Intermezzo - 12.díl

Cvak. Dveře se s tichým vrznutím pomalu otevřely a dovnitř opět vešel Jimmy, starostlivě se podíval na Nicka a všiml si, že se mu v očích lesknou slzy. Krátce povzdechl, zakroutil hlavou a řekl přísným tónem.
„Tak to stačí, kamaráde. Být tady sám a zrovna dnes ti viditelně neprospívá. Jedeme!!
Už je nejvyšší čas, byl jsem k tobě dosud až moc shovívavý, a přetáhl jsi skoro půl hodiny.
Bentley už nedočkavě přede, čeká se jen na tebe!“

Musel s ním souhlasit. Nač se stále trýznit vzpomínkami na to, co už nelze vrátit? Bolestně oživovat ve své paměti ty, které už nikdy neuvidí? Je to k ničemu.
S láskou pohladil řezbu Nellina klavíru, jemně zavřel víko a za chvíli vyšel před dům.
Počasí bylo i po třech hodinách stále stejně příšerné.
Freddyho dodávka už byla taky připravená, rychle přeběhl mezi provazy deště do auta, spokojeně usedl do měkkého koženého sedadla vedle Jimmyho a slastně vdechl příjemnou vůni novoty, kterou byl dosud vůz cítit.
„No konečně, kdybych tušil, že tě to dneska až takhle vezme, zakročil bych mnohem dřív. Už jsi v pohodě?“
„Jsem, mám to pod kontrolou, a dík. Staráš se o mne líp, než Švýcarská garda o papeže.“
„Nech toho, nebo se stane zázrak, a i když jsem černej, začnu se červenat…“zakřenil se Jimmy.
Nick se pobaveně zasmál a zlehka sešlápl plyn svého miláčka, motor příjemně zavrněl.
Po chvíli si všiml, že k bráně právě dorazil i Stanley Cromwell, jeho mecenáš, díky němuž se také vlastně stal slavným, a který si nechtěl nechat za žádnou cenu ujít jeho první veřejný koncert.
Byli kompletní a mohli vyrazit. Směr Západní Virginie, Charleston.

Za pár chvil se dostali ven z města a konečně najeli na dálnici. Jimmy pořád něco povídal, ale ani ho moc
nestačil vnímat. Cesta byla daleká a v tomhle hrozném počasí to nebyl žádný med, neustále se musel na ni soustředit.
Trochu si vyčítal tu skleničku whisky, stejně jej po ní jen rozbolela hlava.
Charleston…napadlo jej, že odtamtud přece pocházela Bonnie, ale uvědomil si, že by spíše našel špendlík v hromadě sena, než ji v tak velikém městě.
Ale mohl by to třeba aspoň zkusit, vzpomněl si na jedno staré rčení, které znal od tety Jane…nikdy nelituj času, který jsi ztratil při marném hledání nejvzácnějšího květu, neboť on je jedinečný…

Spokojeně sledoval, jak rychlý vůz svými koly hladově ukrajuje jednu míli za druhou. Uběhly tři hodiny a začaly se mu trochu klížit oči, unaveně pozoroval kolonu aut před nimi.
Nostalgicky se usmál, když na ukazateli nad dálnicí uviděl napsáno Richmond, a pak se stalo cosi velmi podivného.
Přes míhající se stěrače zahlédl v dálce u cesty něco bílého, nějakou dívčí postavu.
Soustředil se na ni, a když se k ní přiblížili, vstoupila jim náhle do cesty. Překvapením vytřeštil oči, protože poznal, kdo to je…Nella!…
Usmála se, zamávala mu a najednou zmizela.
Srdce mu začalo bušit jako o závod a před očima se mu roztančily barevné mžitky. Strhnul volant stranou, prudce šlápl na brzdu a pak zajel ke krajnici.
Za nimi se ozvalo hlasité troubení a několik aut je předjelo, včetně jejich dodávky.
Freddy zastavil kousek před nimi, ale Stanley je minul a pokračoval v jízdě.
Nick se chvíli strnule díval před sebe a na čele mu vyrazil studený pot, pak položil hlavu na volant a zavřel oči, cítil, jak se mu zadrhává dech. Měl pocit, jako by na něj sáhla smrt.
„Sakra, Nicku, co se děje? Chceš nás všechny zabít?“ vykřikl Jimmy rozčileně a praštil pěstí do palubní desky.
Zamyšleně se na něj podíval a tiše hlesnul.
„Ty jsi…ji neviděl?“
„Koho, prosím tě? Nikdo tam není a ani nebyl!“
Samozřejmě, to je hloupost, nemohl ji přece vidět. Uvědomil si, že vlastně nevědomky prozradil zlomek svého tajemství, ale Jimmy naštěstí neprojevil zájem vědět víc. Ale proč se tak najednou objevila?
Zrovna tady a teď?
Záhy to ale bohužel pochopil.
Jeho oči jako v nějaké předtuše zabloudily do dálky a najednou se stalo něco hrozného a nečekaného.
Velký stříbrný kamion s cisternou vyjel z protisměru a za hlasitého rachotu doslova smetl spoustu aut, jedoucích před nimi.
Pak se ozval ohlušující výbuch a okolí před nimi ozářily šlehající plameny.
Vyděšeně s Jimmym vystoupili a nedbali na to, že jim hustý déšť smáčí košile až do poslední nitky. S hrůzou sledovali to děsivé ohnivé peklo před sebou.
Nickovi se při pohledu na plameny udělalo mdlo, zapotácel se a opřel se rukama o kapotu auta, vzpomněl si na svůj hrozný zážitek z dětství. Pak zavřel oči a spíše pro sebe s díky zašeptal "její jméno".
Ač se to zdálo neuvěřitelné, věděla přesně, jak zareaguje a už podruhé mu zachránila život.
To ale ještě vůbec netušil, že jeden ze zničených hořících vozů patřil někomu, koho dobře znal…