Jedna velká lež jménem život...(9)

„Anglie?!“zděsím se, když vystoupíme z letadla. Gabča s Karlem jen pobaveně přikývnou, zatím co já se rozhlížím kolem. Kdyby mě Gabča nepopadla za loket a netáhla sebou, tak bych se nejspíš ztratila.
„Dobrý den, vy jste Gabriela a Karel Pospíšilovi a tohle je Patricie nebo-li Rebecca Wilhemová?“ informuje se nějaký pán, jen co vyleze z velkého letiště po kontrole pasů.
„Ano to jsme my“přikývne Gabča. Oni mají stejné příjemní? Copak jsou příbuzní? Napadne mě hned, jen co uslyším jejich příjemní.
„Pojďte semnou,“poručí nám a beze slova se vydá pryč z letiště na parkoviště. Zavedl nás k velkému, černému autu, ale nevím co to je za značku, protože jsem antitalent na auta. Ten pán, co se ani nepředstavil, ale podle toho, jak se Gabča s Karlem tvářili tak mu důvěřovali, Karlovi otevřel kufr, aby tam mohl hodit mou tašku s věcmi. Pak nastoupil sám dopředu, zatím co Gabča semnou dozadu. Ten pán si mě prohlídl od hlavy k patě a pak naopak a když jsem nastoupila, zabouchli za mou dveře a sám si sedl dopředu, přede mě.
„Zavezu vás na místo a počkám než zase pojedete zpátky, tak jsme se alespoň domluvili že ano?“podíval se na Karla, který hned přikývl.
„Nebudete tam semnou?“zašeptám a podívám se na Gabču.
„Pojedeme hned domů, jen co tě předáme Wilhemovým, kteří se o tebe mají starat. Neboj se, budeme ve spojení, máš moje telefonní číslo, můžeš volat kdykoliv budeš chtít, kdykoliv budeš potřebovat“
„Tak to nemá ani cenu, abyste odjížděli“ povzdychnu si a neujde mi, jak se Gabča vedle mě usměje. Cesta trvala jen chvilku, protože jsme přistáli na letišti v Londýně a moje nová rodinka bydlela od Londýna jen kousek. Jak mi prozradila Gabča, bydleli na venkově.
Když jsem vystoupila z auta, první co jsem spatřila byl obrovský dům z cihel, který vypadal nádherně. Byl velký, ne přímo obrovský. Hlavní dveře byli hnědé, i když byli okna bílá, tak se tam krásně hodili. Stejně jako garážová vrata, která byla kousek dál. Před domem byl trávník, krásný, ne takový jako máme u nás. Stromy, keříky, okrasné květiny, které kvetli.
„Vypadá jako z pohádky“užasnu a rozhlídnu se ještě jednou kolem.
„Je nádherný,“přikývne Gabča a to už se nám přidá i Karel. Tuším, že oba věděli jen adresu, ale dům ani jeden z nich neviděl, když se tváří takhle užasle.
„Wilhemovi..jsou uvnitř?“zašeptám a zhluboka se nadechnu.
„Ano, čekají na nás“ přikývne souhlasně Gabča a stiskne mi rameno, jako by mi tím chtěla dodat odvahu.
„Měli bychom jít dovnitř asi“ozve se Karlův hlas. Gabča hned přikývne a postrčí mě k pohybu. Když dojdeme k hlavním dveřím, ani nestačíme stisknou zvonek, protože se v tu ránu dveře otevřou a v nich stojí krásná usmívající se paní. Blondýnka, na kterou bych netipovala, že je vdaná a má 19-ti letého syna. Vypadá tak mladě. Sportovní postavu, blond vlasy, které se ji vlní, zářící úsměv a krásné, modré pronikavé oči.
„Ahoj, ty budeš určitě Rebecca nebo-li Patricie“usměje se na mě.
„Dobrý den“pozdravím ji.
„Vy budete určitě Gabriela a Karel Pospíšilovi?“zeptá se Gabči a Karla, kteří ihned přikývnou. „pojďte dál ať tu nestojíme venku“ řekne a uhne na stranu, abychom mohli projít dovnitř.
