Čas nezastavíš 2

Další ráno jsem se vyspala úplně ukázkově. Žádné noční můry k mému potěšení nebyly, žádný tajný noční pláč se nekonal. Byla to noc plná tvrdého spánku, při kterém jsem měla optimistické barevné sny, které mi dodaly sílu se dneska ve škole postavit v těláku před Šláfka. Jenom v koutku mé mysli mi proběhlo, že na mě něco chystá, něco, aby se mi pomstil. Ale když jsem zavřela ještě na chvilku oči a viděla nádhernou tvář s kaštanovými vlasy, hned šly všechny obavy stranou.
Ve škole jsem byla přesně včas, abych stihla výuku a vyhla se Lucce, která se hned dožadovala vysvětlení, co jsem včera v tělocvičné dělala. Když jsem v hodině nereagovala na její tiché dotazy (byla jsem přece hrozně soustředěná na matiku!), ucítila jsem na ruce kousek papíru. Koukla jsem dolů a viděla tam načmáráno: Tak co, byl to upír, nebo ne? Tomu jsem se musela usmát, ale zase jsem svůj obličej naladila na neutrální výraz, protože jsem nechtěla risknout být zkoušená. Poslepu jsem pod její škrabopis napsala Upír ne, ale něco ještě horšího. Počkej na obědě – poreferuju. Když jsem jí lístek podstrčila zpátky, viděla jsem její zmatený výraz, který přešel do mírné urážky, že jí to nechci prozradit hned.
Den uběhl celkem dobře, ale pak se zastavil na poslední hodině – těláku. Začala jsem se kvůli tomu strachovat a ještě to zesílilo, když jsem vstoupila převlečená dovnitř a viděla, jak jsou natažený hrazdy a on se na nich předvádí koukajíc na mě. Zvedl se mi žaludek a já musela polknout žaludeční kyseliny. Rozbušilo se mi rychleji srdce , jako by stále opakovalo Hrazda! Hrazda! Hrazda! Hrazda! Ne že bych těláky přímo nenáviděla, tedy do dnešní hodiny, ale když se někde objevila gymnastika, radši jsem se někam zdekovala, než abych všem ukazovala moji nemotornost. Na hrazdě se neudržím a aby zvedal moje těžké tělo (asi 75 kilo živé váhy)... Když jsem uviděla jeho pohled, tak mi došlo, že tohle je připravený hlavně kvůli mně. Sice je tu víc lidí, kteří hrazdu neumí, ale jenom mě se z ní dělá špatně a jenom já jsem si Nechtěla nechat zlepšit známku.
„Es? Ester, jsi v pohodě? Vypadáš, jako kdybys každou chvíli měla hodit šavli.“ strachoval se Michal, spolužák. Chtěla jsem mu nasupeně říct A ty se divíš?! Tobě nic takovýho nehrozí!, ale nestihla jsem to říct, protože se za mnou zrovna ukázal Šláfek a řekl: „To nic není Bendo, slečna Průchová bude v pořádku. Nebo je to snad jinak?!“ mluvil spíš ke mně, než k Mickeyimu. Hlasitě jsem polkla a duševně se na ten teror připravila.
Hodina probíhala naprosto příšerně pomalu, kdy se ON (nemohla jsem v duchu vyslovit ani jeho jméno) zaměřil nejvíce na mě. Mně samozřejmě nic z těch jeho blbostí nešlo, takže mě ani nepřekvapilo, že na konci hodiny při nástupu pronesl naoko lhostejným tónem, ale já v tom slyšela i trošku přejícnosti, že slečna Průchová zůstane opět po škole, aby si nacvičila, jak se dělá výmyk, který musí umět udělat i mimino na prvním stupni. Když tato velice chytrá slova pronesl, pár lidí se zasmálo, ale vetšinou po mě hodili soucitné pohledy. Jeden z nich byl ale naštvaný, jak jinak než ten Lucky, protože se nedočká mého vysvětlení.
Když všichni odešli a ON měl jistotu, že už ho, kromě mě, nemůže nikdo vidět, vzal mě za paži a jemně, ale bez přípustného jakéhokoli odporu mě přesunul k hrazdě. Zaúpěla jsem a jemu se rozlil po tváři úsměv vítězství.
