Čas nezastavíš 3

Když jsem přišla v pondělí do školy, hned mě odchytla Lucka a chtěla vědět všechny podrobnosti. Chvíli jsem netušila, o čem mluví a jak se mohla dozvědět o tom, že mě Ondra vezl z nemocnice a z brigády domů, ale později mi došlo, že má na mysli tělák. Ukázala jsem jí svojí levičku a jí se jenom otevřela pusa.
„Proboha, jak se ti tohle stalo?“ řekla udiveně a koukala se na tu ruku. Už tam byla od Jáchyma nakreslená malá želvička.
„Ale, Šláfek jaksi přecenil moje síly, donutil mě vlézt na ten nástroj smrti a když jsem byla hlavou dolů, tak jsem spadla. Já se nedivím, když jsem na mých slabých rukou musela unést takovou masu...“ Ukázala jsem na svoji postavu. Kámoška jenom protočila oči v sloup, ale dál se ptát nemohla, protože zrovna vešla učitelka na anglinu. Říkala něco o tom, že dnešní hodina bude konverzace a že se bude každého ptát na jeho víkend a než si to stačíme promyslet, tak bude nejprve povídat ona.
Lucka povídala něco o tom, že byla skoro celý víkend doma a potom jela s rodinou za babičkou do nemocnice, protože je na tom docela dost špatně. Znám její babičku, často jsem za ní s Luckou chodila a vím, že jestli umře, tak se s tím moje kámoška bude srovnávat hodně dlouho.
„And what about you, miss Průchová?“ ptala se mě učitelka na můj víkend. Povídala jsem o tom, že jsem byla na brigádě, potom že jsem že jsem přivítala bratra, který se vrátil na víkend z vysoký a v neděli že jsem šla do zoo.
„A s kým si tam byla?“ ptala se mě anglicky učitelka. Tohle jsem ale nechtěla říct a doufala jsem, že se toho vyhnu.
„S přítelem.“ zamumlala jsem krátce a cítila na sobě pohled své sousedky, který mě pálil na tvářil. Učitelka se obrátila na další vyhlídnutou oběť, takže měla Lucka prostor, aby mě začala vyslýchat.
„S přítelem? A není ti blbý mi o tom nic neříct? Tak dlouho, přes půl roku, se ti snažím někoho dohodit a ty si pak jen tak řekneš, že jsi byla v zoo se svým přítelem a já o tom vůbec nic nevím!“ rozčilovala se. Líbilo se mi, jak se jí dotklo, že jsem se hned mezi dveřmi nezačala chlubit. Bylo vidět, že jí na mně záleží, i když jsem to už dávno věděla.
„No, ono vlastně ani nebylo kdy ti to říct. Ale dobře, od začátku. Seznámili jsme se ve čtvrtek na obědě, protože nikde jinde už nebylo místo. Začali jsme si povídat a povídali jsme si hrozně dlouho a pak mě doprovodil na zastávku autobusu a počkal tam se mnou. V pátek, když jsem si ho nevšimla, si za mnou sedl a pak mě odvedl k doktorovi s tou rukou. Odvezl mě domů a já ho pozvala domů. Povídali jsme si hrozně dlouho, vlastně celé odpoledne a pak si až do dvanácti psali na ajsku. Říkala jsem mu, že jdu na brigádu a byli jsme domluvení, že odpoledne přijede k nám, ale on mě vyzvedl už v práci. Doma se seznámil s Jáchymem, s kterým jsme kecali snad tři hodiny, než nám dal pokoj a my mohli jít do mého pokoje, kde jsme si zase hrozně dlouho povídali. V neděli jsme šli do zoo, kde jsme dělali hrozný blbosti a to je celý. Já vím, že je to hrozně narychlo, ale nemůžu si pomoct. Hrozně jsem se do něho zamilovala a už to nejde vrátit.“ čekala jsem na její reakci. V její tváři se vystřídala spousta emocí. Některé jsem rozpoznala – ze začátku byla uražená, pak roztávala a přála mi to, chvíli mi to záviděla, pak byla hrozně zvědavá a na konci spokojená, že jsem jí dala vyčerpávající popis; ale některé se mi rozpoznat nedařilo.