„Dominik je ještě venku s kamarádi, ale měl by se vrátit každou chvilku a Michal už se tě nemůže dočkat, stejně jako já“ usměje se na mě a já ji úsměv oplatím. Připadá mi strašně milá, hodná..třeba bude mít Gabča pravdu a bude to dobrý. Tedy alespoň to přivítání, ostatní se uvidí. Ale pokud jsou ostatní členové rodiny takový, jako ona, tak strach přestávám mít.
„Kam ji máme dát věci?“ zajímá se Karel, který má sebou dobu mou tašku v ruce.
„Nechte to tady, pak ji ukážeme její pokoj a věci tam dáme“ řekne. Karel jen přikývne a položí tašku s mými věcmi dál od vchodu, aby nepřekážela.
Konečně se tu můžu i tak trochu rozhlídnou. Stojíme v chodbičce, která je krásně světle vymalovaná na béžovou barvu. Vpravo jsou dveře, které tuším, že vedou do obývacího pokoje a pak jsou tam schody, které vedou nahoru do druhého patra. Pak další dveře, které podle vůně, které se z místnosti táhnou musí být do kuchyně.
Nevím proč, ale připadá mi tenhle dům tak kouzelný. Všechno je tu kouzelný. Dům, který vypadá jako z pohádky a ve vnitř je ještě krásnější než zvenku.
„Dáte si něco?kávu čaj?“zajímá se starostlivě paní Wilhemová.
„Kávu díky“přikývne Gabča a Karel se hned přidá.
„Copak budeš chtít ty?“ obrátí se na mě.
„Jen sklenici vody, díky moc“poděkuju.
„Dobře, tak pojďte dál ať se seznámíš i s Michalem a ostatními“ usměje se. Chytí mě kolem ramen a táhne dovnitř do obýváku. Jen co tam vejdu užasnu. Mají tam velký krb, uprostřed jsou sedačky se stolem, které ladí také do béžovou barvy, stejně jako chodbička a obývák, který je tak vymalovaný. Krb je hned naproti dveřím a ten mě z celého obýváku uchvátil nejvíc. Byl krásný, i když mi nebylo jasné, jestli v něm potí nebo ne, ale i tak prostě k tomu obýváku patřil. Bez něj by to asi nebylo tak krásné. Byli tam dvě rostliny, jedna hned u dveří v rohu, stejně jako u Gabči a druhá u okna.
„Michale, tohle je Patricie nebo-li naše Rebecca“představí mě paní Wilhemová svému manželovi. Pan Wilhem seděl celou dobu na sedačce a zíral do krbu, asi přemýšlel, ale jakmile se ozval paní Wilhemové hlas, jak mě představovala, hned vzhlédl, nasadil úsměv, který by mu záviděl kterýkoliv herec a hned ke mně přiskočil.
„Ahoj Rebecco, jsem moc rád, že tě poznávám a taky že už tě tu máme“ podal mi ruku a já mu ji stiskla.
„Dobrý den, taky mě těší“zašeptám.
„Proč tak oficiálně?“zasměje se „jsem Michal“
„Pa..Rebecca“ vzpamatuju se rychle a řeknu své vymyšlené jméno. Cítím na sobě Gabči pohled, který mě doslova spaluje. Nesmím zapomenout, že jsem Rebecca, žádná Patricie! Copak je to tak těžký? Teď si o mě musí myslet, že jsem buď naprosto blbá nebo nesoustředěná. Spíš na mě platí to druhé.
„Taky mi říkej jménem, Barbara“ ozve se hned hlas paní Wilhemové, která mezitím donesla z kuchyně na stůl tác se 4-mi kávami a jednou sklenicí vody. Jen přikývnu, že souhlasím. Budu si muset dávat pozor, abych je nikdy neoslovila, ale pokud tu spolu budeme žít, tak je budu muset oslovovat.
„Dominik už mi volal za chvilku tu bude, chce se s tebou seznámit, moc se na tebe těší“usměje se Barbara a pokyne nám rukou, abychom se posadili. Hned sebou plácnu na sedačku a ti dva, Gabča s Karlem, hned každý z jedné strany mě. Jsem jim za to vděčná. Potřebuju je teď cítit vedle sebe.
