Až na dno (16 .kapitola)

Nadine běžela a pro slzy ani neviděla kudy. Nejasně vnímala, jak se k ní blíží hukot motoru Alexova auta. Uvědomovala si, že mu nemůže utéct, a přesto běžela dál a dál. Když ji auto předjelo, zastavila s hlavou sklopenou, jako by čekala na ránu z milosti. Alexovi se z toho pohledu sevřelo srdce.
„Přede mnou nemusíš utíkat,“ řekl, když k ní došel. Slova hledal jen těžko. „Nikdy bych ti neublížil. Doufal jsem, že ... že to víš.“
Znovu se drobně rozpršelo a moře vypadalo jako z olova.
Vřelost a klid Alexova hlasu dodaly Nadine odvahu. Vždyť sama netoužila po ničem jiném než mu věřit. Konečně moct zase někomu věřit. Ale ze všeho nejdřív chtěla mít čistý stůl. Ještě pořád tu bylo něco, k čemu se musela přiznat.
Sebrala zbytek sil: „Měl bys možná vědět, že jsem tady dnes proto, abych od tebe pro Mela vyzvěděla, jak pokračuješ s hledáním.“
Trvalo několik úderů srdce, než Alexovi došel obsah té věty. Výraz tváře se mu měnil od nedůvěřivého úžasu až k trpkému ušklíbnutí.
„Nemělo by mě to překvapovat, vždyť jste všechny stejné!“ prohodil jízlivě. „Zajímalo by mě, proč právě já mám na tenhle typ ženských takovou smůlu?“ Zasáhlo ho to. Zasáhlo ho to vlastně mnohem víc než to co slyšel předtím.„Pojď, zavezu tě do klubu. Na Mattea bys musela čekat ještě dlouho.“ S těmi slovy se otočil a zamířil k autu. Nedošel k němu.
„Nechci do žádného klubu!“ zaječela mu Nadine do zad. Když se otočil, ohromený jejím výbuchem, řekla už klidněji: „Nechci odejít takhle. Nechci, aby sis myslel, že jsem tě chtěla podrazit. Jsem možná na dně, ale nějaké zásady mi pořád ještě zbyly. Říkám ti na rovinu o něčem, s čím nechci mít nic společného.“
Alex se k ní vrátil a z výrazu obličeje bylo poznat, jak se mu ulevilo.
„Strašně rád bych ti teď dal pusu, vílo,“ řekl jemně, „ale bojím se, že bych tím všechno jen pokazil.“ Přejel si rukou ránu na hlavě a ironicky na ni mrkl: „Mně stačí napovědět ...“.
Už měl dost všech těch řečí. Jednoduše popadl Nadine za ruku a pustil se podél moře někam pryč. Napřed šla asi půl kroku za ním, celá nesvá. Pak s ním srovnala krok. Mlčeli, jen Alex jí trochu pevněji stiskl dlaň.
V ten moment mu zazvonil v kapse mobil.
Tiše zaklel a vytáhl ho z kapsy. „Promiň. Tohle je důležité,“ usmál se omluvně. Poodešel pár kroků a stiskl tlačítko.
„Ahoj zlatíčko,“ řekl do telefonu a Nadine zadržela dech. Nebylo kam utéct, a tak jí nezbývalo než poslouchat.
„Víš, že vždycky poznám, když voláš ty,“ pokračoval Alex. „Jak se mám? Zrovna teď se mám báječně.“ Rychle se podíval na Nadine a vzápětí se rozesmál. „Proč? Protože chodím po pláži s jednou slečnou a je mi moc pěkně ... Ano, myslím, že by se ti taky líbila. ... Dobře, zeptám se jí potom.“ Nadine cítila jak rudne a dívala se na Alexe, který se nepřítomně usmíval a poslouchal. „Taky se mi moc stýská ... Ne, slibuju, že tvé narozeniny oslavíme spolu. Jen my dva. ... Ano, slibuju, to víš, že budu mít pro tebe překvapení.“ Alex se zhluboka nadechl a láskyplně dodal: „Víš, že tě taky miluju. Pá, ještěrko. Zítra ti zavolám.“
Trochu ostýchavě se usmál. „Moje dcera,“ řekl prostě. „Jsou jí čtyři. Jediný důvod proč to ještě táhnu dál.“
„Ty máš holčičku?“ vyhrkla Nad. Nedokázala skrýt údiv ani závist v hlase.
Alex přikývl: „Vyčítám si každý den, kdy nejsem s ní, ale teď to prostě jinak nejde. Je s mou mámou. Snad už brzo pro ni budu zase víc než jen hlas v telefonu ...“.
„Musí to být pro ni tak těžké! Přijít o mámu a tátu mít pořád někde pryč ...,“ řekla s lehkou výčitkou Nadine.
Odpovědí jí bylo mlčení. Alex se díval někam k obzoru a myslel na Paulette. Na to, jak jí hladíval to zvětšující se břicho a fascinovaně pozoroval první pohyby někde tam uvnitř. Na to, jak jeho žena většinu těhotenství hystericky kontrolovala svou dřív dokonalou postavu a pak vzlykala do polštářů. „Jsem jako velryba a vzducholoď v jednom! Bože, kdy už bude po všem?“ Myslel i na to, jak rychle si Paulette uvědomila, že ani s porodem není po všem ... Tehdy mu jí bylo líto, dnes už ne.
S pohledem stále upřeným někam za moře řekl: „Její máma od ní odešla, když jí ještě nebyly dva.“
Nadine omráčila už jen ta představa, že někdo něco podobného dokáže udělat:
Alex se při pohledu na její šok trpce pousmál: „My dva s Paulette jsme se nikdy neměli brát, byli jsem opravdu každý hodně jiný. Když jsme se poznali, byli jsme prostě oba moc hloupí, abychom si to uvědomili. Byla oslňující, modelka z obalů časopisů, a já byl kluk, který žil mořem a vymýšlením blbostí. Nějakou dobu se zdálo, že to může fungovat. Já se snažil budovat domov, ona si libovala v představách o poklidném rodinném životě a o mateřství. Smůla, že zůstala jen u představ – realitu nikdy nezvládla.“
„Myslela jsem, že na ni nemůžeš zapomenout, když pořád nosíš ten prstýnek,“ hlesla Nadine tiše.
Alex se zadíval na svou ruku a ze zvyku otočil zlatým kroužkem na prsteníku. „Asi proto, že na ni opravdu nemůžu zapomenout, i když jinak než si myslíš,“ řekl divným tónem, jemuž nerozuměla.
Neviděla ho ráda takhle vzdáleného a pokusila se ho přivolat zpátky. „Jak se tvá malá jmenuje?“ zeptala se.
„Elizabeth,“ odpověděl Alex a oči se mu zase usmívaly. „Obyčejná Líza. Já jí říkám Lizzard, Ještěrka, a jí se to zatím ohromně líbí.“
„Čtyři roky? Určitě je sladká,“ uklouzlo Nadine toužebně.
„Je.“ Pýchu v Alexově hlase nešlo přeslechnout. „A mimochodem, mám se tě zeptat, jestli se ti líbí Robbie Williams. Z nějakého důvodu je to pro ni důležité.“
Nadine se rozesmála: „Tak to ji asi zklamu. Robbie není můj šálek čaje.“
Alex jen pokýval hlavou a soustředil se na dolíčky, které se jí při smíchu udělaly ve tvářích. Byly přesně takové, jak si je představoval. Než se nad jeho rozumným a logickým uvažováním zavřela voda, napadlo ho ještě, jak bude Líza Nadiinou odpovědí nadšená.