„Hele, Es, nemá náhodou nějakého kamaráda? Já ti to tak strašně závidím! Mohli bychom chodit na rande ve čtyřech!“ plánovala už a já se musela smát, ale hned jsem přestala, protože si toho všimla učitelka.
„To nevím. Ale myslím, že mám jeho fotku v mobilu.“ vytáhla jsem svojí Nokii a začala hledat. A opravdu, byla tam. Zrovna se otáčel, když mi chtěl ukázat orla a nečekal, že ho vyfotím, takže vypadá roztomile překvapeně. Podala jsem Lucce mobil, aby si ho prohlédla a ona jenom vyvalila oči.
„Ježíš, ten je hezkej! On je, jako kdyby někdo znal všechny holčičí sny a z nich ho stvořil.“ Musela jsem s ní souhlasit, protože vyřkla myšlenku, která se mi hodila celý pátek hlavou.
„Tak to si piš!“ mrkla jsem na ní, ale už jsem se soustředila na hodinu, protože jsme začali probírat to, v jakých větách a kdy použít určitá slovíčka.
Zbytek dne se hrozně vlekl, protože jsem se šíleně těšila na oběd a následující odpoledne. V jednom bodě se však zadrhl, a to když jsme měli ekonomii. Šláfek přišel do naší třídy a hned začal probírat. Ani nezkoušel, jak má ve zvyku. Asi v půlce hodiny se konečně koukl směrem, kde jsem seděla a zastavil se na mojí ruce. V očích jsem mu viděla strach, ale nikdo jiný to vidět nemohl ani si nemohl všimnout změny, protože se ve výkladu nezastavil. Trochu jsem si užívala to krátké vítězství, ale netrvalo to dlouho, protože jsem ho okamžitě zapomněla cestou do jídelny.
Pohledem jsem se omluvila holkám, když jsem nezamířila za nimi ke stolku, ale že jsem si to rázovala k němu. Už mi odsouval židli a bral mi tác s jídlem, protože jsem ho nemotorně držela v rukách a každou chvíli hrozilo, že mi spadne.
„Ahoj Esterko!“ usmál se na mě očima a kdybych neseděla, tak by se mi podlomily kolena.
„Ahoj, můj věčný zachránče!“ oplatila jsem mu. Chvíli jsme jen tak tlachali, když se zeptal na to, jaká byla ekonomie.
„A jak víš, že jsme ji dneska měli?“
„Ty seš skvělá!“ smál se mé paměti. „Vždyť jsem tam včera byl, když jsi si připravovala učení. Nemohl jsem tak nějak odejít, takže jsem odjel, až když jsi zalezla do postele, vzpomínáš?“ dělal si srandu z toho, že mi vše připomínal, jako kdybych byla sklerotická babka. Vyplázla jsem na něj jazyk a on se smál ještě víc.
„Ta blondýna je Lucka, že?“ potvrzoval si u mě a já souhlasila.
„Myslím, že se jí nelíbí, že sedíš tady. Ukradl jsem jí kousek z jejího stereotypu.“ řekl a já následovala jeho pohled. Musela jsem se otočit, protože jsem k holkám seděla zády. Jakmile si všimla toho, že ji vidím, tak se věnovala svému jídlu.
„S tím druhým ses sekl. Nelíbí se jí, že sedím tady, protože když jsem jí ukázala tvojí fotku, chtěla tu být místo mě.“ opravila jsem ho a on nad tím zůstal myšlenkami stát.
„Ona na tebe žárlí? Nedivil bych se, kdyby žárlila na mě, ale že na tebe?“ byl očividně hodně zmatený.
