Čas nezastavíš 1

Ten den nebyl úplně stejný jako všechny ostatní. Vlastně byl úplně jiný. Když se na to teď koukám, myslím, že jsem měla ráno radši zůstat v posteli a do dalšího dne nevylízat. Ale bohužel jsem vylezla a začala fungovat jako každé jiné ráno. Snídaně, prášek na alergii, vyčistit zuby, převléct se ze županu, namalovat se, popadnout klíče a běžet na autobus. To vše v obvyklém ranním shonu. Je možné, že jsem si toho všimla už ráno. Toho, že ten den bude úplně zabitý, ale nejsem si jistá. Všechno špatného, co se mohlo stát se stalo a já jsem vlastně byla docela šťastná, že jsem ho potkala, teď mi je však jasné, že to byla zase jedna velká bota. Jak říkám, tyhle dny by neměly existovat.
Chodím do druháku na střední školu. Moje nejlepší kamarádka Lucka, se kterou mimo jiné sedím v jedné lavici, říká, že jsem jedna z mála idiotů pod sluncem, kteří jdou do školy a ještě si radostně broukají. Ona to samozřejmě myslí ze srandy, ale já ne. Mám školu ráda. Učit se moc nemusím, protože jsem chytrá od přírody dost a pak mi stačí před hodinou si přečíst sešit. Všechny úlohy mám vždy hotové a občas je dělám pro víc lidí. Vždycky se totiž najde někdo, kdo dá radši dvacku za úkol, než aby dostal kouli.
Bylo to sice už půl roku, kdy se se mnou rozešel můj kluk a i když mi tou dobou všechny dny splývaly do jednoho, přesně si ten den pamatuji. Byl čtvrtek, počasí na draka. Chvíli svítilo sluníčko, takže vás jeho paprsky zlehka hladily po tváři a když jste si už na to teplo zvykli, tak se zamračilo a během jedné minuty začalo pršet tak, až se kapky odrážely od země a vzbuzovalo to pocit, že prší snad i od zdola. V tomhle dešti jsem zrovna dobíhala autobus, ale stihla jsem jenom zachytit cákance z kaluže, když mi řidič zavřel dveře před nosem. Pěkně mě to naštvalo, ale nic jsem neřekla. Radši jsem si ždímala jarní kabátek, který jsem si před týdnem koupila nový a který byl teď promočený špinavou vodou od toho, jak mě pocákaly pneumatiky rozjíždějícího se autobusu. Když jsem dorazila do školy, vypadala jsem jako zmoklá slepice. Moje vlasy, které jsem si včera usilovně žehlila se mi nekontrolovatelně vlněly a hlásily se o svůj přirozený vzhled.
Samozřejmě jsem přišla pozdě. Měli jsme zrovna ekonomiku s učitelem, kterého máme i na tělák. Je to dobrý učitel, ale asi jediné, co nemůže vystát, jsou pozdní příchody. Když jsem vešla do třídy, Lucka už na mě dělala obličeje, kde jsem byla. Ale než jsem se stačila omluvit, Šláfek už byl na nohou, v ruce propisku, jak zapisoval do třídnice a jeho oči žhnuly tak moc, až jsem měla dojem, že do mě propálí dvě velké díry.
„Á, slečna Průchová. Jak jste se vyspala?“
„Promiňte, pane učiteli. Ujel mi autobus a dřív jsem to nestihla.“
„Jo autobus. Hmm, to je zajímavé. Já dojíždím denně 10 kilometrů s tíhám to všechno dobře. Jak to jen vy měšťáci děláte?“ Jeho oči už mě nepropalovaly, teď spíš vypadaly pobaveně, když si mě přejel od shora až dolů - měla jsem mokré vlasy, které teď začaly tvořit nebezpečné vlny a džíny mokré až po kolena. Naštěstí netrval na odpovědi, takže jsem zaplula do své lavice a nevšímala si Lucky, která mi vedle strouhala mrkvičku.
Těsně než zazvonilo na přestávku se ke mně Šláfek ozval ještě jednou: „Slečno Průchová, přijďte za mnou později do kabinetu.“
A tak jsem později šla. Chtěla jsem zaťukat, ale on jakoby mě slyšel a už mi otevíral dveře. „Ester Průchová. Mám takový pocit, že nemáte ráda hodiny se mnou. Ale chtěl bych, abyste změnila názor, takže dnes budete po škole.“ Vykulila jsem na něj oči – tohle jsem tedy nečekala. U nás ve třídě zatím nikoho nenechal po škole, i když přišel až do půlky hodiny, i když přišel o celou jeho hodinu, i když sám Šláfek slyšel, jak o něm holky mluvily.