„Vidíš Ester, já se nevzdám. Mohla bys to o mě už vidět. Takže sebou necukej, ano?“ řekl přívětivě. Když mě chytl okolo pasu, tak jsem se celá napnula a chtěla se otočit, ale nestihla jsem to už – vysadil mě na ten nástroj smrti. Hodila jsem po něm vražedný pohled a on se jenom rozesmál. Hlavou mi prolítla myšlenka, jestli to dělá, aby si mohl užít chvilku se mnou, nebo jestli mě chce tímhle způsobem vystresovat (musela jsem mu připsat bod za jeho dobře promyšlený tah) a pak mě v kabinetě přinutit. Po téhle představě se mi ruce na hrazdě nebezpečně rozklepaly.
„Hele, netrpíš nějakou třepavkou?“ poukázal tak na zvuk, který vydávala železná tyč drncáním o stojan.
„To víte že jo. A je to nakažlivý. Takže pozor na mě, jsem jako časovaná bomba. Stačí se dotknout a bum,“ zavrčela jsem na něj sarkasticky. Ale nevypadalo to, že by ho to upozornění nějak vystrašilo, spíš naopak. Začal se smát už nahlas.
„Já jsem věděl, že se budu bavit, ale že až takhle...“ kývl hlavou k mým roztřpaným rukám a já se hlubokým nádechem zkoušela uklidnit. „Takže, teďka se velice opatrně nahneš dopředu a přetočíš se. Není to nic těžkýho. Kdyby ses chystala spadnout, tak řekni.“ a lehce do mě strčil. Já ve strachu vykulila oči, otočila se hlavou dolů a spadla jak pytel brambor. On se začal hrozně smát, až se za břicho popadal a vydával chrochtavý zvuk, ale mě se pusa zkřivila bolestí. Spadla jsem na ruku a ta začala šíleně pálit, jako kdybych ji dala do plamenů. Koukla jsem na něj, v očích ten nejopovrhovanější pohled, jakého jsem byla schopná, posbírala jsem si tělo a vykročila do šatny. Když jsem zavírala dveře, viděla jsem, jak se na mě nedůvěřivě díval, v očích starost a na tváři ještě úsměv. V hněvu jsem dveřmi praštila, až to muselo být slyšet až na opačném konci školy, ale mně to bylo jedno. Jakž takž jsem se převlékla bez toho, abych rukou nějak bolestivě zavadila a spěchala pryč.
Když jsem přišla do jídelny, už tam bylo pár stolů volných, odložila jsem si tam věci a chystala se jít pro tác, když jsem za sebou uslyšela ten nejhezčí hlas.
„Ahoj Ester!“ řekl nadšeně, ale když jsem se otočila, vyčetla jsem z jeho tváře výčitku. „Zase po škole?“
„Jo jo, zase po škole“ procedila jsem skrz zuby.
„A proč sis nepřišla sednout za mnou? Čekal jsem tě, když jsi nepřišla dřív. Včera jsme si skvěle pokecaly. Nebo snad ne?“ dodal rychle. Musela jsem přiznat, že jo. Nebyla jsem dobrá lhářka, i když jsem lhala sama sobě.
„Promiň, vůbec jsem tě nezaregistrovala. Tak si pojď sednout sem. Aspoň mi trošku zvedneš náladu.“ Počkala jsem, až si přinesl bundu, tašku a jeho nedotčený oběd. Proběhlo mi hlavou, jestli s ním čekal na mě, nebo jestli přišel před chvílí. Vzala jsem si čip s tím, že si půjdu pro oběd, ale hned jsem ho uviděla vedle sebe.
„Hele, nemusíš chodit se mnou, oběd si snad dokážu donést sama.“ Možná jsem to řekla až moc tvrdě, ale jenom kvůli tomu, že jsem před sebou stále viděla toho tyrana.
„No, nevypadáš moc dobře.“
„Co tím chceš říct? Moc dobře rovná se příšerně?“ Teď už jsem chtěla, aby se aspoň trošku urazil a nechal mě na pokoji, ale začal se usmívat. To už jsem chtěla vzít svůj tác, ale prostě mi to nešlo. Do celé levé ruky mi vystřelila bolest, až jsem zasyčela.
„Co je? Stalo se ti něco?“ bral můj tác a nesl ho na místo. Všechny holky, co se v jídelně vyskytovaly na mě házely závistivý pohledy a já netušila proč.
„Ale nic. Jenom mě trošku bolí ruka, ale to do večera přestane. S mým štěstím se mi to stalo už několikrát, takže není důvod se bát.“
„Není důvod se bát? Vždyť si ani neunesla tác. Ukaž mi to“ řekl a natahoval se přes stůl k mé ruce. Neochotně jsem ji povolila a dovolila mu, aby velice opatrně, abych nic necítila, vyhrnul rukáv mé mikiny a upřeně koukal na velkou modřinu na mé ruce. Taky jsem byla překvapená, protože tam před tím nebyla. Musela se mi udělat, než jsem došla sem, tedy nějakých deset minut.