„Nejen ona. Sleduj všechny holky v jídelně.“ přikázala jsem mu, zatímco jsem natáhla zdravou ruku a stiskla tu jeho, položenou na stole. Cítila jsem na sobě spoustu očí a viděla jeho udivený výraz.
„Proč to proboha dělají?“ ptal se trošku podrážděně. Nevěděla jsem, jak mu tady na veřejnosti říct, že se všechny žárlí ze stejného důvodu – na místě tlusté a velice nezajímavé holky, vedle krásného a zajímavého kluka se spíš viděly ony.
„No, víš, všem se líbíš a ony doufají, že si jich všimneš.“ připomněla jsem mu mírně. On se nakřivo usmál a díval se mi do očí, když řekl: „A proč bych si jich měl všímat, když naproti mně sedí tahle nádherná holka, která zatím patří jenom mně?“ asi jsem v údivu nad tímhle vyznáním otevřela pusu, protože pustil mojí ruku a pohladil mě po tváři s tím, že mi jemně přitlačil čelist na správně místo. V jeho očích bylo vidět, že to myslí upřímně a já neměla důvod mu nevěřit.
„Takže, co dneska podnikneme?“ nadhodila jsem, aby se mi moc nezvýšilo sebevědomí tou nádhernou holkou.
„Já nevím. Co bys chtěla dělat?“
„Cokoli, když u toho budeš ty.“ přiznala jsem a sklopila oči.
„Hmm, zajímavý. A máš ráda překvapení?“ zeptal se zvědavě.
„Překvapení bytostně nesnáším.“ řekla jsem pravdu. Nikdy jsem neměla ráda překvapení, protože když jsem nevěděla, co se chystá byla jsem z toho nervózní. A taky to dost často nepotěšilo. Proto už máme doma zavedeno, že si vždycky vyberu dárek k čemukoli sama a všichni z toho mají větší radost. Mamka s bráchou proto, že to aspoň nemusí vymýšlet a já, protože se mi to opravdu líbí.
„Tak se ukáže, jak moc to nesnášíš.“ uličnicky se usmál a já začala být netrpělivá. Rychle jsem dojedla oběd a zatímco on odnášel tácy, já se už oblékala do bundy. Když viděl, jak jsem připravená, tak se začal ještě víc smát, vzal mě za zdravou ruku a vyrazili jsme. Ještě jsem zachytila Lucčin nevěřícný pohled s příkazem, že jí musím o všem poreferovat. Došli jsme k jeho autu, on mi otevřel dveře a potom sám auto oběhl, aby si mohl taky sednout. Nastartoval a auto se dalo nehlučně do pohybu.
„Takže, už máš něco vymyšleného?“ vyzvídala jsem. Za celou cestu mi nechtěl nic prozradit.
„Ne tak docela, ale doma snad na něco přijdu.“ odpověděl záhadně a tím mi dal vědomě podmět k dalšímu hloubání. Všiml si mého nasupeného pohledu a pohladil mě po tváři. Můj obličej pod tím dotykem roztál, takže jsem už nemohla hrát uraženou.
Začala jsem si hrát s jeho autorádiem (s vědomím, že když něco rozbiju, tak jsem ho upozornila předem). Přepínala jsem pořád stanice, když jsem zaslechla mně povědomá slova písně Save you od kanadské skupiny Simple plan. Tuhle kapelu jsem měla hodně ráda, vlastnila jsem všechna jejich cédéčka a uměla všechny jejich texty, takže jsem se přidala. Chvíli jsem potichu zpívala s nimi, ale pak to Ondra přepnul na něco jiného. Koukla jsem se mu do tváře, protože se mi ta písnička opravdu líbí, ale viděla jsem jenom hněv v jeho očích.
„Proč jsi to přepnul?“ ptala jsem se ho opatrně, protože ten výraz mě předem varoval.
„Nelíbí se mi ta písnička.“ procedil skrz zuby.
„A proč se ti nelíbí? Melodii má krásnou a myslím, že máš podobný hudební vkus.“ nedala jsem se.