„Ale pane učiteli, já vaše hodiny mám ráda. Jenom mi prostě ujel autobus.“
„Máš snad na dnešek něco domluveno? Rodinnou oslavu? Návštěvu své babičky v nemocnici? Schůzku s přítelem?“ Zase vypadal, jako kdyby mě chtěl na místě uškvařit a to slovo vyslovil tak pohrdavě, že jsem se mu musela podívat do očí a zkusit z nich něco vyčíst. Jeho oči, barvy horké čokolády nic neříkaly, jenom mě stále na místě propalovaly.
„Ne, to ne. Ale chtěla jsem se odpoledne učit.“ Prosím, prosím, nechci zůstat po škole. Už slyším svého staršího bratra Jáchyma – Ester, tys byla po škole? Jak to? Jak je to možný? Tys opisovala? - a přitom dává důraz na každou slabiku a tváří se znechuceně. Je to taková naše hra, on si vždycky rýpne do mě a já zase do něho, ale máme se rádi.
„Ester, ty se přeci nemusíš učit. Přijď tak -“ odmlčel se a na prstech počítal hodiny, za jak dlouho bych asi mohla dorazit. „Přijď hned po šesté hodině do tělocvičny, na oběd si dojdeš pak. Pomůžeš mi trošku přerovnat kabinet a hlavně srovnat dresy.“ Hlasitě jsem polkla při představě, že budu ještě před obědem sahat na hnusný, zpocený dresy a „trošku“ přerovnávat kabinet. Šláfek nevypadal, že by si se mnou chtěl ještě chvíli povídat, tak jsem šla zpátky do třídy a na další hodinu.
Lucka se divila stejně jako já, takže to asi není jenom můj pocit, že je něco jinak. Ale už jsem tomu moc nevěnovala pozornost a soustředila se jenom na otázky dalších učitelů. Najednou mi kámoška podstrčila papírek, kde stálo Es, třeba je to upír a tebe si vybral jako oběť. Začaly mi cukat koutky. Popadla jsem tužku a na papírek načmárala Vyloučeno, neviděla jsem žádný upírský zuby. Zkus jinou teorii. Vzhlédla jsem zrovna v okamžiku, kdy si nás všimla učitelka na češtinu. Asi si myslela, že mě dostane a chtěla po mě odpověď na otázku, co zadala zrovna, když jsem dostala lístek.
„Povídání o pejskovi a kočičce napsal samozřejmě Karel Čapek, jeho bratr Josef tam však dělal ilustrace.“ vypálila jsem odpověď a češtinářka si zase hleděla výkladu. Jen co otočila hlavu, hned jsem na ruce cítila papír. Třeba je má sundávací, aby nikdo neměl podezření, že zabíjí nevinné studentky.
Takhle to pokračovalo celý den, dokud nezvonilo konec poslední hodiny. Holky si sbalily věci a šly na oběd, přitom mi soucitně mávaly. Lucka mi jenom se smíchem poradila „A Es, pozor na zuby!“ a zmizela za rohem. Taky jsem si posbírala učebnice a vydala se do tělocvičny. Na otevřené dveře jsem vyplázla jazyk, protože čtvrtek je jediný den, kdy je nevidím a jsem za to ráda, protože tělák nepatří zrovna mezi moje oblíbené předměty a vždycky, když na tu mučitelskou hodinu jenom pomyslím, mám husí kůži. Máme ho sice jenom dvakrát týdně, ale ostatní dny kolem aspoň procházíme. Vešla jsem dovnitř, dveře od kabinetu byly otevřené, ale tělocvikář tam nebyl. Místo něho tam byla na hromadě snad tuna různobarevných dresů, tak jsem si položila tašku přes rameno na švédskou bednu a šla třídit.
Jako Popelka, říkala jsem si zrovna, když přišel Šláfek, chvíli na mě spokojeně koukal a pak vešel do kabinetu.
„Vidíš, jak ti to jde.“ přešel do tykání a koukal se mi při tom na hruď. Zčervenala jsem, otočila se k němu zády a jak jsem to už chtěla mít brzo hotový, roztřepaly se mi ruce. Všiml si toho, udělal dva velké kroky přes místnost a vzal mi je do dlaní. Měl teplý, silný stisk, ale já se otřásla hrůzou.