„Opravdu není žádný důvod se bát?“ dával důraz na každou slabiku a jeho oči stále směřovaly k mé ruce. Ta pozornost se mi nelíbila, tak jsem rychle ruku stáhla a pusa se mi zkřivila bolestí. „Myslím, že bys měla jít k doktorovi. I kdybys s tím nic neměla, tak jenom pro můj dobrý pocit. Hele, a jak se ti to vůbec stalo?“ Na tuhle otázku jsem moc odpovídat nechtěla, protože kdyby mi někdo říkal tu samou historku, tak bych tomu nevěřila.
„Dejme tomu, že jsem v těláku spadla z hrazdy.“ Při té vzpomínce jsem se otřásla. Hmm, spadla z hrazdy. Kdyby mě nenechal tam lézt, kdyby mě tam nevysadil a nestrčil do mě, nemusela jsem teď Ondrovi nic vysvětlovat, mohli jsme se společně v klidu zasmát a třeba by se mnou zase počkal na zastávce. Třeba.
„A proč tam teda lezeš?“ Byl trochu zmatený a to vypadalo na i tak pohledném obličeji prostě neodolatelně. Měla jsem nutkání přejet mu prsty po lícní kosti až dolu ke krku.
„Dejme tomu, že jsem tam nevlezla dobrovolně. Že mě tam někdo vysadil a koukal se, jak mi to nejde.“
„Dejme tomu? Ester, jak to tedy bylo? Pověz mi to. Protože když mi to nepovíš, tak se příště zeptám nějaký tvojí kamarádky a zjistím si to sám. A potom mi ten, kdo tě tam donutil, zaplatí.“ Je vůbec možný, že jsem ho znala teprve druhý den a on se o mě hned tak dojemně staral? Je vůbec možný, že se o mě, nevýraznou tlustou brunetu, jejíž tváře byly z toho šoku stále ještě trochu zelené, staral naprosto dokonalý, krásný a naprosto pohodový kluk?
„No, chceš to slyšet od začátku, nebo jenom dnešek?“
„Počkej, tohle bylo pokračování? Samozřejmě že od začátku.“
„Takže, když jsem přišla pozdě do hodiny, Šláfek mě nechal po škole a měla jsem mu pomoct uklidit kabinet v tělocvičně a roztřídit dresy...“ rezignovala jsem nakonec, ač jsem věděla, že tento boj už od začátku nebyl vyhraný. Jeho nejlepší zbraň byla totiž umění omamovat.
Když jsem skončila, vypadal velice rozhněvaně, jako by chtěl ohnout vidličku, kterou držel v ruce, do naprosto nevídané podoby.
„Ester, víš, jak ti mohl ublížit?“ koukal se mi do očí, ale pak mu spadl zrak na mojí bolavou levou ruku a opravil se: „Víš, jak ti mohl ublížit víc? Hned jak dojíš, počkej, ty už jsi dojedla, tak hned teď půjdeme na chirurgii a potom si na něj půjdeš stěžovat. Tohle přece nejde!musíš mít obrovské bolesti...“ pokračoval dál. Nejdříve jsem nechtěla, ale když jsem zvedala tác s prázdnými talíři a bolestí to nešlo, nakonec jsem souhlasila. Když odnášel podnos i po mě, zase mě probodávaly pohledy velké části holek a já si pořád dokola opakovala, na koho sakra můžou žárlit. Chtěl si hodit mojí tašku přes rameno, ale to už jsem mu zakázala. „Jdu s tebou k doktorovi – fajn. Ale nejsem žádnej invalida, abych si nemohla nést ani tašku.“ Zase se zasmál mému nasupenému tónu a odešli jsme pryč.
„Teď mě napadlo, že na tebe nemám ani číslo.“ snažil se mě rozptýlit, když jsme seděli v čekárně.
„To je ale smůla, co? To je asi největší chyba v tvém životě, že nemáš komu napsat, když máš chuď někoho nutit jít k doktorovi a podávat stížnosti na učitele.“ zase se zasmál mému sarkastickému tónu, ale nebylo to naplno. V jeho očích nebyly ty krásné ohníčky.
„Dobře, tak jinak. Dáš mi prosím své číslo, Ester?“ zamrkal na mě a já neměla jinou možnost, než mu ho dát.
„Slečna Průchová? Pojďte si dál.“ vyzvala mě sestra. Postavila jsem se na nohy, abych ji následovala a Ondra mi byl okamžitě v patách.