„Prostě se mi nelíbí ta slova. Stačí?“ koukl se na mě popuzeně a já toho radši nechala. V hlavě jsem si však přehrávala slova a hledala, co by se mu na tom tolik nelíbilo, ale nenašla jsem nic patrného. Vybavila se mi část písničky:
Když slyším tvůj hlas
Topí se v šepotu
Jsi kost a kůže
Už tu není nic co by ti to mohlo vzít
Ať dělám co dělám
Nemůžu nic udělat, aby ses cítil lépe
Kdybych jen mohl najít odpověď
Pomoct mi pochopit – neviděla jsem v tom nic závažného, ale radši jsem to nechala být. Víc mu totiž slušela jeho bezstarostnost.
Přijeli jsme k jednomu paneláku a on zastavil. Vysoukala jsem se z auta a chytla se jeho nabízené ruky. Vešli jsme dovnitř a on mě vedl k výtahu a potom do čtvrtého patra, kde zamířil ke dveřím s visačkou Bárta. Odemkl a táhl mě za sebou dovnitř, kde jsem si sundala boty a následovala ho. Všude bylo krásně uklizeno. Byla tam jedna kuchyň, obývák a malá ložnice, všechno vkusné zařízeno a sladěno do pastelových barev.
„Takže tady bydlím.“ rozpřáhl rukou. Znovu jsem se koukala kolem. V ložnici byla šatní skříň, velké letiště a dva noční stolky, ale jenom jeden byl využívaný. V obýváku byla velká plazmová televize, DVD přehrávač a video, velká hnědá sedací souprava se dvěma křesly, akvárko s rybičkami a velká knihovna. Do kuchyně jsem moc výhled neměla, viděla jsem jenom jídelní stůl se třemi židlemi.
„Tady? Sám? Jak je to možné?“ ptala jsem se ohromeně a on se rozesmál.
„Ester, je mi osmnáct. Můžu bydlet sám. Je fakt, že tu nebydlím pořád. Když je mi-“ zasekl se, ale pak pokračoval jinou myšlenkou: „Občas bydlím u rodičů a občas tady. Podle toho, jak chci. Jsem tak trošku samotář, takže je tohle moje dobré útočiště při hledání ticha, ale mému pokoji u rodičů se stejně čas od času nevyhnu. Pojď si sednout.“ vybídl mě a já se uvelebila do křesla. To se mu však nelíbilo – poznala jsem to z jeho výrazu – a jednoduše mě vzal do náruče a přesunul k sobě na pohovku. Z náruče mě nesundal, takže jsem mu seděla na klíně. Vzalo mi to dech, protože jsem si předtím nevšimla jeho pevných svalů, které jen tak unesou pětasedmdesát kilo živé váhy. Divit jsem se však nemohla moc dlouho, nebo spíš tomuhle jsem se nemohla divit moc dlouho, protože sklonil hlavu a políbil mě na rty. Byl to měkký, neuspěchaný polibek. Jako kdyby říkal, že na to máme celou věčnost a já tomu s radostí věřila. Když jsme se od sebe odpojili, tak řekl jenom „Hmm...“ a očích mu žhnuly divoké plamínky.
„Copak?“ ptala jsem se ho povzbuzená tím, že se mu to zjevně líbilo. Ostatně stejně jako mně.
„Ale nic, nic.“
„Tak už sis promyslel, co budeme dneska dělat?“ přistihla jsem se, jak se mu tulím čím dál víc do náruče.
„Zatím ne, byl jsem trošku rozptýlený. Ale myslím, že radši zůstaneme tady a já tě potom večer odvezu domů.“ plánoval.
