Střípky snů 3

,,Slečno haloo.” Slyším hlas doléhající z dálky. Trochu rozoostřeně vidím ale snažím se oči otevřít.
,,Řekněte mi prosím vás.Jsem těhotná.Ví to mamka?Kde je?” Unaveně ze sebe chrlím otázky jednu za druhou a čelístí mi nejde moc hýbat.
,,Jen klid jak jste přišla na to že jste těhotná? Tohle potřebujeme vědět?” Mladá sestřička kterou vidím rozmazaně se na mě ustaraně podívá.
,,Tam v papírech.” Pokusím se ukázat rukou na stoleček.
,,Vy to máte v papírech?” Slyším jak je vezme do ruky a hrabe v nich.
,,Tady nic nevidím jste si jistá?” Ujišťuje mě.
,,Průběh těhotenství v pořádku.” Zacituji větu a jsem šíleně unavená.Sestra mi sáhne na čelo.Ruku má řekla bych skoro mrtvolně ledovou a hlavně droboučkou.
,,Máte horečku. A otřes mozku.Ležte v klidu přinesu vám prášek a vodu.” Chtěla jsem ještě zavolat ,,sestři” ale nemám sílu.Po chvilce se vrátí s velkým tácem. Ani nevím co na něm má.
,,Píchnu vám injekci na bolest.” Ztrácím se kamsi do neznáma.
,, Těhotná nejste.” Řekne sestra rozhodně.
,,Jakto?” Zmůžu se na otázku. V puse pořád trochu cítím pach krve prachu a rozpálené silnice.
,,Buďte v klidu ten průběh to je záznam o vaši matce.”
,,Tak co jak to vypadá.” Rozrazí dveře mladý doktor. Jeho věk poznám pouze podle hlasu.
,,Co se stalo?” Optám se.
,,Byla jste v bezvědomí srazilo vás auto.Pachatele už našli.” Řekne a blíží se k mé posteli. Dívá se mi do očí.
,,Koukneme ještě na ruku.” Lehce mi ji chytne a já jako loutka ochotně držím.
,,Potom až vám bude líp uděláme pro jistotu EEG. Pak se uvidí co dál. Co sádra netlačí?”
,,Ne.” Odpovím. Sestra mi píchne injekci a já se pokouším znovu usnout. Nemám dovahu se podívat na tvář. Bolí to a cítím že mám pul obličeje sedřenýho. Kůže se mi strašně pne a táhne. Skoro jako tehdy. Prali jsme se z legrace s klukama u klubovny. Jeden znich mě neměl rád. Pořád se mi celé dětství posmíval a když měl konečně příležitost strčil do mě. Upadla jsem na něčí kolo a roztrhla jsem si koleno. Mamka neměla ráda když jsem byla s klukama a tak jsem rozbite koleno doma maskovala. Přišla jsem a převlekla jsem si teplaky a lehla si k televizi. Když se mamka ptala co mi je že nechodim ven lhala jsem že nic. Koleno příšerně bolelo a dělal se na něm strup. Rána se ztahovala a kůže se mi děsně napínala a pořád mě to pálilo. Když mi na to asi po týdnu přišli rána už byla zatažená ale ne uplně v pořádku. Když mě vzali k doktorce řekla že to bylo minimalně na dva stehy. Paradoxem bylo že ten kluk co mi to udělal se stal mým nejlepším přítelem. Jednou jsme totiž zase někde blbli a kluci z obou part nám ujeli. Mě protože jsem byla pomalá a jemu se rozbilo kolo. Po cestě jsem šla sním i přesto že jsem ho nenáviděla. Tehdy jsme si začali povídat a já mu slíbila že mu ukážu tátovi andulky. Táta měl pro ptáky vždycky slabost tak jsme pro ně měli venku speciální volieru velkou jako místnost. Když jsem slib dodržela a vše mu ukazala bylo nám spolu dobře. A tak vlastně začalo moje dětství. Od te doby k nám chodil každý den a všichni okolo nám říkali že spolu budeme už navždycky. Do jisteho věku jsme si to taky mysleli. Pak u nás občas i spával. Rodiče i přátelé si mysleli v pubertě že se náše kamarádství mění na milostný vztah a tak snad aby uchránili muj věneček mu zakazovali u nás spát. Kdepak milostný vztah. Nikdy mezi námi nic nebylo a nikdy nám to nikdo nevěřil. Pusu mi dal pouze dvakrát v životě. Tohle byli okamžiky které se vám nesmazatelně vryjí do paměti. Jistě to znáte je to blbůstka ale často si na ni vzpomenete. Jednu pusu mi dal když jsem měla narozeniny a druhou na jedné oslavě když se hrála flaška a donutili nás ostatní. Dnes už jsme každý jinde. Občas si napíšeme ale vidíme se maximalně pětkrát do roka. Má přítelkyni zaměstnání a prostě jiný život.