„Podle rentgenu je to zlomené. Dostanete na čtyři týdny sádru a pak přijdete na kontrolu. Když to bude dobré, tak vám ji sundáme.“ sděloval mi doktor a koukal na moji nateklou ruku. „Ještě před zasádrováním vám však tu ruku musíme narovnat, takže si prosím lehněte na lehátko.“ ukazoval mi ten mladý doktor, kam si mám lehnout a dával mi na ruku tlustý řemen. Chvíli to šteloval a pak mi za tuku začal tahat. Bolestí se mi vyvalily oči a krev se mi nahrnula do tváří. Ondra to viděl a přišel mě chytnout za druhou, zdravou ruku. Jeho dotyk měl opravdu jakýsi uklidňující účinek, protože jsem se teď soustředila na teplo jeho ruky, na nejistý stisk a na starost v jeho očích.
„Tak už to máte za sebou. Zvládla jste to docela dobře“ mrkl na mě doktor a poslal mě na sádrovnu.
Když už jsem měla sádru na ruce a my odcházeli, překvapilo mě, že jsme nešli na žádnou zastávku autobusu.
„Ondro? Kam mě to vedeš?“ Zeptala jsem se, ale on na mě hodil pouze uličnický pohled. Ptala jsem se ho dál, ale čím víc jsem byla zvědavá, tím jeho úsměv narůstal.
Ušli jsme dvě nebo tři ulice a on odemkl to nejhezčí auto, co se na ulici nacházelo. Otevřel mi dveře, ale já zůstala zmateně stát na místě. Nedůvěřivě jsem si ho měřila, protože tam pořád čekal, až nastoupím.
„Copak je Ester? Nastup si a já tě odvezu domů.“ řekl s něhou a tím jeho hlas zněl ještě víc neodolatelně.
„To myslíš vážně? Ty chceš, abych do toho krásnýho auta vlezla? Ty ho nemáš rád?“ chvíli přemýšlel o tom, co jsem řekla a pak pomalu odpověděl: „Já to auto rád mám. Ale taky nechci, aby ses s tou rukou, která tě ještě teď musí příšerně bolet plahočila domů. Jo, proč bych to auto neměl mít rád?“
„No, většinou se drahým věcem vyhýbám. Protože kdykoli je poblíž něco této hodnoty-“ ukázala jsem na jeho Hondu S2000, „tak se obvykle neshodneme a vždycky to dopadá špatně. Ale jestli opravdu tak toužíš po tom mě odvézt domů, tak jsem tě aspoň varovala.“ Pomalu jsem nastoupila a usedla na kožené sedačky. On měkce zavřel dveře, obešel auto, posadil se a nastartoval motor.
„Takže, kampak to bude, krásná slečno?“ hrál si na taxikáře a já se k němu přidala, když jsem ho navigovala. Celou cestu domů jsem se musela smát, protože dělal příšerný blbosti.
Když jsme přijeli a on vypnul motor toho krásného autíčka, přišlo mi naprosto přirozený pozvat ho domů. On s tím, jak se zdálo, taky souhlasil. Přišel mi otevřít dveře, abych mohla vystoupit (nedal jinak), vzal mi tašku a pomohl mi s ní do domu. Stoupali jsme po schodech naprostým tichem a já ho zavedla do svého pokoje.
„Téda, to bych do tebe neřekl!“ řekl překvapeně. Rozhlížel se stále kolem. Koukal se na barvy, kterých bylo všude dost. Nebylo to přeplácané. Všechny barvy v pokoji byly zkombinovány tak, aby působily relaxačním dojmem. V rohu pokoje byla tmavě zelená a stála tam postel ze světle hnědého dřeva. Následovala knihovna, pod okny psací stůl, klavír, kde byla zase už krémová barva, velká toaletka, šatní skříň a polička s hi-fi věží. Všechno k sobě hezky barevně ladilo v odstínech tmavě zelené, světle zelené a krémové a na zdech byly křídou napsány motivační motta. Byla jsem na svůj pokojík pyšná, protože jsem si ho zařizovala celý sama, včetně vymalování.
„Neřekl, jo? Css..!“ naoko jsem se urazila. Vešel dovnitř a zamířil k mému klavíru, u kterého byly poházené různé papíry s notami. Vzal jeden, který jsem zrovna psala já, do ruky a zahleděl se na noty, které tam byly napsány.
„Co to je?“ zeptal se mě po chvíli, kdy už vzdal pokus porozumět tomu.
„To je jedna písnička, kterou jsem napsala.“ řekla jsem lhostejné, protože vždycky když jsem to někomu zahrála, tak nevypadal moc nadšeně.
