Intermezzo - 14.díl

Po té chvíli omračujícího zděšení se jako první vzpamatoval Jimmy, přistoupil k prudce oddychujícímu Nickovi a položil mu ruku na rameno. Mezitím k nim doběhli také Freddy a Michael.
„Jsi v pořádku? Dobrý? Pojď, je třeba jet dál, nebo to nestihneme. Musíme k tamhle k tomu sjezdu a podjedeme dálnici, jen tak se vyhneme té hrůze před námi. Zvládneš řízení? Nemám to raději vzít za tebe?“
Jeho hlas postupně zanikl ve zvuku sirén přijíždějících hasicích a sanitních vozů.
Nick jen zavrtěl hlavou, otřel si hřbetem ruky mokré čelo a znovu usedl za volant svého vozu.
Po hodině se jim konečně podařilo pokračovat v cestě.
Bylo sedm hodin večer, když je konečně velkou osvětlenou cedulí přivítal Charleston, čas měli zatím celkem dobrý. Nick byl celou cestu zamlklý, stále se nemohl vzpamatovat z toho, co se dnes stalo.
I kdyby na ni chtěl sebevíc zapomenout, příliš to nešlo. Stále byla s ním, cítil to, i když ji už neviděl, až na tu chvilku tenkrát u něj doma, když si chtěl vzít život a kratičký okamžik tady, na dálnici.
Zhluboka se nadechl a snažil se raději převést své myšlenky na to, co jej za chvíli čeká.

Prostranství před Clay Centrem už bylo plné aut a fanoušků. Před nimi ještě měly vystupovat dvě skupiny, mírné zpoždění tedy nevadilo. Zajeli k zadnímu vchodu, určenému pro účinkující a udivilo je, že tady pořád ještě není Stanley. Zřejmě asi uvízl někde u té nehody na dálnici.
Museli se bez něj zatím obejít, stejně za něj v poslední době vesměs vyřizoval všechno Jimmy.
Cvak, cvak, cvak…oslepilo je pár nepříjemných záblesků. Nick si dal zmateně ruku před oči a zamračil se, Jimmy se jen pousmál.
„A jejda, novináři. Tohle je další, co budeš muset vydržet. Jo holt, už jsi slavný, kamaráde. Tak jdeme, směle do toho“.
Konečně se jim podařilo prodrat se dovnitř. Ještě bylo třeba dopravit sem aparaturu, ale to si už vzal na starost Freddy. A Stanley pořád nikde. Nakonec ten koncert zmešká!...pomyslel si Nick rozmrzele, a ke všemu musel vystupovat v mokré košili, protože si s sebou nevzal náhradní.

Přiblížilo se osm hodin a právě nadešel jejich čas. Byl hrozně nervózní, vystupoval takhle vlastně poprvé, ani nechtěl pomyslet na tu spoustu lidí, kteří jsou nyní v obrovském sále a čekají na něj. Jako ve snu slyšel ten hlas, který za chvíli vyslovil jeho jméno.
„A nyní přivítáme nováčka v hitparádě pop music, který se umístil na skvělé druhé příčce, jistě jej všichni znáte z rádia, nebo svých přehrávačů.
Ale dnes je mezi námi poprvé naživo! Vážení, právě přichází ke svému elektronickému piánu.
Nick Marten se svou skupinou!“
Ozval se ohlušující potlesk, křik, pískot a opět potlesk. Vyšel na pódium a lehce, poněkud stydlivě všem zamával. Usedl k piánu a ještě krátce nervózně pohlédl do obecenstva.
Přejel očima první řady a na chvíli ustrnul, protože najednou někoho spatřil.
Byla to Bonnie?
Musela to být ona!
Seděla uprostřed, měla bílé tričko s nápisem a výstřihem a světle modré džíny skvěle obepínaly její štíhlé nohy. Právě si rukou pročísla své dlouhé vlasy barvy medu lesních včel a dívala se přímo na něj. Nemohl od ní odtrhnout oči. Na chvíli nastalo nepříjemné ticho, do něhož Jimmy nervózně syknul.
„Tak co se děje, Nicku? Hraj přece!“
Omluvně se usmál a položil ruce na klávesy. Když zazněly první tóny jeho nejoblíbenější písničky, začalo to všechno znovu. Po očku sledoval, jak se dívky s rukama nad hlavou zasněně vlní v rytmu jejích tónů.
Byl jako opilý štěstím, nikdy si tohle nedokázal představit. Následovaly další a další skladby.
Ani se nenadál, a byl konec jeho vystoupení.
Jako v horečce se odpotácel z pódia, měl to konečně za sebou, ale ještě se tam kvůli neustávajícímu aplausu musel jednou vrátit. Když se ale podíval, kde předtím seděla, bylo tam jen prázdné místo. Zamrzelo jej to, rozhlížel se ještě chvíli bezradně kolem sebe, ale nikde ji už neviděl. Když rozdával podpisy, marně mezi dívčími tvářemi hledal tu její.
Pak k němu přistoupil Michael s několika lístky v ruce a řekl s úsměvem.
„Tady máš, nějaké dívky ti posílají svá čísla. Ale moc bych to zatím neřešil, toho ještě bude…“
Zamyšleně strčil lístky do kapsy džínové košile. Velice jej znepokojovalo, že Stanley stále nedorazil. To už bylo opravdu divné. Třeba se musel vrátit zpátky do Minneapolis…
Nejdříve dořeší tohle, pak začne pátrat po Bonnie.
Nesmí to vzdát, musí ji přece najít!