Spím až do rána. Když se probudím jsem už schopna docela vnímat. Rozhlédnu se po pokoji. Bílá barva mě sice bije do očí ale přesto se rozhlížím. Nevím proč ale štve mě že nemám pojem o čase. Prázdniny, brigáda, dovolená vyskakuje mi na paměti. Co teď budu dělat. Co vůbec budu dělat. Přejedu si rukou po hrubé tváři. Nic budu tu ležet a chcípat. Vypadám jako idiot. Už nikdy mě nebude žádný chtít. Ruka kterou si dokonale prohlídnu nahání hrůzu. Tohle už se nikdy nezahojí. Strupy jsou strašně hluboký po celé délce. Stehy taky nevypadají vábně a všude okolo se dělají žluto modrozelené modřiny. Nejhorší je že bych si to chtěla podrbat chvilkama to hrozně svědí a lechtá. Zároveň rány na některých místech lechtají. Marně se snažím si vzpomenout co přesně se stalo. Jenže pamatuji si naposledy cestu před sebou a pak už jsem byla na zemi a vzpomínám si na něčí ruku a nějaký křik. Potom ty utržky. Musela jsem být v bezvědomí. Minimálně tři minuty.
Někdo zaklepe.
,,Ahojky tak copak?” Jakoby se vkrade do pokoje mamka. Je vidět že se mě trošku lekne.
,,Jak je?” Pokračuje. Vidím jak se mamce zalesknou oči a pohladí mě po vlasech.
,, Dobrý.” Řeknu tak aby to znělo přesvědčivě ale začne mě štípat v nose. Slzy se mi vykradou z očí. Sakra ne teďka jsem chtěla být silná.
,,Já jsem to nechtěla kdybych věděla nikam tě neženu.” Začne se mamka omlouvat a slzy se jí koulí po tváři.
,, Vždyť se skoro nic nestalo.” Vzlyknu a možná víc než mámu se snažím přesvědčit sebe.
,,Kouknu se co potřebuješ.” Odvrátí pohled a začne se hrabat v kabelce.
,,Nechám ti tu nějaké peníze a zbytek ti dovezu jo?” Hraně se usměje přes slzy.
,,A táta se tu staví aspoň to říkal.”
,,Jo.” Kuňknu neboť každé mluvení mě bolí.
,,Bolí tě mluvit viď.” Přistihne mě mamka v myšlenkách.
,, No jo.” Pokusím se to vyslovit zřetelněji ale v puse mi loupne a bolest ostře vystřelí do brady až to cukne. Celá sedřená tvář mě ještě víc zabolí.
,, Budu muset jít pak se tu zase stavíme.Drž se beruško.” Řekne mi a já se rozbrečím na plno když prásknou dveře. Takhle hezky mi nikdy máma neřekla. Dojme mě. Pláču a zároveň si říkám že nesmím. Při pláči se mi trochu křiví pusa a strašně to bolí. Z dalšího přemýšlení mě vytrhne až doktor.
,,Slečno jdu se s vámi domluvit.” Sykne tišeji a přisedne si ke mě na židli.
,, Za nedlouho budete muset asi k soudu. A celé se to musí vyyřešit.”
,,Co se stalo?” Optám se a doktor se rozvypráví. Dívám se do jeho moudrého obličeje. Na hlavě má plešku a nohu si dál přes nohu.
,, Kamion na dešti nedobrzdil chtěl se vám vyhnout a pak se to stalo.Měla jste velké štěstí v neštěstí. Dalším problémem je že řidič z místa nehody ujel. Po několika hodinách se sám přišel udat. A teď to důležité. Vzhledem k vašemu stavu se jdu zeptat jak budete přijímat potravu.Potřebuju od vás potom podpis. Předpokládám že to bude kašovitá strava.” Stoupne si a do ruky mi chytí tvář. Něco vytáhne z kapsy a tím mi začne jezdit po tváři a při tom mluví.