„A zahraješ mi ji?“ zeptal se, ale po pohledu na mě dodal: „No, až ti sundají tuhle ozdůbku.“ A zároveň se rukou dotkl mé sádry. Při tom dotyku jako by přeskočila elektrická jiskra a mně se v břiše rozletělo milion motýlů naráz. Asi si toho všiml, protože po chvilce tu ruku stáhl a posadil se na mojí postel.
Šla jsem pro nějaké pití do kuchyně a když jsem se vrátila, tak na posteli ležel a spal. Podařilo se mi nehlučně postavit skleničky a vodu na poličku a sednout si na okraj postele. Když spal, vypadal úchvatně. Pustila jsem potichu rádio a probírala jsem se jeho vlasy, když se probudil.
„Jé, promiň. Za poslední týden jsem toho moc nenaspal. Opravdu se omlouvám, kdykoli jindy bych ti šel pomoct a ne tady spát.“ omlouval se a zvedl se přitom na loktech. Toho jsem využila a zasunula se dozadu, takže když si zase lehl, položil si hlavu do mého klína.
„Mně to vůbec nevadí. Klidně spi, je totiž docela zajímavý tě pozorovat.“ zase jsem mu šáhla do vlasů, protože takovýhle typ jsem ještě neviděla. Byly kaštanově hnědé s přírodním melírem, delší a sčesané dozadu a držely tam i bez gelu.
„Jak dlouho jsem spal?!“ zeptal se vyjeveně a já se rozesmála.
„Neboj, moc dlouho ne. Asi deset minut, víc rozhodně ne.“ uklidňovala jsem ho. Takhle jsme si začali povídat a ani jsme si nevšimli, že je už osm hodin.
„Už budu asi muset jít.“ přemýšlel, ale neměl se moc k odchodu.
„Ale nemusíš. Nebo na večer něco máš?“ vyzvídala jsem opatrně, protože za tu dobu, co tu byl mu přišlo asi šest esemesek a na každou pracně odpovídal.
„No, asi mám. Budu si psát s takovou hrozně hezkou slečnou na ajsku.“
„Hmm, tak to se máš. Tak ji pak ode mě pozdravuj.“ doufala jsem, že ten osten žárlivosti v tom nebyl slyšet.
„Tak to se budeš muset večer přihlásit, abych ti to mohl vyřídit“ rozesmál se a mně to konečně došlo.
„Jo, tak jo. Ale nemám tvoje číslo.“
„Ale já tvoje jo“ rozesmál se ještě víc.
„Jak jsi...?“ nedopověděla jsem a vzpomínala, jestli jsem mu už náhodou nedala. Asi ve mně viděl tu zaraženost, protože pokračoval: „Víš, jak jsi šla pro nový pití?“ připomněl mi.
„Dobře, bod pro tebe“ přidala jsem se k jeho zvonivému smíchu. Byla to pro mě ta nejhezčí hudba, kterou jsem kdy slyšela.
„Sakra, mně se od tebe tak hrozně nechce,“ povzdychl si a začal si hrát s tkaničkou u mé mikiny, „ale musím.“
„Tak nikam nechoď“ navrhla jsem ze srandy.
„To nepůjde. Ty tu totiž nemáš můj kartáček na zuby, moje pyžamko a hlavně mého medvídka, s kterým se dělím o postel. Včera v kartách vyhrál, takže jsem spal na zemi a takhle teď vypadám!“ zívl si, aby ukázal závažnost těch slov a já jsem ho musela plesknout po hlavě. V podobném duchu jsme se bavili ještě asi půl hodiny, než se nakonec zvedl a odjel domů.
Ale o chvíli později, než jsem přestala koukat na mizící světla jeho auta a šla zpátky do pokoje se mi na laptopu objevila zpráva od RunnerWithTime: Dobrý večer krásná slečno! Chvíli jsem na to okno jenom koukala, ale pak jsem si vzala laptop do postele a přemýšlela jsem, jak mu odpovědět. Ani jsem si to nestihla domyslet, když přišla další zpráva: Copak tam děláš, že na mě nemáš čas? Jedný otravný holce jsem říkal, že si večer budu psát s doslova „krásnou slečnou“, tak se to snažím dodržet. Ale nějak se mi to nedaří. To už jsem nelenila a odepisovala: A kdopak byla ta otravná holka?
RunnerWithTime: Ale, taková jedna... tu neznáš
Naiad: A mám na ní důvod žárlit?
RunnerWithTime: A ty bys žárlila?
Naiad: Možná... Ale zase si moc nefandi.