Okolo půlnoci se nutně museli vydat na cestu domů. Počasí se konečně umoudřilo, a když projížděli dvoustý kilometr dálnice, na protější straně ještě zahlédli žalostné pozůstatky té nedávné tragické události.
Do Minneapolis dorazili až někdy k ránu a ihned zajeli k honosnému domu Stanleyho Cromwella. Znali se již delší dobu, ale ještě zde nikdy nebyl. Dům působil opravdu přepychově, nikde ale neviděl vůz, třeba jej má v garáži.
Dlouze zazvonil a otevřela mu starší žena, v jejíž tváři byly dosud patrné stopy po pláči a která se starala o jeho domácnost. Třesoucím se hlasem mu sdělila šokující zprávu.
„Pan Cromwell je mrtvý, zemřel včera při nějaké nehodě na dálnici. Ale vždyť jel přece s vámi, vy to nevíte? Pojďte dál, uvařím vám aspoň kávu.“
Nick mírně zavrávoral, nemohl tomu vůbec uvěřit.
Vešel do prostorného pokoje, který byl luxusně zařízen starožitným nábytkem. Vdechl příjemnou vůni dřeva a rozhlédl se kolem sebe. Na zdech a nad krbem visely staré šavle, pušky, vojenské vlajky a taky několik portrétů, byli na nich nějací důstojníci.
Možná z občanské války.
Se zvědavostí přistoupil k jednomu z nich a vytřeštil oči. V yankeeyské uniformě zde hrdě stál někdo, kdo jako by Stanleymu vypadl z oka. Když po chvíli dovnitř vstoupila ta žena s kávou, zeptal se jí na něj.
„Pan Stanley si na tohle všechno dost potrpěl, kdekoliv jsme se stěhovali, vozil to s sebou. Tento muž je jeho prapradědeček, generál Cromwell, velmi významná osobnost války Severu proti Jihu. Byl na něj patřičně hrdý.“
Najednou to Nickovi všechno došlo. Potlačené stíny jeho myšlenek se staly živým obrazem.
Tohohle muže viděl ve svém snu! To on tenkrát spolu s ostatními vojáky znásilnil a zabil Nellu!
Zaťal ruce v pěst a řekl ochraptěle.
„Hrdý? Já o něm slyšel docela něco jiného, s čímž bych se asi moc nechlubil!“
Žena chvíli zaváhala a pak řekla tiše.
„Tak to asi myslíte generálova mladšího syna, poručíka Jeffa Cromwella. Byl černou ovcí jejich rodiny, zapsal se do dějin svými hrůznými činy. Nikdy za ně ale nebyl potrestán, uprchl ze země a už ho nikdo nikdy neviděl“.
Nick vysíleně dosedl do křesla. Už pochopil, co myslela Nella tím svým nevyřízeným účtem.
Trest za Jeffovy činy a její krutou smrt si musel odpykat někdo z jeho rodu. Ale proč teď a zrovna Stanley? Ten, který mu tolik pomohl? Zakryl si zoufale rukama tvář a tiše vzlyknul.
„Nello, proč on? To jsi neměla! Tohle ne!“
„Je vám špatně? Nechcete se napít vody?“
Zhluboka se nadechl a protřel si únavou zarudlé oči.
„Ne, děkuji, už je to dobré“.
Ale nebylo.
Věděl, že toho dne se mu těžko podaří klidně usnout…v ten osudný čas a na tom místě se to mělo stát určitě jemu, proto se náhle objevila, aby jej pozdržela a mohla tak konečně završit své dílo.
Druhá část poslání se jí tedy splnila. Díky podivnému poutu lásky byl ochoten jí to odpustit, ještě pořád ale zbýval ten dárek.
Hořce si uvědomil, že už na něj nějak nemá náladu…