„Nemusíš mě vozit, zbytečně objedeš celé město...“ bránila jsem se, protože jsem si už opravdu připadala jako invalida. On mě však ani nevzal na vědomí, jenom ukázal rukou ven z okna: „Opravdu myslíš, že nechceš svézt a že půjdeš až na zastávku pěšky?“ Podívala jsem se z okna a viděla, jak oblohu zahalil temně šedý mrak a z něho začalo kapat. Někde v dálce jsem viděla blesky a po chvíli je doprovázely i hromy a já samozřejmě neměla deštník.
„Dobře. Já tě nemít...“ pochlebovala jsem mu. On se usmál, když odpovídal: „Tak bys teď seděla doma a nemusela si žádnou bouřku řešit.“ dokončil. Já na něj jenom udělala škaredý obličej a on se zazubil ještě víc.
Donesl mi čaj a rozhodli jsme se, že si pustíme nějaký film. Otevřela jsem šuplík, kde byly seřazeny DVDčka podle abecedy. Koukla se na to a neodpustila si poznámku o dobře utajovaném gymplsyndromu. Nakonec něco pustil, ale já nemám ani páru co, protože jsme si celý film povídali. Ani jsme si nevšimli, že film skončil.
„Ach jo...“ povzdechla jsem si, protože jsem očima prolítla místnost a zastavila se na nástěnných hodinách.
„Co se stalo?“zeptal se.
„Už musím jít. Koukni se, kolik je hodin!“ rozohnila jsem se, protože se mi z jeho teplé náruče opravdu nechtělo. Taky si vzdychl, asi to cítil stejně, ale z donucení vstal. Vstala jsem tedy taky šla s ním do auta a nechala se odvézt domů.
Na příjezdové cestě zastavil a vypnul motor. To mi vyhovovalo, protože jsem se ho dneska ještě nechtěla vzdát. Líbilo se mi být s ním, protože jsem hodila za hlavu všechny starosti a užívala si jeho veselou náladu, kterou mě po chvíli nakazil. Cítila jsem se s ním podivně volná a realita byla na kilometry daleko.
„Jsem zvědavý, jak to bez tebe zítra vydržím.“ při té představě se otřásl a já k tomu neměla daleko.
„My se zítra neuvidíme?“ ptala jsem se zbytečně, ale chtěla jsem znát důvod.
„Ne, zítra bohužel ne. Mám odpoledko a volnou hodinu na oběd jindy než ty.“ zanaříkal smutně.
„To nevadí,“ utěšovala jsem ho. „Vždyť se uvidíme jindy. Později.“ chytila jsem ho za ruku a on propletl své prsty mými. Pak se najednou rozzářil jako sluníčko.
„Mám nápad! Pamatuješ si ještě cestu do mého bytu?“
„No, myslím že jo. Křižovatku před čínskou restaurací doleva na sídliště a je to sedmička?“ ověřovala jsem si.
„Vidíš, jaká jsi šikulka. Takže přesně tam na mě po škole počkáš.“ koukal se mi do očí, když mi podával klíč.
„Ondro, to nejde. Vždyť mě znáš pár dní.“ tohle na mě bylo trošku moc.
„Poslouchej mě. Miluju tě a to je dost na to, abych tě znal. Takže si vem ten klíč a po škole tam na mě počkej. Prosím.“ dodal rychle a já pod jeho uhrančivým pohledem nemohla říct ne. Vzala jsem si klíč a neochotně otevřela dveře ven, když: „Ester? Na něco jsi zapomněla.“ otočila jsem se a on si mě ihned přitáhl blíž a políbil mě na rozloučenou. V tu chvíli jsem byla v sedmém nebi.
Když jsem rychle přeběhla tu vzdálenost mezi autem a zastřešeným vchodem do domu, otočila jsem se, ale viděla jsem jenom mizící zadní světla. Chvíli jsem se za ním dívala a pak jsem viděla, jak na mě v zatáčce zamával. Plná lásky, toho půl roku potlačovaného citu, jsem otevřela dveře do domu, šla do sprchy a potom rovnou do postele. U všeho, co jsem udělala, mě však doprovázel jeho krásný obličej v mé hlavě.