RunnerWithTime: Tak jo, nebudu. Ester, proč si říkáš Naiad?
Naiad: Na to bys asi nepřišel. Ale můžeš to zkusit. Když už jsme u toho, proč jsi zase ty závodník s časem?
RunnerWithTime: To je jednoduchý, protože věčně něco nestíhám.
Naiad: Proto taky to krásný rychlý auto?
RunnerWithTime: Líbí se ti? Dostal jsem ho před půl rokem k osmnáctinám.
Naiad: Dostal? Takže žádný těžce vydřený peníze? Jak to?
RunnerWithTime: No, dejme tomu, že mě rodiče hodně rozmazlují. Ale pořád jsme ještě nedořešili tvůj nick. Proč tedy Naiad?
Naiad: Je to jednoduchý. Naiad znamená v angličtině vodní nymfa. Léčím si tím své komplexy.
RunnerWithTime: Komplexy? A jaký? Když se na tebe kouknu, což vlastně stačí zavřít oči, tak nevidím nic, z čeho bys mohla mít ani ten nejmenší komplex z nejmenších.
Psali jsme si tak dlouho, že jsem si šla udělat večerní hygienu, protože jsem už u toho laptopu usínala, a říkala jsem si, jak krásně se s ním povídá nebo píše. Jako bych ho znala už od dětství. Jako by to byl můj nejlepší kamarád a já si uvědomila, že se z toho kamaráda vyklubal úžasný kluk, se kterým bych chtěla trávit každou volnou chvilku, kterou můj den obsahuje. Zase jsem si vzpomněla na odpoledne, kdy jsme byli na mojí posteli, on hlavu položenou v mém klíně a koukal se mi do očí a kdykoli jsem se byť jen trochu začervenala, tak se mu po obličeji roztáhl ten neodolatelný křivý úsměv, až jsem měla nutkání ho políbit.
Naiad: Kurňa, prosím, řekni mi, že není tolik hodin, co jsem viděla, že je!
RunnerWithTime: A kolik jsi viděla že je?
Naiad: Půl dvanáctý!!
RunnerWithTime: A proč to tak vadí? Zítra je sobota, můžeme spát do oběda...
Naiad: No, do oběda budeš spát tak maximálně ty. Já vstávám za šest a půl hodiny.
RunnerWithTime: A proč proboha živého tak brzy????
Naiad: To víš, já si ty peníze musím prostě těžce vydřít.
RunnerWtihTime: Tak to potom jo. A kam půjdeš pracovat?
Naiad: Jenom do hypru do lahůdek. Když jsi odjel, volala jsem šéfový, že na zeleninu nemůžu kvůli té ruce a ona mě dala na lahůdky. Ale já už fakt musím, jinak si zítra spletu slaninu s eidamem.
RunnerWithTime: Fajn, držím palce. Kdy přijdeš domů?
Naiad: Nevím, asi o půl třetí.
RunnerWithTime: A nechceš někam vyrazit?
Naiad: Ani nevíš, jak moc bych ráda, ale přijede Jáchym, takže bude vyprávět zážitky.
RunnerWithTime: Kdo je Jáchym??
Naiad: To je takovej, jeden...
RunnerWithTime: Ať se jde bodnout takovej jeden a my půjdeme do zoo, ne?
Naiad: No, to nevím, jak se to bude bráškovi líbit. Přijede z Prahy z vejšky a bude si chtít povídat. Bude to ode mne brát jako osobní zradu a to mu přece nemůžu udělat. Nebo myslíš, že jo?
RunnerWithTime: To asi ne. Taky by se mi to nelíbilo.
Naiad: A co kdybys přišel? No jasně, přijď! Zasmějeme se, popovídáme si...
RunnerWithTime: Tak jo, beru! Já se nějak odpoledne stavím. A ty už jdi spát, jinak tě budu mít na svědomíl
Naiad: Tak dobře. Tohle bych zase nemohla udělat tobě, viď? Tak dobrou a zítra.
RunnerWithTime: Dobrou, Esterko.
A tak jsem šla spát, ale těsně před tím, než jsem se ponořila do snů jsem slyšela, jak přijela mamka domů z práce. Mám totiž rozvedené rodiče a mamka si vzala do hlavy, že tím já a Jáchym nemůžeme trpět a snaží se, abychom si mohli dovolit, co chceme, nebo právě potřebujeme. Výsledkem toho je, že bývá v práci dlouho do noci, někdy i přes noc a že ji skoro nevidíme. Napadlo mě, že se bude asi docela divit, až mě ráno uvidí se zasádrovanou rukou, ale už jsem nad tím nestihla uvažovat, protože mě obklopila černá temnota a já začala klidně oddechovat.
