Cizinec - kapitola třetí

Když jsem se probudila, bylo ráno. Chvilku mi trvalo než jsem si uvědomila, jak jsem se dostala na postel. Vzpomněla jsem si na něj, na jeho oči, úsměv, tělo, na jeho polibek. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde nebyl. Zůstaly tu po něm jenom rozestlané peřiny. V tu chvíli se v mém těle ozval pocit viny a nenávisti. Rozbušelo se mi srdce a strach z toho, že ho už nikdy neuvidím, mi bránil rozumnému uvažování. Začala jsem šílet. Co nejrychleji jsem běžela do kuchyně, na balkón, prohledala jsem každičkou místnost v bytě. Nikde nebyl. Zůstala jsem sama.
Je zvláštní že už v tu chvíli jsem na něm byla tak strašně moc závislá. Nemohla jsem uvěřit, že je pryč. V hlavě jsem měla tolik myšlenek. Tolik nezodpovězených otázek. Ale mohla jsem tam jenom stát. Bylo mi jedno, ze právě ted se mám sejít se svou přítelkyní Denisou. Bylo mi jedno, že musím dopsat sloupec a poslat ho do redakce. Celé mé já teď ovládal jediný pocit, beznaděj.
Přišla jsem do kuchyně, už podruhé. Pořád jsem cítila jeho vůni. Uvařila jsem si kafe. Z gauče jsem vzala deku. Zabalila jsem se do ní. Alespoň na chvilku se mi ulevilo. Moje mysl se snažila najít řešení, jak z této situace ven, ale žádné nebylo. Je konec. Přišlo mi to jako když se dívate na film, hoříte zvědavostí jak to skončí, ale najednou se před vámi objeví černá obrazovka a nápis The End. Dojde vám, že jste vlastně ani nepochopili podstatu toho filmu. Je konec.
Musela jsem začít normálně fungovat. Vlasy jsem si sepnula gumičkou. Oblékla jsem do do džínu a trička. Popadla jsem kabelku, obula se a pádila směrem ke kavárně, kde na mě Denisa už čekala.
-Ahoj- spěšně jsem ji pozdravila, sedla si na židli a poprosila číšníka o perlivou vodu.
-Čau, to je dost, že jdeš, už jsem ti chtěla volat. -
- Promiň, ale zaspala jsem. - I když je to už dlouho moje jediná opravdová přítelkyně, nemohla jsem ji říct pravdu. Kdo by tomu věřil. Vždyť i já sama jsem tomu nevěřila.
Snažila jsem se na něj nemyslet. Ale nešlo to. Každá moje vzpomínka mé tělo rozpulzovala a pohltila všechny moje smysly.
- Co ti je? - bylo jasné, že si toho všimne, ale co jí mám jenom říct?
Vtom jsem ho uviděla. Měl černý kabát a šel okolo jakoby nic. Moje tělo ztuhlo, srdce se zastavilo. Seděla jsem tam jako opařená, nemohla jsem nic dělat. Procházel okolo kavárny tak ladně a spěšně. Nevydržela jsem to. Vyrazila jsem za ním. Denisa na mě jenom nechápavě koukala, ale nebyl čas na nějaké omluvy. Vyběhla jsem ven. Nemohla jsem ho najít. Najednou kolem bylo milion jiných chlápku v černém kabátě. Zahlédla jsem blonďaté vlasy a křikla jsem:
- Patriku! -
Nikdo se neotáčel. Ale já se nevzdávala.
- Patriku! Halo! -
Kdosi se zastavil. Doběhla jsem k němu. Byl to on. Jenomže co teď? Připadala jsem si jako kdybych se setkala s někým nadpřirozeným, s andělem nebo ďáblem. Nevěděla jsem co říct, doufala jsem, že on prolomí to ticho, ale nic se nedělo. Jenom jsme tam tak na sebe koukali. Přesně jako včera večer. Stáli a koukali. Hypnotizoval mě svýma očima a já se snažila přijít na to, o čem tak přemýšlí.
- Na co myslíš? - vyslovila jsem svou myšlenku nahlas.
- Na tebe. - znervozňoval mě.
- Ale proč? - snažila jsem se zachránit konverzaci, i když mě i jemu bylo jasné, že slova jsou jenom pouhé plácání do větru..
- Neptej se tak hloupě. - pronesl, jako kdybych byla malé dítě. Jako kdybychom jsme se na tohle téma bavili snad stokrát. Nevěděla jsem jak zareagovat. Rozpačitě jsem se podívala dolů. Snad poznal, že už nechci nic říct a tak ke mně pomalu přistoupil, svou něžnou rukou mi nadzvedl bradu, podíval se mi dlouze do očí a políbil. Něžně, ale opravdově.
- Musím jít. Tak večer. - a odešel. A já tam stála a koukala na něj. Jak mi mizí, už zase mi mizí. Dostavil se mi dnes už známý pocit. Beznaděj.
Otočila jsem se a před kavárnou stála Denisa. Pohrávala si se svým zapleteným copem a čekala na vysvětlení. Nevěděla jsem co jí mám říct. Sama jsem to nechápala.
- Co to mělo být? - zeptala se mě přísným tonem.
- Já nevím, musím jít domů, rychle. - zaplatila jsem svou vodu a odešla.