„Ale no tak, nemusíš spěchat. Víš, jak dlouho jsem čekal na záminku nechat tě po škole?“ Podíval se mi zhluboka do očí a stále mě držel za ruce. Nečekal, že odpovím, spíš si promýšlel, co mi řekne dál. „Hrozně dlouho. Už rok a půl, od té doby, co jsem tě poprvé uviděl.“ Usmál se té představě a já se zarazila. Přemýšlela jsem, jak je možné, že si to může pamatovat, protože nevypadal, že si mě nějak moc všímá. A taky proto, že jsem si to nepamatovala ani já sama.
Možná jsem měla své hnědé vlnité vlasy, které teď zdobí melírek rozpuštěné, jako vždy. Oči jsem měla nejspíš zvýrazněné černou tužkou a řasenkou, rty obtažené nenápadnou rtěnkou s leskem, což se od té doby také vůbec nezměnilo. Možná jsem na sobě měla tričko nebo tílko a džíny tak, aby zakryly moje větší bříško. A možná jsem vypadala stejně, jako teď.
„Takže“ začal, aby shrnul, to, co právě řekl, „neříkám, že chci, aby si se se mnou někde vodila za ručičku jako nějakej puberťák, ale příležitostně si můžeš nechat zlepšit známku.“ Mrkl na mě a já otevřela v úděsu pusu. Pořád jsem slyšela ta slova: Můžeš si nechat zlepšit známku. Můžeš si nechat zlepšit známku. Můžeš si nechat zlepšit známku... Podívala jsem se do jeho očí, ale tam jsem viděla jenom nevinnost a úlevu, že už to ze sebe konečně dostal. Ale pak jsem si v duchu odfrkla – úlevu. Spíš teď kvůli němu budu mít noční můry a schytám si to, protože si na mě bude vylívat zlost.
Na chvíli jsem ztuhla, koukala na něj jako idiot a přemýšlela nad tím, co právě řekl. Copak si ze mě dělá srandu? Copak se s někým vsadil?? Copak tu je snad někde nějaká blbá kamera??? On, čtyřiadvacetiletý učitel ekonomiky a těláku (brr), který zrovna dvakrát nevypadal, že strká hlavu do včelího hnízda a následkem toho mu otekla a zrudla jako přezrálý meloun mi říká, abych si nechala zlepšit známku?! Ale fuj!!!
„Proč na mě tak koukáš? Ty se asi divíš, proč zrovna ty, aha...“ začal, jako by mi mluvil z duše. „já jsem měl vždycky radši inteligentnější holky. Ty seš chytrá dost a celkem i hezká, proč bych to nepřiznal...“
Ještě něco říkal, ale já už ho nevnímala. Popadla jsem tašku a utekla na oběd. Jídelna je v budově asi dva bloky od naší školy a chodí tam žáci z různých škol. Všechny stoly už byly samozřejmě obsazeny až na jeden a holky jsem tam ještě ke všemu neviděla. Zamířila jsem k tomu stolu, kde seděl jeden kluk sám a položila na stůl svůj podnos s jídlem.
„Čau. Promiň, můžu si k tobě sednout? Nikde jinde už místo není...“ Dodala jsem, protože když jsem na něj promluvila, tvářil se celkem překvapeně.
„Jistě, ahoj.“ Posadila jsem se, kabátek přehodila přes opěradlo židle a tašku položila na zem. Začala jsem se vrtat v jídle, když jsem zjistila, že na mě ten kluk kouká. Nebyl to lačný pohled, jako od „pana učitele“, ani takový, jako když si vás kluk prohlíží jako kus masa. Bylo to, jako kdyby si mě chtěl uložit do paměti, jako kdyby už nikdy nepotkal někoho takového. Jako kdyby si prohlížel tu část mé osoby uvnitř těla. Jeho pohled se vpaloval do mých očí a já od něj nemohla uhnout.
Když jsem to konečně udělala, jen se nakřivo usmál a chvíli, než promluvil, se věnoval svému jídlu. Pak zase vzhlédl a já si ho mohla znovu prohlédnout, teď osvobozená od jeho hypnotizujících očí. Měl trošku delší vlasy, které měly přírodní melír, ale stále kaštanové barvy. Měl je sčesané dozadu, takže bylo vidět jeho vysoké čelo. Uhrančivé tmavě hnědé oči dominovaly jeho velice pohledné tváři, ale mně se nejvíc líbil jeho křivý úsměv. Vypadalo to, že by si ho každou chvíli chtěl rozmyslet, nebo neví, jestli si ho vůbec může dovolit. I když seděl, bylo vidět, že je velice vysoký a že má atletickou postavu. Byl tak krásný, až to bolelo a já se začala divit, že seděl u stolu pro čtyři sám.