Zdály se mi nádherné sny. Všude byla příjemná žlutá a oranžová a všude jsem byla já s Ondrou, ať to byl sen, kdy jsme se vedli za ruce, nebo jak jsme spolu jeli na výlet, nebo mě za ostřížích zraků všech holek v jídelně políbil.
Když jsem se probudila, došlo mi, že jsem se do Ondry zamilovala a okamžitě mi v hlavě vyskočily poslední Pavlovy slova, když se se mnou rozcházel: „Víš, Ester, ty pro mě nikdy nebudeš dost dobrá. Vím to já a víš to i ty.“ Zachvátila mě panika a bezmoc, když jsem se hrabala na nohy a šla do sprchy. Sedla jsem si tam a nechala si bičovat záda proudem horké vody, až byl celý sprchový kout v oblaku páry. Ta slova mi zněla v uších pořád dokola. Věděla jsem dobře, že dobrá nebudu nikdy pro nikoho, protože s mojí postavou a vzhledem jsem si nemohla vybírat. Až na Šláfka, samozřejmě, připomněla jsem si kysele. Všechno jsem to věděla, ale i tak jsem si znovu řekla, že to zkusím a uvidím. Zkusím a uvidím, jak dlouho se z rozchodu budu léčit tentokrát a najednou se mě chytla myšlenka, že třeba on nic takového necítí, jenom je prostě moc přátelský, moc starostlivý, moc krásný a moc dalších věcí, které by se shodovaly s jeho chováním včera a předevčírem. Nějak jsem se vyhrabala na nohy a začala se umývat mým oblíbeným jahodovým sprcháčem. Nějak jsem se oblékla do trička a džín a sešla dolů, kde jsem potkala mamku, která teď zírala na mojí levou ruku.
„Ester? Co to proboha je?“ pokynula bradou směrem, kam se upíral její pohled a já jsem v jejím hlase vyčetla úzkost, obavy a výčitky, že tolik pracuje a nestará se o svoje děti. Jenže kdyby tolik nepracovala, tak by se z toho zbláznila, jak jsme se shodli s Jáchymem. Mamka je typický druh workoholika, který musí pracovat i o víkendu, jak jsem si všimla jejího kostýmku.
„Ale, to nic. V těláku jsme měli hrazdu, já jsem z ní spadla a zlomila si ruku. Ale už je to dobrý, doktor říkal, že mi to možná už za měsíc sundají.“
„Nic? Vždyť si se mohla zabít! To vám nedávají záchranu? Bože můj, Ester, je mi to tak líto...“
„Mami, ty za nic nemůžeš! Nevyšiluj, dýchej! Prostě jsem spadla a zlomila si ruku. To se stává.“ mamka poctivě plnila všechno, co jsem jí nakázala. Vždycky, když šlo o moje nebo bráchovo zdraví byla hrozně přecitlivělá.
„Dobře, už jsem v pohodě. Jak ses dostala do nemocnice?“ zeptala se jenom orientačně.
„Ondra mě tam vzal a pak mě dovezl domů.“ vzpomínala jsem na ten pocit, když mě nejistě chytl za zdravou ruku a zaměstnal mojí mysl natolik, že jsem ani nestihla vnímat bolest.
„Kdo je Ondra?“ zpozorněla mamka.
„Jeden kamarád z jídelny. Nemáš už jít? Máš nejvyšší čas.“ vykroutila jsem se a všimla si, jak mamka rychle pohlédla na hodiny a stočila oči v sloup v mírném, leč velice neúčinném odporu. Dala mi na rozloučení pusu na tvář a já věděla, že přijede zase pozdě.
Vlastně jsem si na to už zvykla a vůbec mi nevadilo starat se o dům. Vůbec mi nevadilo, že mamku vidím jenom pár chvil v týdnu. Ne, že bych jí neměla ráda, to ne, já jí miluji, ale zabrat se do práce byl způsob, jakým se vyrovnala s tátovou nevěrou a s následným rozvodem.
Když jsem dojedla a upravila se, měla jsem ještě chvíli čas, a tak jsem bloumala bezcílně domem, až jsem narazila na můj laptop, který byl položen na zemi, jak jsem ho v noci odložila. Četla jsem si kousek historie a přemýšlela, jestli je možný, aby ke mně Ondra něco cítil. Kousek mě mi našeptával, že je to zřejmé a kousek zase, že jsem se dočista zbláznila, ovšem ten druhý hlas byl mnohem větší a silnější.