„Asi bychom si měli promluvit o tom všem“navrhne Michal.
„Ano, to bude nejlepší. Rebecca toho moc neví a my ji slíbili, že se to dozví až budeme na místě“ souhlasí hned Gabča. Používají jméno Rebecca, takže jsem už ztracená. Mé jméno je ztracené.
„Dobře, takže Rebecco, ty budeš hrát naši adoptovanou dceru, na kterou jsme čekali několik let ano? Zapsali jsme mě na stejnou střední školu kam chodí i Dominik, takže kdybys cokoliv potřebovala stačí mu říct. Bude tam pro tebe. Pak dále, na škole je nasazená jedna policistka, která na tebe bude dávat pozor tam, ale ty nebudeš vědět která to je, bude to tak lepší. Našim přátelům tě představíme jako naši dceru, tak bychom tě chtěli poprosit aby ses tak trochu chovala. Chápeme že to pro tebe bude těžké, ale abys byla v bezpečí, tak to musíme hrát.“ vysvětlí mi Barbara.
„Dobře,“přikývnu na všechno a napiju se hltavě vody. Panebože mám se k nim chovat jako dcera k rodičům? Jak to mám udělat, když jsem o jedny rodiče přišla a můžu za to? Jak jim mám hrát dceru, když to neumím? Jak se k nim mám chovat? Stejně jako ke svým rodičům, to asi ne? Tak jak?
„Byla jsi už někdy v Londýně?“zajímá se Michal.
„Ne, ještě nikdy“zakroutím hlavou.
„Dominik tě vezme ven a ukáže ti to tady, ale asi až zítra teď musíš být unavená po takové cestě.“ usměje se hned Barbara.
„Tak trochu jsem“přikývnu.
„Měli bychom asi jet, že Gaby?“ ozve se po chvilce Karlův hlas a já se vyděšeně podívám na Gabču, která přikývne. Nemůžou mě opustit! Nemůžou mě tu nechat samotnou! Musí tu zůstat!!
„Ano, čeká nás dlouhá cesta domů“souhlasí hned Gabča. Jako na povel se oba zvednou ze sedačky a Barbara s Michal taky. Chvilku mi trvá než mi všechno dojde. Oni odjíždí, nechávají mě tu..jak to zvládnu? S cizími lidmi? Všechno je tu cizí, nové..nikoho tu neznám..
„Zavolám ti ano? Budu ti volat, jak jen to půjde“slíbí mi Gabča před domem. Pak se ke mně natáhne a pořádně mě obejme.
„Každý den!“poprosím ji nebo spíš ji to dám rozkazem. Jen se tiše zasměje a pak mě pustí, aby se semnou mohl rozloučit i Karel. Hned se ke mně natáhne a stejně jako Gabča mě obejme.
„Pokusíme se o to, aby soud byl co nejdřív“ zašeptá mi do ucha, tak tiše, že to neslyší nikdo kromě mě. Jen souhlasně přikývnu a pak ho pustím.
„Děkuju za všechno, úplně za všechno.“poděkuju jim. Gabča se na mě zářivě usměje a nastoupí do auta. Zřejmě nenávidí loučení stejně jako já a proto ho nechce natahovat. Karel rychle oběhne auto, nastoupí a pak mi oba ještě zamávají než se auto rozjede. Rychle začnu mávat taky, snažím se usmívat, ale moc mi to nejde. Kdo by se taky teď, v takové situaci mohl smát? Nikdo..
Když mi auto zmizí z dohledu, ucítím jemný stisk na ramenou a já se podívám na Barbaru, která má svou ruku položenou na mém rameni.
„Pojď dovnitř,“usměje se na mě. Poslechnu ji hned a vydám se s ní i s Michalem dovnitř do domu. Teď už je to všechno na mě. Všechno. Úplně všechno. Teď už jsem v téhle rodině, patřím sem a už nemůžu utéct. Musím jet počkat až si pro mě zpátky přijedou a zavezou domů. Do té doby, je tohle můj domov. Můj nový domov.