Jedna velká lež jménem život...(10)

„Půjdu ti ukázat pokoj, Michal musí ještě skočit do práci“zakroutí panenkami v očích, čímž mě docela rozesměje. Hned popadnu svou tašku do rukou a vydám se za ní nahoru po schodech.
„Tady je naše ložnice“ukáže na dveře, které jsou nejblíže schodům. „tady je Dominikův pokoj a zároveň i jeho koupelna. Má svou vlastní, teď se o ni budete dělit, pokud ti to nevadí?“ zeptá se rychle.
„Ne to je v pohodě“zakroutím hlavou.
„Ty máš pokoj hned tady. Koupelnu máte společnou, takže v pokoji máš dveře rovnou do ní.“ vysvětlí mi a otevře mi dveře, abych mohla projít dovnitř a spatřit tak poprvé svůj pokoj.
„Ten je nádherný“ užasnu a rozhlídnu se kolem.

Celý pokoj je laděn do červeno-bílé barvy, což k sobě ladí. Hned u dveří je skříňka na drobné věci, ale zatím je prázdná. Zřejmě sem nechtěli nic dávat, nechali to prostě na mě. Pak je tam televize a vedle ní další skříň se šuplíky. Nad ní je bílá váza s červenými, okrasnými a hlavně umělými květinami. Za rohem, který tenhle pokoj má, je křesílko a váza položená na zemi a stejně jako ta na skříni, i tahle má ozdobnou květinu. Pak je tam větší skříň, celá bílá, jen prostředkem se táhne hnědý, skoro dřevěný pruh. Postel je hned vedle skříně. Je celá bíla, jen peřiny jsou černé, což i když je celý pokoj červeno-bílí, tak i přesto se to sem hodí. Vůbec to neničí pokoj. Vedle postele je stojící lampička, červená, samozřejmě. A uprostřed toho, tedy trochu na boku od postele je psací stůl se židlí. Za stolem jsou druhé dveře, které asi jsou do koupelny, jak se zmiňovala Barbara.
„Doufám, že se ti pokoj líbí?“zajímá se hned Barbara.
„Je nádherný!!“otočím se na ni s úsměvem na rtech. Takový pokoj jsem neměla ani doma!! Prostě je krásný, úhledný, a jen můj. Tedy jen na chvíli, ale i tak je můj..panebože, je tak krásný!!
„Nechám tě, ať si můžeš vybalit. Až bude večeře, tak pro tebe přijdu nebo pošlu Dominika,“ slíbí mi a s omluvným úsměvem mě nechá samotnou v mém novém pokoji. Je tak krásný, tohle si snad ani nezasloužím. Tohle všechno co pro mě dělají..jak jim to oplatím? Jak jen..?
Posadím se na postel, která je krásně měkká a tašku položím vedle sebe. Hned ji otevřu, abych si mohla vybalit a vytáhnu jako první věc obálku, kterou mi dal táta. Obálku s fotkami. Nechci ji teď otvírat, tak ji položím na postel vedle sebe a začnu si vybalovat věci. Ve skříni je spousta poliček a dokonce místo na to, abych si tam nějaké věci pověsila na ramínka. Na ramínka si pověsím rifle a světříky, zatím co všechno ostatní dám na poličky. Mám tak málo věcí, že mi stačí jen půlka skříně. Po spodku dám všechny botky, kterými mě Gabča vybavila a narvu tam i tašku.
„Ahoj, ty jsi moje nová sestra Rebecca co?“ozve se zamnou něčí hlas a já se vyděšeně podívám za sebe. Ve dveřích stojí mladej kluk, blondýn se zářivým úsměvem na tváři a čokoládovýma očima.
„Ahoj ty jsi Dominik?“zašeptám, když se vzpamatuju.
„Jo to jsem já“usměje se na mě a konečně se odlepí od rámu dveří a přejde ke mně do pokoje, kde se posadí na postel, zatím co já zůstanu stát u otevřené skříně.
„Promiň, že jsem se zdržel za to můžou kamarádi a pak jsem ti chtěl něco koupit na uvítanou“usměje se a vytasí pravačku, kde svírá malou růžičku.
„Díky, ale nemusel jsi mi nic dávat“poděkuju a růžičku si od něj vezmu. Rozhlídnu se po pokoji, jestli tu nenajdu další vázičku, abych si ji tam mohla dát, ale bohužel. Tak z jedné vázy vytáhnu umělé květiny a strčím je do té druhé, aby byli pohromadě a do prázdné dám růžičku.
„Prosím tě.“mávne nad tím rukou. „jak se ti tu líbí? Byla jsi už někdy v Londýně? Že bych tě provedl ať všichni vidí, jak šikovnou mám ségru“při slově ségra se hned otřesu a vzpomenu si na Haničku. Pro ni jsem byla ségra, ale pro tohohle kluka? Pro něj nejsem nic..jen holka, co tu chvilku bude bydlet, ale nic víc..určitě ne ségra..
„Promiň, neuvědomil jsem si to“omluví se hned.
„To je dobrý“mávnu nad tím rukou.
„Tak co byla jsi tu už někdy?“změní rychle téma.
„Ne ještě nikdy“ zakroutím hlavou a opřu se o skříň, protože je mi blbé si sednou vedle něj.
„Máma říkala, že tě tu mám tak trochu provést, tak to necháme asi na zítra ne? Dneska stejně je pozdě“pokrčí rameny a já jen přikývnu. „jen jsem ti chtěl říct, jak moc mě mrzí, co se ti stalo, rodiče mi všechno řekli, tak doufám, že ti to nevadí? My totiž před sebou nemáme tajemství, takže vím všechno. Opravdu mě to mrzí“
„Díky,“šeptnu jen a rychle se podívám z okna, aby Dominik neviděl moje slzy, které se mi hned vyřítili z očí.
„Kdybys něco potřebovala, tak stačí říct, mám pokoj jen o koupelnu dál, takže kdykoliv stačí přijít“ nabídne mi a já znovu přikývnu. Rychle si utřu slzy, kterým doufám si nevšiml, ale už se na něj nepodívám.
„Za chvilku bude večeře, tak nechceš provést po venku třeba, aby nám to rychleji uteklo?“ nabídne mi.
„Klidně,“souhlasím hned.