„Takže, já jsem Ondřej.“ řekl a zase se usmál křivým úsměvem. Já na něj koukala jako kdybych poprvé v životě viděla člověka a jeho úsměv se ještě roztáhl. Musela jsem vypadat, jako kdybych utekla z blázince. Smíchy mu jiskřily oči, když se ptal: „A ty se jmenuješ...? Nebo ti mám říkat Krásná němá tváři?“
Po chvíli mi došlo, co tím myslel a já se snesla zpátky na zem. „Jo, eeeh, já jsem Ester“ vykoktala jsem. Bylo to divný. Po téměř půl roce, kdy jsem se vzpamatovávala z rozchodu s Pavlem jsem si konečně uvědomila, že můj život neznamená jenom vzpomínat na chvíle, kdy jsem byla s ním a představovat si, jaké by to mohlo být. Můj den vypadal následovně – vstala jsem, vzpomněla si, jak jsme ráno stíhali natěsno školu, když on spal u mě nebo já u něho, nasnídala se (a jedla to, co měl vždycky rád on), šla do školy, pak na oběd, kde jsem bloudila po jídelně očima a hledala nenápadně obličej jeho nové přítelkyně (která byla mimochodem jedna z mých nejlepších kámošek. Přestala jí být, když jsem je nachytala u něj doma, jak dělali ne zrovna slušný věci) a vždycky jsem bublala vzteky, když jsem si představila, že jsem na jejím místě dřív bývala já, pak jsem jela domů a uvažovala, jak bych si ho mohla získat zpátky a pak se v noci proklínala, že jsem byla tak blbá a chtěla, aby se ke mně vrátil. Nebylo to zrovna příjemný, když jsem si nadávala a vedle byl pokoj mého bráchy Jáchyma, který s Pavlem chodil na stejnou školu a do stejný třídy. A po tomhle všem jsem byla teď, tady v jídelně schopná koukat se na toho úžasnýho kluka a povídat si s ním, jako bychom se znali roky.
„A kam ty vůbec chodíš na školu? Na první pohled šprt... Nech mě myslet! A promiň, ale musíš si to přiznat. Vždyť se koukni na tvoje jídlo...“ poukázal na můj podnos s jídlem.
„Co je s ním špatně?“ ptala jsem se ho udiveně. Všechno bylo v pořádku, miska s polévkou dojedená, sklenice s čajem hezky v rohu, talíř s řízkem a bramborama správně natočený, aby se dalo všechno pohodlně sníst.
„No právě že nic. Koukni se, jak to máš všechno úhledně srovnaný. Kdybych vzal skleničku a posunul jinam, tak přísahám, že by sis to se mnou chtěla rozdat na férovku...“ rozesmál se. Musela jsem uznat, že i když to trošku přeháněl, měl pravdu. Vždycky jsem měla ráda všechno hezky srovnaný, je to praktičtější než mít v pokoji smetiště.
„No, na férovku zrovna ne. Vždyť se podívej, jak seš velkej!“ Znovu jsem musela zhodnotit, jak vypadal. Byl vyšší o hlavu vyšší než já, ale měl vysportované tělo. Pevné břicho mu těď vibrovalo pod vlnou smíchu, který jsem u něho vyvolala.
„Dobře, tak se zatím prát nebudeme.“ zasmál se. „Ale vážně, kam chodíš na školu? Ještě jsem tě tady neviděl... Ne, neříkej mi to! Nech mě hádat. Jseš šp-, dost inteligentní na to, abys chodila na učňák. Takže je to střední. Ale určitě ne technickýho směru, na to máš moc jemný ruce. Dál, zdravka to nebude. Nevím proč, ale prostě mi to k tobě nesedí. Myslím, že už to mám!“ zatvářil se vítězoslavně, v očích mu hrály veselé plamínky. „Ty chodíš na integrovanou, to je jasný. A děláš obor, počkej, já na to přijdu. Hmm... Ne, žádná integrovaná. Ty chodíš na sociální, protože z tebe jednou bude psycholožka. A mám tě!“ Koukal na mě plný očekávání, že se strefil, ale bohužel ho budu muset zklamat.
„Těsně vedle, ale v jednom máš pravdu. Jeden čas jsem uvažovala nad tím, že budu psycholožka, ale pak to nějak padlo. Chodím na byznisku. Obchod, to je moje,“ ale jeho výraz nepohasl, spíš jako by ho právě udeřilo do očí něco, co měl před sebou a neviděl to.
