Střípky snů 4

Kaše je nejspíš bramborová s nějakým masem. Celkem příjemně provoní pokoj a sestra mi pomůže si sednout. Podá mi tác na postel a pro mě začíná velké trápení. Lžíce mi pořádně nejde dát ani z jednoho uhlu do pusy. Pusa nejde moc otevřít a čím víc otvírám tím mi praskají odřeniny na tváři. Hlad mám jako vlk a nejde se tim pořádně najíst. Tady budu minimalně do večeře s tímhle. A měla jsem pravdu. Pitvala jsem se v té kaši a vztekala jsem se nad tím. Přepadal mě záchvat bezmoci a nejraději bych všechno schodila pryč. Raději jsem tác odložila na stoleček a zase začalo to mé štípání v nose. Radši nechci ani vidět jak vypadám. Nejvetší zgefa a to ani nechci vidět jak se dobelhám na záchod. V sádře mě taky pořád něco lechtá a ruka mě pálí a s tím xichtem je to peklo na zemi. Kůže se napíná a pálí. Otočím se tedy na bok. S tou nohou to jde ztuha. Civím do bílé zdi snad několik hodin. Pro slzy už ani nevidím. Nevím ale jestli je pro mě něco vysvobozením v tomhle pekle je to tma. Tma kdy pokoj osvětlují jen lampy, světla z nadjezdu a nedaleký stožár. Sleduji jak v pravidelných intervalech bliká modré světlo. V tom pokoj prostoupí škvíra plná světla.
,,Dobrý večer jdu se na vás podívat.” Řekne mladičká zdravotní sestřička. Má pozitivní hlas a je nádherná. Změřím si ji pohledem a ona začne poklízet stolek.
,,Copak nechutnalo?” Podívá se na mě soucitně. Má nádherné sytě hnědé oči. Takhle nějak jsem vždycky chtěla vypadat. Musí být ideálem všech chlapů.
,,Nejde mi to.” Vykuňkám.
,,Tak vydržte nějak to vyřešíme.” Zmízí zase v té uzounké škvíře, která ji stačí na to aby proklouzla na chodbu. Chvilku čučení do stropu a přijde zpátky. Otevře dveře a do pokoje prudce vstoupí světlo. Do toho rozsvítí z čehož mě začnou pálit oči.
,,Dáme tedy kapačku.Nebude to na dlouho.” Usměje se na mě a já ji bezmezně věřím. Nevím proč ale zrovna od ní tu cítím nejvetší pochopení a soucit.
,,Nechcete ještě injekci na bolest?”
,,Radši jo.” Kývnu. Sice mě nic moc nebolí za to se mi potom dobře spí. Řekla bych že mě to nebolí vždycky několik hodin co mi to píchnou a když se to znovu vrací píchnou mi to znova. Odevzdaně ji podám ruku a sestra mě připojí. Zatím co připravuje kanylu dívám se jak ji tmavé lesklé vlasy padají do obličeje. Nenápadně si neposlušné prameny urovná a pokračuje v práci. Obdivuju je vždycky jsem chtěla pomáhat lidem a v rámci jak to šlo jsem pomáhala. Pamatuji si na dětské domovy kam jsme jezdili se školou. Byla to dobrovolná akce. Moc lidí se nezapojovalo ale časem jsme vytvořili stálou partu. Vždycky jsme sesbírali různé hračky, školní potřeby a odvezli jsme je tam. Pak jsme si hráli a děti učili jak s věcma zacházet a tak různě. Tam vlastně taky tehdy vznikla má velká láska. Jmenoval se Daniel. Pro děti žil celým svým srdcem a to jsem na něm milovala uplně nejvíc. Měl autoritu a zároveň děti nejvíce bavil. Dívala jsem se po něm celé hodiny. Byl vysoký opálený brunet s čokoládovýma