Po večeři, kde se sejdeme jen my tři, tedy já, Barbara a Dominik, Michal ne, protože je stále v práci a jak mi Barbara mezi řečmi řekla, bývá tam teď často, tak si z toho nemám nic dělat, mě nechají ať jdu spát, protože chápou, že jsem prý unavená. Jen co se ocitnu v pokoji, zavřu za sebou dveře, zamknu se a rozběhnu se k posteli, na kterou hned padnu a začnu brečet. Nohy mám skrčené u sebe a brečím, dokud můžu, dokud mám co brečet. Ani nevnímám to, kdy jsem usnula, ale naživo jsem vnímala sen, noční můru, kterou jsem měla.
Viděla jsem ležet maminku na zemi, vedle ní Haničku a další lidi, kteří byli zrovna v tu dobu na benzínce a kteří leželi všude kolem mě. Spousta krve na zemi, šlapala jsem v ní a pak se rozběhla k mrtvému tělu mamky. Začala jsem křičet a bohužel jsem si neuvědomila, že křičím i ze spaní. S křikem jsem se prudce posadila a začala jsem brečet znovu.
„Rebecco, je to jen sen“slyšela jsem Dominikův hlas a jeho ruce, jak mě pevně drží. Nevím, kde se tu vzal, nevím, koho jsem ještě vzbudila, ale teď jsem byla ráda, že je tu někdo semnou..i když je to Dominik..
„Viděla jsem je! Znovu!!“vykřiknu a podívám se mu do tváře. Má vyděšený výraz, smutný a bolestivý.
„Koho jsi viděla?“ zašeptá. Sedí vedle mě a já si teprve teď uvědomila, že mě stále drží za ruce, které se mi neuvěřitelně moc klepou.
„Mamku a sestru, jak leží v krvi na zemi“odpovím mu a teprve teď si uvědomím, že jsem to asi neměla říkat. Ale už je pozdě.
„Byl to jen sen, obyčejný sen, netrap se tím a zkus znovu usnout“ poradí mi, ale mě je jasné, že teď už neusnu. Co když zase usnu a uvidím to samé? Co když tentokrát zabijí i mě? Co když se mi to všechno bude opakovat? Ne, už nechci spát.
„Ne, nemůžu už spát, vrátí se mi to všechno se mi vrátí!“řeknu mu svou obavu, ale on jen zakroutí hlavou. Položí mě opatrně zpátky do postele a zakryje peřinou.
„Zkus to ano?“poprosí mě. Zavřu oči, aby mě už nechal být a odešel do svého pokoje spát a já pak mohla být vzhůru a nebát se, ale neslyším otevírání dveří. Copak tu je stále?, pomyslím si, ale oči nechávám zavřené.
„Co se stalo? Zdálo se mi, že ji slyším křičet“ozve se ode dveří unavený Barbařin hlas.
„Měla noční můru o tom dni, kdy ji zabili matku a sestru, tak křičela ze spaní.“ vysvětlí ji Dominik. Cítím, jak stále sedí vedle mě na posteli, aniž by teď, když přišla jeho matka vstal.
„A co tu děláš ty?“zajímá se dál.
„Slyšel jsem ji, tak jsem sem přiběhl. Mlátila sebou na posteli, brečela ze spaní, nemohl jsem jen tak zase odejít. Myslím, že znovu usnula, ale měla strach zavřít oči, aby se ji to všechno nevrátilo“ vysvětlí ji. Copak jsem byla tak hrozná? Křičet, brečet a mlátit sebou to není moje..tedy nebylo, teď už je u mě všechno možné.
„Měl by sis jít lehnou, postarám se o ni kdyby se něco dělo“ slyším jak Barbara jde k němu a pak ucítím její ruku na svém obličeji, jak mě hladí.
„Ty si jdi lehnout, zítra vstáváš do práce. Zůstanu tu já“ protestuje hned Dominik.
„Kdyby se něco dělo, hned za mnou přijdeš jasný?!“poručí mu. Znovu cítím její ruku, jak mě hladí, pak si povzdychne a pak už jen slyším jak se zavírají dveře.
Proč se o mě tak starají, když nemusí? Proč jim na mě tolik záleží? Vždyť pro ně jsem nikdo..jen holka, která tu musí zůstat pár měsíců, aby si zachránila kůži a mohla svědčit u soudu..vždyť jim na mě záležet nemusí, nemusí se o mě starat..můžou mě ignorovat, jako kdybych vůbec neexistovala..ale oni dělají pravý opak..starají se, jako bych byla opravdu jejich dcera...