„No jasně! Mělo mě to napadnout. No nevadí, každej se někdy musí splést, jinak by to nebyl člověk. A kdybych nebyl člověk, asi bych toho v tuto chvíli docela dost litoval.“ Vyvalila jsem na něj oči, protože se mi v posledním půlroce nestávalo, že bych s někým ohledně toho souhlasila.
„To já asi taky. Hele, víš co mi vrtá hlavou? Proč, když se ti jevím jako dost inteligentní člověk si nenavrhl gympl? Neříkám, že bych tam byla nějak moc šťastná, ale když jsem si dávala přihlášku, tak mě přijali.“ řekla jsem docela zmateně, ale můj výraz se ještě prohloubil s jeho křivým, hezkým úsměvem.
„Es, tak trošku uvažuj. Kdybys mě měla typnout kamkoli na školu, kterou bys vyloučila jako první?“
„No, asi tu, na kterou... Počkej, ty chodíš na gympl! Vidíš, to by mě asi nenapadlo. Nevypadáš, že bys měl jakoukoli formu gymplsyndromu“ sledovala jsem nechápavý výraz v jeho očích, když jsem ten syndrom vyslovila.
„Koho že to nemám?“
„Gymplsyndrom. Tys o tom ještě neslyšel? Ne? Tak si představ nějakýho spolužáka a spolužačku, jak spolu jedou autobusem. O čem si povídají? Škola, učení, učitelé, povinná četba, písemky, eseje, projekty a spousta ostatních hrozně důležitých věcí, který ještě stojí za zmínku.“ Jeho kůže na čele se vyhladila, jak nad tím přestal přemýšlet a začal se srdečně smát.
„No, toho jsem si všiml už dávno, ale nikdy jsem nepřišel na pojmenování. A abych řekl pravdu, moc mě to nebere. Když je písemka, tak je a stavět se kvůli ní na hlavu rozhodně nebudu. Ale jsem asi z naší třídy jediný.“ Mohla jsem mu přečíst na tváři, jak si postupně před očima promítal obličeje svých spolužáků a snažil se je zařadit.
„Tak proto tady sedíš sám?“ Zeptala jsem se žertem, ale on to asi nepochopil a najednou vypadal nepnutě.
„Ne, to ne. Sedím tu přece s tebou“ dodal rychle, ale já na něm viděla, že o tom se nechce bavit. Alespoň ne zatím.
Když jsem začala být imunní na jeho uhrančivý pohled, připomněl mi zase můj zážitek v tělocvičně, když se ptal: „A proč tu sedíš ty? Proč nesedíš se svýma kámoškama?“ Teď jsem zase pohasla já. V hlavě se mi objevil Šláfek a jeho Můžes si nechat zlepšit známku.
„No, dejme tomu, že mi ráno ujel autobus, přišla jsem pozdě a musela být po škole a holky už odešly, zatímco tady bylo narváno. Ale teď se mi to začíná docela líbit, tobě ne?“ shrnula jsem (a docela dost toho vynechala, protože by to zabralo spoustu času to vysvětlit) a mrkla na něj.
„Začíná? Začíná???“ Dělal, že jsem ho tím naštvala, ale já viděla ty ohníčky v jeho očích.
Takhle jsme pokračovali ještě dlouhou chvíli a když jsme si konečně všimli, že jsme oba dávno dojedli, jenom jsme se tomu usmáli. On byl první člověk, se kterým se mi povídalo od rozchodu s Pavlem tak hezky, přirozeně, že mi připadalo, že jsem se narodila jenom pro tenhle rozhovor.
Když jsme odcházeli, pomohl mi do kabátku a šel se mnou až na mojí zastávku autobusu a počkal tam se mnou, i když pak šel na úplně opačnou stranu. Bylo zvláštní, nehledě na to, že jsem se s ním seznámila tak snadno, že jsem si neřekla o telefonní číslo. V tu chvíli mě to ani při nejmenším nenapadlo. Možná jsem uvnitř svojí hlavy slyšela podvědomý hlásek, který mi šeptal do ucha, že se s ním ještě uvidím. Aspoň jednou. Protože já ho musela vidět, byl jak slunce, které vysvitne po měsíci neustálé bouřky. Byl jak první teplý vánek, který člověk ucítí na tváři po tuhé zimě. Když se konečně rozhalí věčná tma po polární noci. A musíte uznat, že moje polární noc byla dlouhá dost; půl roku jenom odříkání, trpění a vnitřní prázdnoty, než jsem se přes to dokázala přenést.