očima. Měl uzké růžové rty a hlavně velké srdce. Všechny děti se kolem něho neustále točili. Zamilovala jsem se do něho na první pohled. Časem jsem zjistila že tam dělá vychovatele na částečný uvazek a že ještě studuje peďák. Jezdili jsme téměř pravidelně každý měsíc. No hlavně díky mě a mé posedlosti do jejich vychovatele. Jednou však naše žádost o návštěvu dětského domova byla zamítnuta kvůli nemoci. Byla jsem něšťastná. Po okolí řádila nějaká chřipková epidemie a já na Daniela myslela pořád a pořád. Přítelkyni neměl to už jsem věděla potom co se o něm šuškalo okolo. Však jsem taky nebyla jediná která se o něj zajmala. Ale on jakoby měl oči jen pro děti. Jednou v zimě jsem jela ze školy a přepadl mě divný pocit samoty. Jela jsem do sousedního města do toho dětského domova. Cíl cesty? No asi žádný ikdyž naivně jsem čekala že ho třeba potkám. Celkem tuším že to bylo 14 dní co jsem každý den jezdila procházet se okolo dětského domova. Až nastal den D. Potom co jsem tu trávila každý večer už jsem ani nečekala že ho potkám. A přece. Bylo asi půl osmé když se otevřeli velké dveře. Seděla jsem opodál na mrazem prokřehlé lavičce. Uviděla jsem černý dlouhý kabát a jeho batoh. Co teď? Ptala jsem se sama sebe. Sice ho mám před sebou ale absolutně nevím co chci dělat. Rozešla jsem se za ním. Zastavil se až na zastávce autobusu. V žaludku mi kuňkalo tisíce žab. Ruce se mi klepali a začala jsem panikařit. Pomalu jsem došla na zastávku, až k němu připravena, dělat že ho nevidím a nastoupit sním do autobusu. Dojdu chvilku založím si ruce na prsou neboť jsem celá zmrzlá když se otočí.
,,Jé ahoj.” Otočí se po mě.
,,Kam jedeš vychrlí na mě.” Krásně se usmívá a já nevím co mám honem říct. Vzhledem k tomu že se skoro neznáme zalžu.
,,Domu.” Zakoktám.
,,Tudy?” Optá se nedůvěřivě a zvedne obočí. Já začnu rudnout a pokusím se jinak.
,,To je dneska zima co?”
,,No to jo. To je zvláštní že jsem tě tu nikdy neviděl.” Nejradši bych se zavrtala hodně hluboko pod zem. Nicméně hlavně nepanikařit.
,,Asi na sebe nemáme štěstí.” Zareaguji. A on se stále dost nedůvěřivě uculuje. Přičemž mě dostává do rozpaků a sedmého nebe zároveň.
,,Hele a nevymejšlíš si takhle náhodou?” Zašklebí se.
,,Já proč jako?” Tvářím se pohoršeně.
,,Jen tak.” Cukne hlavou a šklebí se dál. V tu chvíli mě napadne co budu asi dělat až přijede autobus. Oba mlčky stojíme vedle sebe a já přemýšlím jestli nebude lepší kápnout božskou. V tu chvíli se mi vše rozleží v hlavě. Nejlepší bude zdrhnout odsud a to hodně rychle a tohodle kluka nechat plavat. Když vidím že jede autobus zachvátí mě panyka. Začnu se hrabat v kabelce a rudnu.
,,Jé něco jsem zapomela koupit.” Omluvim se nahlas a ani se na něj nepodívám a beru roha.
,,Počkej to koupíš u nás.” Křikne na mě. Nehodlám se otočit jen utíkám. Doběhne mě a chytí za ruku.
,,Počkej prosím tě.” Trochu zvážní.
,,Koupíš to u nás.” Ani nestihnu nic udělat a táhne mě za ruku k autobusu. Před autobusem se chci zaseknout.
