Intermezzo - 15.díl

Narůstající šero pomaličku zahalovalo terasu Nickova domu, nacházejícího se na předměstí Minneapolis.
Seděl mlčky v ratanovém křesle a přemýšlel.
Celý jeho život včetně posledních událostí se mu zdál, jako jeden dost zlý sen, ale protože si tenkrát v sanatoriu dobře vštípil do paměti sílu sebeovládání, musel se smířit i s tímhle. Nic se nedalo vrátit zpět.
Co jej ale ještě může překvapit?
Život plyne dál, ať už člověka zaskočí jakákoliv hrozná událost. A každý dokáže být tak šťastný či nešťastný, jak si sám připustí. To byla slova doktorky Parkerové, snažil se jimi řídit.
Začal si z dlouhé chvíle pobroukávat svou oblíbenou „Always look on the bright side of life… nějak se to zrovna teď hodilo.
Za pár okamžiků vrzla vrátka a vrátil se Jimmy.
Bydlel teď u něj, protože obývat tak obrovský dům a sám mu připadalo dost sobecké. Aspoň se Jimmy nemusel potloukat po podnájmech a druhý velký pokoj si zařídili jako menší hudební studio.
„Tak co, už ses z toho trochu dostal?“
„Dá se říct, že ano.“
Zamumlal sotva slyšitelně Nick.
„Chápu, hodně pro tebe udělal, ale musíme pokračovat
i bez něj, je před námi šňůra vystoupení po východním pobřeží.
Nejdříve Miami, pak Jacksonwille, Philadelphia a Baltimore. To všechno ještě zařídil. Pak už se nějak musíme postarat sami, kamaráde. Ale neboj se, zvládnu to. Poznal jsem díky němu spoustu vlivných chlápků.
A myslím, že jsi tak dobrý, že je ani nebudeme potřebovat. Nabídky se určitě pohrnou samy.
Abych nezapomněl, ozvali se z Warner Bros, kvůli tomu videoklipu.
Tvůj nápad s tím starým klavírem se jim dost líbil. Pozítří máme s nimi schůzku ohledně průběhu natáčení. Myslím, že na nějaké truchlení nám ani nezbude čas.“
Nick jen souhlasně příkývl. Proud řeky osudu nelze zastavit, jen je třeba umět se udržet na vratké loďce života, abychom neutonuli.

Večer ještě na chvíli usedl k Nellinu klavíru, tak jako každý den, stalo se to pro něj jakýmsi rituálem, bez kterého nemohl být. Ten zvláštní elektrizující puls, připomínající sotva znatelný tlukot srdce, a tiché uklidňující tóny pokaždé vnímal jako její přání na dobrou noc.
Když nástroj dozněl, něco jej přinutilo sáhnout do přihrádky, kam tenkrát po příjezdu vytáhl z košile ty lístky s telefonními čísly. Chvíli se jimi zamyšleně probíral a najednou mu pohled spočinul na jednom z nich. Úhledným drobným písmem zde kromě částečně rozmazaného čísla byl napsán i kratičký vzkaz.
„Zavolej mi, prosím, budu čekat. Bonnie S.“
Rozrušeně zamrkal.
Třesoucími se prsty se rychle snažil vyťukat číslo. Chvíli čekal, ale nikdo to nebral. Zkusil to ještě jednou, ale bezvýsledně. Číslice na lístku byly rozpité, nebyl si proto jistý, zda je vůbec přečetl správně.
Vzdal to a mrzutě položil mobil na stolek, pustil si tiše Boston od Augustany a ulehl do své postele.
Nemohl pochopit, proč a jakou hříčkou osudu mu stále Bonnie uniká.
Přepadaly ho divné pocity, protože si uvědomil, že je sice slavný, obklopený spoustou přátel, fanoušků a přepychem, ale vlastně pořád s prázdnou náručí a...sám.
Ještě se snažil přemýšlet o koncertech, které ho čekají, ale pak už se mu únavou zavřely oči.
………………………………………………………………………………………………………………............

