jsem se tu dobře...prostě jako doma..tohle mi bude chybět, všechno mi to bude chybět. Můj domov, táta, přátelé a teď dokonce i Gabča s Karlem, kteří mi dělali dva dny společnost. Proč musím potkat tak skvělý lidi v takové situaci?
„Dobré ráno, chceš něco?“zeptá se mě Gabča, když vejdu do kuchyně a ona si mě všimne jako první.
„Ahoj, byla by káva na probuzení?“zeptám se se zívnutím a unaveně se posadím vedle Karla na židli, který už svou dávku kávy popíjí.
„Tu máš.“usměje se na mě čile Gabča a podá mi hrneček s kávou a pak přede mě ještě položí talíř s vajíčkami.
„Nemám hlad“namítnu hned.
„Ale sněz to“trvá na svém a vrazí mi do ruky vidličku. Abych ji udělala radost, protože je mi jasné, že teď radosti moc nemá, vidličku přijmu a hned se do vajíček pustím. Ani nevím jak, ale podařilo se mi je všechny sníst za pár minut. Asi jsem opravdu měla hlad, pomyslím si, když vracím talíř usmívající se Gabči.
„Kolik je vůbec hodin?“zajímám se. Venku je taková tma, až mi nahání hrůzu..co tam venku na mě čeká? Nový život? Nová rodina? Všechno nové...
„Půl jedné. Gabča trvala na tom, že tě nemusíme budit o půlnoci, když vyjíždíme až kolem jedné“ odpoví mi Karel.
„Díky“ poděkuju Gabči, které se jen usměje a dá talíř do myčky.
„Karle, tak ji to dej“ vyzve svého kolegu Gabča, když se posadí za námi. Stále mi padala hlava na stůl, oči se mi zavírali, ale jakmile řekla Gabča tohle, hned jsem byla už vzhůru a čekala..
„O co jde?“chtěla jsem hned vědět.
„Něco jsme ti koupili“vysvětlí mi Gabča a hodí další pohled po Karlovi, který si povzdychne a zašklebí se na Gabču, která se na něj jen usměje. Karel se hned obrátí za zády, aby se natáhl po igelitce, která je za ním a pak mi ji podal.
„Co je to?“zeptám se než igelitku přijmu.
„Uvidíš“odpoví mi Gabča, která září. Vypadá to, že ji vůbec nevadí, že moc nespala, když se tak stále usmívá. Jen si povzdychnu. Snad to není nic nebezpečného, pomyslím si, když se rozhodnu odhalit co igelitka skrývá. Vytáhnu z igelitky malí balíček, který je zabalený, takže nejde vůbec poznat o co jde a já se jen modlím, aby mi to nějak neublížilo.
„Rozbal to“řekne nedočkavě Gabča. Dám na ni a balíček rozbalím, ovšem to co vybalím, je moc i na mě. Na krabičce je namalovaný typ mobilu, který jsem si už tak dlouho přála...
„Panebože“zašeptám a nedočkavě krabici otevřu. Opravdu. Mobil je tam se vším co má u něj být.
„Líbí se ti?“zeptá se mě Gabča. Jen se na ni podívám, jako by se zbláznila sama. Copak se mi může takový parádní mobil nelíbit?! Ví vůbec jak dlouho jsem si ho přála? A jak dlouho mi mé přání nebylo splněno? Tedy až to teď, že..
„Je nádherný, ale neměli jste mi o kupovat!“zhrozím se hned.
„A jak bychom s tebou byli ve spojení? Tvůj táta nám prozradil, jaký se ti líbí mobil tak jsme ho koupili“pokrčí rameny Gabča.
„Ani nevím, jak vám mám poděkovat“ zašeptám.
„Prosté díky stačí“usměje se na mě Karel. Hned se na něj podívám. Usmívá se stejně jako Gabča.
„Děkuju“ poděkuju oboum a usměju se na ně, aby věděli, jak velkou radost mi udělali.
„Tak ho zkoumej. Je nabitý, měl by ti vydržet celou cestu, máš tam novou simku a máš nás tam uložené a my máme tebe. Takže kdyby se něco dělo, zavoláme si.“ prozradí mi Karel a já stále užasle přikývnu. Nemůžu tomu stále uvěřit..
„Půjdeme zatím zanést tašku s dalšími věcmi do auta, tak počkej tady“ řekl Karel a já přikývla. Ještě jsem se rychle napila své kávy, které jsem se od toho okamžiku, kdy mi dali do rukou mobil, ještě nenapila.
„Vrátíme se pro tebe hned“slíbí mi Gabča. Znovu přikývnu a pak jen uslyším jak se otevřou a zavřou dveře. Jsem sama. Alespoň na chvilku. Ale i ta chvilka je pro mě skvělá. Nepopsatelná...
Přejdu ke dveřím od balkónu a zadívám se ven. Do teď jsem nevěděla, kde vůbec jsem, protože mě nepustili ven!! Byla jsem v paneláku a to hodně vysoko, opravdu hodně. Připadalo mi to, jako bych byla v oblacích...Jsme tak vysoko..
„Můžeme jet“ ozve se zamnou Gabči hlas tak nečekaně až nadskočím. Obrátím se na ni a jen přikývnu.
„Nemusíš se ničeho bát, to víš“ přijde ke mně.
„Já vím, ale i přes to...je to takový divný, když vím, co mě čeká. Musím odjet od táty, přátel, všechny opustit a kdo ví na jak dlouho?“ zašeptám. Cítím, jak mi Gabča stiskne rameno a já se k ní hned na to obrátím.
„Zvládneš to.“zašeptá jen. Kéž by to byla pravda, pomyslím si, ale místo abych něco řekla, jen přikývnu. Musím to zvládnou, nic jinýho mi taky nezbyde, že?