,, Řikala jsi přeci že jedeš domu.” Usměje se a mě nezbývá než pokračovat za ním do autobusu. Tak jak ten jeho božský usměv miluji tak dneska bych za něj zabíjela. Lístek koupí kamsi i mě. Snažím se maskovat rozpaky. Pak mě pustí si sednout kamsi k oknu. Hloupě čučím z okna a čekám kde mě autobus vyhodí.
,,Tak co ještě mi chceš tvrdit že tu bydlíš?” Ušklíbne se na mě kysele. Ani vám nevím jestli to byl usměv nebo škleb. Já sebou jen přistiženě trhnu.
,,Vím že na mě několik dní čekáš.” Mrkne na mě a já sem na rozpacích. Sakra jak to může vědět.
,,Jak víš že tu nebydlim.” Naštvu se a přesto všechno jsem připravena tuhle lež obhajovat.
,,Víš že ti to sluší když se čertíš?” Vybuchne smíchy.
,,A bydlim.” Opřu se zpátky do sedačky.
,,Čekáš řikali mi to ženský z práce. Viděli tě několikrát procházet okolo.”
,,To nic neznamená.” Skočím mu do toho málem vítězoslavně. Potom se ke mě natočí a usměje se jakoby na mě ještě něco věděl.
,, No a co takhle Lhotka hm?
,,Co sní?” Zvážním.
,,Bydlíš ve Lhotce číslo popisné 30 kecko.” Pouze vykulím oči a vypadne ze mě jedina věc.
,,Jak to víš?”
,,Měl jsem teďka tři dny dovolenou a stepoval jsem vám před barákem.” Vybuchne smíchy.
,,Co si tam dělal?” Podivím se a podezřívavě si ho prohlídnu.
,,A jak víš kde bydlim?” Vychrlim rychle.
,,Řekl mi to tvůj spolužák a nejspíš jsem tam dělal to samé co ty tady. A pojď už budeme vystupovat.” Na to nic moc není co říct. Ze sedačky se hrnu za ním.
,, Proč mě tedy sem vláčíš když víš že tu nebydlim?”
,,No konečně ty lhářko.Stejně sem tě chtěl pozvat na rande.” Ušklíbne se a zaloví v kapse u svého kabátu.
,,Tomu nerozumím.” Stale se tajím tím co cítím a nejradši bych to v tuhle chvíli ze sebe vymazala a zároveň mu skočila kolem krku. Jeho spiklenecké mrknutí na mě působí přímo hrozivě. Působí to ve mě erupce štěstí a když ho vidím všude uvnitř se mi rozlívá něha.
,,Pojď já ti to vysvětlím.” Pohodí klíčema do vzduchu a já se jen zamračím. Chytne mě za ruku. Cítím jak je studená. Svoji ruku v té jeho mám jako leklou rybu a dávám pozor abych se ho nijak víc nedotkla ikdyž bych tolik chtěla. Dojdeme kamsi k vysokému domu.
Když vyšlapeme pět pater funíme jako lokomotivy. Jindy bych už asi zdrhla ale nejradši bych snim byla každou volnou chvilku. Vždyť kolikrát jsem si před spaním přehrávala různé sny. Jak by na co reagoval jak by se usmál a jak by mu přeskočila jiskra v očích. Vešli jsme do pěkného útulného bytu.
,,Sedni si.” Řekne tiše když vejdeme do obýváku. Záměrně nerozsvítí. Obývák prostupují pouze světla z ulice.
,,Rád bych abys na to měla pohodlí.” Uculí se a já mu ty jeho cukrbliky naprosto žeru.
,,Na co jako?” Ušklíbnu se.
,, Máš pravdu na nic. Dáš si něco k pití?” Optá se kdesi z kuchyně.
,, Ani ne dík.” Kuňknu protože mi pořád nedochází že jsem v jeho bytě. Po chvilce přijde i s nějakou šťávou.
,,No nic lepšího tu nemám teda kromě tebe.” Usměje se a vidím na něm taky trochu rozpaky.