Tess Willsonová už pět minut netrpělivě přešlapovala přede dveřmi bytu Stuartových, nacházejícího se v centru Charlestonu, na Virginia street 34.
Konečně se otevřely dveře, nejdříve vyběhla Bella a krátkým zaštěknutím si vyžádala nezbytné pomazlení a přivítání. Pak vykoukla Bonnie, umyté vlasy měla zabalené v ručníku.
„Copak se děje,vytáhla jsi mně ze sprchy, zvoníš jako na poplach! Víš kolik je hodin? Pojď dál!“
„Omlouvám se, ale nevydržela bych až do rána. Mám úžasnou zprávu, za týden jedu s rodiči na dovolenou.
A podrž se, mermomocí chtějí, abys jela s námi. Co na to říkáš? Miami přece není tak docela k zahození!“
Bonnie se rozšířily oči překvapením, pak ale posmutněla.
„Hm, ale mně asi lékař a ani máma nepustí. Však víš proč…“
„Ale pustí, uvidíš, táta říkal, že si s nimi promluví. Je přece taky doktor, budeš v dobrých rukou, to ti můžu stoprocentně zaručit. Budeme o tebe pečovat, jako o princeznu“.
„No, já nevím. Ale byla bych moc šťastná, kdyby to vyšlo, nikdy jsem tam nebyla.
Aspoň si ještě trošku užiju, než… Pojď do mého pokoje, dáme si colu, něco si pustíme a popovídáme si o tom“ dodala tiše.

Navzdory jejímu očekávání se vše podařilo.
Týden uběhl jako nic a nastala chvíle, kdy Bonnie se šťastným úsměvem na rtech vystupovala spolu s Willsonovými z letadla na letišti v Miami.
Pětihvězdičkový hotel „Four seasons“ byl úžasný, s oslnivě bílými zdmi a výhledem na moře.
Na terase rostly malé palmy a pod ní byl bazén s tyrkysově modrou průzračnou vodou, kolem něj stála spousta slunečníků, které z výšky vypadaly jako barevné míče. Při pohledu na azurové nebe nevycházela z úžasu. Připadala si, jako v té reklamě na pomerančový džus.
Nemohla tomu uvěřit, že je opravdu tady.
Měly s Tess svůj vlastní luxusní pokoj a na opačném konci chodby, než její rodiče. To bylo senzační, aspoň nebudou pod jejich neustálým drobnohledem.
Rychle se po cestě osprchovala a vybalila si věci a hlavně... léky. Slabě povzdechla, připadalo jí, že jich je už aspoň tisíc. Znechuceně je shrnula do zásuvky.
Bylo tady ale příšerné vedro, trochu ji bolela hlava a těžko se jí dýchalo. Pustila si raději ventilátor. Trošku záviděla Tess, která už běhala někde po pláži, ale ona musela pamatovat na rady doktora Larsena a vyhýbat se přímému slunci. Znamenalo to vycházet ven až pozdě odpoledne. Ale bude to muset nějak vydržet, za tuhle krásu to určitě stojí. Kdoví co s ní bude třeba za měsíc, nebo půl roku…

Po večeři se šly s Tess projít kolem hotelu, už bylo celkem příjemně, svěží vítr, vanoucí od moře si lehce pohrával s jejich vlasy a rozhovor přerušoval rozpustilý křik racků. Když se vracely, všimly si, že na parkovišti přibyla dvě docela drahá nablýskaná auta, jedno z nich byl Bentley. Jen povzdechly a usmály se na sebe.
„Asi nějaký zazobaný milionář.“ Podotkla s mírným úšklebkem Tess.
Prohlédly si zblízka toho plechového krasavce a pak se vydaly k hotelovému baru, svorně se těšily, že si dají skvělou ledovou piňacoládu. Při té představě se obě najednou mlsně olízly a rozesmály se.
Když míjely recepci, byl u ní nějaký nezvyklý ruch, včetně pár záblesků fotoaparátů, ale nevěnovaly tomu příliš pozornosti.
Stejně jako si nevšimly, že ke vchodu právě přijela velká stříbrná dodávka s malým obrázkem piána na boku a tmavomodrými inicálami „N. M.“…