,,Takhle tady je to naprasklé a tady mírně vychýlené z normálu.Toto zranění je velice bolestivé ale nejde stím moc dělat.” Usadí se zpátky na židli.
,,Asi tu kaši.” Přikývu.
,,Dobře sestra se za vámi pak zastaví.” Mile se usměje a vypadá že je rád že může odejít. Mezi dveřma se ještě usměje a pak uslyším jak západka spokojeně dosedla do dveří. Ten usměv mi byl hrozně povědomí. Ano už vím. Vím koho. Přeci Ondru. Kluka z města, který se mi líbil před dvěma lety. Potkala jsem ho ve městě. Měl na sobě monterky a telefonoval. Zaslechla jsem kousek hovoru a začalo mě to zajmat. Nejspíš mluvil s nějakou dívkou. Stál u betonového květináče s pár maceškami a něco si domlouval. Kousek za ním byla lavička. Došla jsem si koupit zmrzlinu a na lavičku jsem se usadil.
,,Tak ja přijedu asi třicátého. Ještě mám nějakou zkoušku v Praze.” Poslouchám a přemýšlím jak ho oslovit. Když kouknu na hodinky zděsím se. Ujel mi autobus. Místo paniky si posedím a dál přemítám jak ho oslovit. Když dokončí hovor rozejdu se za ním.
,,Prosim vás nevite v kolik jede autobus na Lhotu?” Usměju se na něj.
,, No to nevim.” Ušklíbne se.
,,No a mohla bych vás poprosit o telefonní číslo?” Pamatuji si jak sem s napětím čekala.
,,No a na co?” Optal se a já sklopila oči.
,,No kdybyste se třeba nudil?” Podívám se na něj s jiskrou v očích. Z blízka zjišťuji že není až tak pěkný ale to nevadí.
,,Tak jo no.” Odpoví a číslo mi nadiktuje. Odchází a já se za ním ještě otočím. Najednou uplně změní styl chůze a evidentně se mu můj zájem projeví na egu. Večer když jsem mu napsala tak se chtěl sejít. Mě se to zdálo moc na rychlo. Zhruba za týden mě pozval do jedné luxusné restaurace.
Společně jsme vstoupili do velké prosvětlené haly restaurace. Uprostřed byla fontánka s kameny kde se různě linula voda. Restaurace se jmenovala Studánka. O kus dál měli drobné ptáčky. Tušim že to byli zebřičky. Usadili jsme se u stolu na kterém bylo tisice příborů. Absolutně jsem nevěděla který k čemu slouží. Potom nám od každého jídla přinesli kousek. Zrovna když mi to chutnalo a položila jsem příbor jidlo mi odnesli a donesli další. Koukala jsem jako když malému děcku seberete hračku. Co je tohle za způsoby. Jidla na stole se přinášela a odnašela jak na běžícím páse. Dívala jsem se na okolní dámy kde jsem zjistila že slušností je sníst od každého malý kousek. Jak mě také po sléze učil můj kolega. Pak jsme se pustili do konverzace. On žil podle pravidel a zásad morality. Názory tipu že na diskotéky je v 27 starý že camping je na nic.Taky že sex bez lasky je nemorální. Prostě tak celkově byl zásadový a kolikrát to nebylo uplně dobře. Když jsem se pokusila argumentovat a přesvědčit ho že camping je super a že jsou lidé kterým sex bez lásky vyhovuje div se nenafoukl. Když jsem viděla jak se nademnou rozčiloval představila jsem si takovou rybu. Rybu co prodávali tehdá v Chorvatsku co když se lekne tak se nafoukne a je pěkně škaredá. Měli ji z různých materiálů musela jsem vybuchnout smíchy. Poté zaplatil a z restaurace jsme vymázli. Od te doby jsem ho nikdy neviděla. Paradoxem bylo že mi večer psal že to bylo užasný a že to chce zopakovat. Nad tím jsem znovu vybuchla smíchy a byla ráda že jsem doma ukusuju bagetu a o vikendu jedu na kemp kde si bezvadně užiju s Pavlem.
Sestra zaklepe a vstoupí. Na podnose mi podá kaši a já si ji ochotně vezmu neboť už mi docela kručí v břiše.