Na brigádu jsem dorazila přesně v čas, abych se stihla převléct a nahlásit své vedoucí. Ta mi vysvětlila co a jak a já se s chutí pustila do práce, kterou jsem tak milovala. Vždycky jsem se těšila na víkend, kdy budu pracovat. A bavilo mě to ještě víc, kdy jsem skoro na konci směny zaslechla božskou zvonkohru, když říkala: „Ahojky Ester! Říkal jsem si, že tě nenechám jít domů pěšky, ale že tě odvezu. Jseš pro?“ ukázal mi dvě řady dvaatřiceti zářivých zubů.
„To víš že jo! Díky, je to od tebe hezký.“ nemohla jsem od něho odtrhnout oči.
„Myslíš, jo? To se docela pleteš, to je čisté sobectví. Nechci totiž, aby ses mi po cestě zmáčela, ušpinila, nebo dokonce ještě víc polámala. Když už jsme u toho, jak se ti pracuje s rukou?“Hmm, to se mi líbilo. On nechtěl, abych se mu ušpinila, nebo zmáčela. Mu! To zní dobře!
„Ale jo, jde to. Ale už sotva stojím na nohou, protože jsem si včera psala s nějakým hrozně nudným klukem, který mě nechtěl pustil jít spát. Hrůza.“ zvedla jsem oči v sloup, abych ukázala, jak hrozně otravný to bylo.
„To mám za tu otravnou holku?“ zasmál se znovu.
„To si piš!“ změřila jsem si ho dlouhým, vážným pohledem, ale moc dlouho mi nevydržel, protože jsem se začala smát. S tímhle klukem vůbec přichází smích tak nějak sám, aniž bych si to uvědomovala.
„Dobře, promiň! Nejsi otravná!“ Bránil se mému zprvu vážnému výrazu. „Za jak dlouho končíš?“ Zeptal se, zrovna když jsem viděla vedoucí, jak ke mně rázuje, aby mi řekla, že už můžu jít.
„Myslím, že právě teď. Já musím ještě do šatny, kam nesmíš, takže kde se sejdeme?“ sbírala jsem si svoje věci a opouštěla pult.
„Na nejbližším místě u šaten, protože si tě chci užít co nejdéle.“ říkal, zatímco jsme došli ke vchodu do skladu a tam jsem ho nechala stát. Spěchala jsem, jak nejlíp mi to šlo, abych byla brzy u něho.
Když jsem vyšla převlečená a s batůžkem na zádech, už stál vedle mě a vzal mě za ruku. Měl jí příjemně teplou, takže jsem propletla své prsty s jeho a čekala jsem na jeho reakci. K mému překvapení neudělal nic, aby ukázal, jak mu to vadí, spíš naopak – jeho stisk ještě trochu zesílil. Tak to bychom měli, říkala jsem si.
„Být zima, tak ani nepotřebuji rukavice.“ prohodila jsem cestou k jeho autu a zvedla obě své končetiny, jedna v jeho ruce a druhá pod tlustou izolační vrstvou vaty.
„Tak to můžeme v zimě vyzkoušet“ mrkl na mě, zatímco mi otevíral dveře od jeho Hondy. Znovu jsem do ní vstoupila s neochotou, protože jsem si byla téměř jistá, že tentokrát tam určitě něco rozbiju nebo zašpiním. O to víc jsem byla doma udivená, když se nic podobného nekonalo.
Když jsem otevřela dveře, rovnou jsem zakopla o Jáchymovu tašku, kterou nechal hned přede dveřmi. Jen slyšel cvaknutí kliky, hned byl u mě, aby se se mnou přivítal. Objal mě, jako vždycky, a pak zvědavě pohlédl na Ondru.
„Čau, já jsem Jáchym, Esin brácha.“ představil se.
„Ondra. Esteřin kamarád?“ představil se také, ale ta druhá věta měla směřovat spíš mně a byla tam znát nepatrná otázka.
Dlouhé hodiny jsme pak museli vyslechnout, co všechno je v Praze a na koleji nového, než jsme byli propuštěni do mého pokoje, kde jsme skončili ve stejné pozici jako včera.
„Tak jak se ti líbí můj bráška?“ Zeptala jsem se, protože ti dva si zjevně padli do oka.
„Celkem dobrej týpek. Typickej bohém, jinak se nazvat snad ani nedá.“ srovnával si v hlavě dojmy, když jsem se nejistě zeptala: „Ondro, jak to mezi námi je?“ Bylo vidět, že nad tím chvilku přemýšlel, než mi mohl odpovědět.