Intermezzo - 13.díl

Charleston, CAMC General Hospital, téhož dne ráno…

Drobná dívka se smetanově bledou pletí a tmavě medovými vlasy nervózně poposedávala na lůžku nemocničního pokoje, nacházejícího se na neurochirurgickém oddělení. Čekala na lékaře, který měl každou chvíli konečně potvrdit její propuštění domů z tohoto pro ni dost nevlídného místa. Táta to sice myslel dobře, že jí zařídil nadstandard, ale být sama v tak těžkých chvílích
na ni nepůsobilo zrovna příznivě.
Z dlouhé chvíle zabloudila očima ke své tašce, ležící vedle ní. Hrábla do postranní kapsy a vytáhla odtamtud cédéčko se zlatě okrovým obalem a zadívala se na toho, kdo se na ni z něj usmíval.
Ano, byl to on, ten zvláštní kluk s krásným bělostným úsměvem a šedozelenýma zasněnýma očima.
Vypadal ale úplně jinak, než v nemocnici v Richmondu, kde byla na praxi. Jeho hroznou jizvu nyní ukrývala módní čepice, z níž neposedně vykukovaly kaštanové kadeře vlasů.
Tenkrát z něho byla pohublá troska a v těch očích se ukrýval hluboký smutek a bolest, hádala mu díky tomu trochu více, než dvacet let.
Hrozně mu tenkrát chtěla pomoci, protože cítila, že musel prožít něco strašného, když se pokusil sáhnout si na život, a ke kokainu se určitě nedostal jen tak pro nic za nic.
Ale osud rozhodl jinak. Místo toho se ocitla tady a snažila se nemyslet na tátovu bolestnou vrásku na čele a slzy v očích své mámy.
Neustále čekala, že se rozezní mobil, a on třeba zavolá.
Prosila tenkrát vrchní sestru Judith, aby mu předala její číslo. Ale pořád čekala marně. Zůstaly jí jen tyhle nádherné písničky, které jí nedávno donesla kamarádka Tess, a u nichž probrečela na tomhle lůžku spoustu bezesných nocí, plných bolesti, vzteku a beznaděje.

Konečně se otevřely dveře a vešel její ošetřující lékař spolu s primářem.
„Takže, slečna Bonnie Stuartová, pane primáři. Přeložili ji sem z onkologie, ale dnes ji propouštíme do domácí péče odborného lékaře.
Výsledky krevních testů nejsou příliš příznivé
a operace je prozatím odložena. Nutná bude pouze v případě dalšího záchvatu, který by mohl vážně ohrozit její život. Bude ale velmi obtížná, průměr to má sice jen půldruhého centimetru, ale tomograf ukázal, že je to prorostlé až do spodiny lebeční, cílené ozařování zatím pozastavilo růst.
Současné léky by měly stabilizovat její stav a oddálit hrozící nebezpečí. S rodiči jsem už hovořil.“
Mluvili o ní, jako by tady ani neseděla! Jako o nějaké věci, která má jen být přemístěna někam jinam.
Proč zrovna ona? Pitomý nádor! Nenáviděla ho, toho malého nezvaného hosta v jejím mozku.
Kvůli němu teď nemohla uskutečnit žádný ze svých snů. Jednou zaslechla, že má v hlavě něco jako časovanou bombu. Skvělé vyhlídky.
Primář přerušil její přemýšlení.
„Takže, slečno Bonnie, nashledanou a šetřete se, žádná zbytečná zátěž. Nezapomeňte brát pravidelně všechny léky a za měsíc se nám přijdete ukázat. Uvidíme, co s vámi dál.“

Sláva, konečně vyšla ven z toho odporného pokoje. Na konci dlouhé chodby na ni už čekala její máma, Melanie Stuartová. Radostně se jí rozběhla naproti a padly si do náruče.
„Ahoj, zlatíčko, jsem ráda, že už jdeš domů. Je nám moc smutno, vzali jsme si kvůli tobě s tátou měsíc volno.
A ještě něco…v autě na tebe čeká Tess.“
„Opravdu? To je moc prima!“
„Potkala jsem ji u školy, takže ještě rychle něco nakoupíme a pak ji zavezeme domů.“
„Ehm…Mami?...“
„Ano, drahoušku?“
„Můžu jít dneska večer s Tess na ten koncert v Clay Centru? Lístky máme koupené už tři měsíce. Prosím! Dám na sebe pozor.“
„No, já nevím, jestli je to správné, bude tam určitě spousta hluku.“
„Tak odejdu třeba dřív, kdyby mi bylo špatně.“ Žadonila Bonnie.
„No dobře, ale táta tě tam zaveze, a když bude třeba, zavoláš a přijede pro tebe, ano?“
Nemohlo to dopadnout líp, ani nečekala, že to půjde tak hladce. Přisedla si k Tess a ihned se radostně objaly.
„Tak co, ptala ses mámy? Půjdeš?“ zašeptala Tess. Bonnie radostně přikývla.
„To je výborné! Představ si, zjistila jsem, kdo tam ještě bude“… řekla tajemně a vytáhla z batůžku totéž album, které měla i Bonnie a lehce na něj poklepala prstem.
Ta jen úžasem vytřeštila oči. Pak se radostně zabořila do sedadla se šťastným úsměvem na rtech. Tak ho zase uvidí, sice z dálky, ale to vůbec nevadí. Stejně si na ni určitě nepamatuje, je to přece jen strašně dlouho. Už se ale přesto nemohla dočkat.

Ihned po příchodu domů si uvařila horkou čokoládu, kterou zbožňovala a na přehrávači pustila Nickovu písničku „I´m the one, who loves you lately“.
Tu měla nejraději, i její nádherný text, nějak podvědomě tušila, že ji napsal někomu z opravdu velké, a asi i nešťastné lásky. Možná té dívce, jejíž jméno tenkrát v nemocnici vykřikoval ze spaní a o které nikdy nechtěl mluvit.
Ucítila jemné dloubnutí na své ruce, byla to Bella, jejich fenka zlatého retrívra.
Lehce se o ni otřela sametovým čumákem, vydala krátké hrdelní zavrčení a pozorovala ji svýma dobráckýma psíma očima.
Jako by jí chtěla ukonějšit a povzbudit. Už od štěněte se Bonnie v její přítomnosti cítila bezpečně. To ona jí přivolala hlasitým štěkotem u dveří pomoc sousedů, když měla svůj první záchvat a byla zrovna sama doma.
Něžně ji objala, položila hlavu na její hřbet, zabořila prsty do hebké zlaté srsti a chvíli přemýšlela.
Vůbec se jí nechtělo zemřít, zrovna teď, v sedmnácti letech! Moc si přála překročit řeku všech svých marných nadějí a prožít ještě něco krásného, nezapomenutelného.
I když byla přesvědčená o tom, že život je k ní strašně nespravedlivý, nechtěla se za žádnou cenu utápět v sebelítosti.
Zaposlouchala se do skladby a otřela si slzy, které se přesto najednou objevily v jejích očích barvy lískových oříšků…