Jedna velká lež jménem život...(12)

„Ahoj Tome, Filipe, tohle je moje ségra Rebecca, Rebecco, tohle je Tom“ukáže mi na bruneta, který se objímá s jednou z dvojčat. Hned ke mně přiskočí a podá mi zdvořile ruku
„Ahoj těší mě“usměje se na mě. Přijdu ruku a pokusím se na něj taky usmát, docela se mi to povede.
„A tohle je Filip“ ukáže mi druhého kluka, který se objímá s druhou.
„Ahoj Rebecco,“pozdraví mě a taky se ke mně natáhne, aby si semnou potřásl rukou.
„Ahoj, taky mě těší“ řeknu, když si s ním podám ruku.
„Tak kam chcete jít? Rebecco, viděla jsi už někdy Londýn? Máš nějaký speciální přání, kam chceš jít nebo to nemáš na nás?“zajímá se hned Tom.
„V Londýně jsem ještě nikdy nebyla, tak ani nevím, co je tu k vidění“ pokrčím rameny.
„Takže to necháš na nás jo?“ujistí se hned a já jen přikývnu. „tak to je super.“ hned chytí Megan za ruku, podle toho jak se na mě usměje, tak poznám, že je to Megan, zatím co Alice s Filipem, projde jen tak kolem mě, jako bych tam nebyla. Už teď vím, že si s Alici nepadneme do oka...
Dominik se na mě usměje a hned se vydáme k nim. Za dopoledne mi ukážou Tower bridge, po kterém se projdu několikrát tam a zpět. Docela se divím, že mají tolik trpělivosti a chodí semnou. Nejspíš tuší, že je to pro mě nový, takže mě nechávají být, ať si to pořádně užiji..pak mě vezmou do pevnosti Greenwitch , která je hned u mostu. Když projdeme kontrolou, kdy se mě tak tisíckrát zeptají jestli nemám nebezpečné zbraně a já jim tisíckrát odpovím, že ne, jsme konečně ve vnitř. Hned mi začnou ukazovat všechny věže, popisovat jak se která jmenuje, do některých se zajdeme i podívat a já musím uznat, že se bavím. Je s nimi sranda hlavně s kluci a Megan. Alice se stále tváři divně, sleduje každý můj pohyb, jako by čekala až udělám chybu a nějak se prozradím..jako by něco tušila prostě..
„Tak a co teď?“zajímá se Tom, když vyleze z pevnosti a posadíme se na lavičky, které jsou před pevností. Mám krásný výhled na most, po kterém chodí tisíce lidí sem a tam a já jim zase závidím..
Tohle všechno znám z filmů, takže nemůžu tak trochu uvěřit, že jsem tu a vidím to na vlastní oči..stále nemůžu uvěřit tomu, co vidím..připadám si jako ve filmu, jako kdybych prožívala nějaký krásný sen..
„Nezvoní někomu mobil?“zeptá se Alice, čímž mě vrátí zpátky na zem. Rychle vytáhnu svůj, jestli to není on a dám tak znovu Alici zamínku k tomu, aby se na mě divně podívala.
„Promiňte“řeknu rychle, když uvidím na display Gabčino číslo. Rychle odběhnu kousek dál, aby mě nikdo z nich neslyšel a teprve pak hovor příjmu.
„Ahoj Gaby!“řeknu vesele.
„Ahoj Patri, jak se tam máš? Co první noc jaká byla? Jsi v pohodě?“ zaplní mě hned otázkami, nad kterými se hned usměju.
„Jo všichni jsou úplně super, teď jsem s Dominikem u Tower bridge i s jeho kamarády..jen jsem v noci měla zase noční můry, při které jsem všechny vzbudila, ale jinak prostě v pohodě. Líbí se mi tu“přiznám ji hned.
„Takže si užíváš jo? Z té noční můry si nic nedělej, oni to určitě chápou, neřekla jsi nikomu své pravé jméno, že ne?“ujistí se hned.
„Neřekla, jen...“řeknu větu, ale hned zmlknu.
„Co? Děje se něco?“ zajímá se hned, když si všimne toho, jak jsem přestala mluvit.
„No..Dominikova kamarádka, Alice, ona tak trochu...dívá se na mě, jako by...mě snad podezřívala z něčeho..když se mě ptala kolik mi je let, nevěděla jsem co ji mám odpovědět a když odpověděl Dominik, že 16 tak se na mě tak divně podívala a dívá se divně i teď. Furt, jako by čekala na nějakou chybu, kterou udělám“ vykoktám ze sebe.
„Neboj se, prostě buď svá a ona se uklidní. Bav se a nevšímej si ji“ poradí mi, ale neujde mi, jak teď zní její hlas. Jako by se něčeho bála..
„Díky Gaby. Jo je něco novýho s případem?“ zajímám se.
„Ano, dneska jsme je vyslýchali, ale oni stále tvrdí, že to nebyli oni. Ví, že máme svědka, ale neví že jsi to ty, takže nemusíš mít strach.“
„Jak dlouho tu tak budu?“
„No soud by měl proběhnout někdy v září nebo říjnu, neboj se datum se dozvíš hned jak to bude stanoveno.“ slíbí mi.
„Gaby, moc děkuju“ zašeptám jen.
„Nic Patri, musím končit ano? Tak si užívej s přáteli a dávej na sebe pozor. Řeknu tvému tátovi, že jsem s tebou mluvila a že jsi v pořádku“
„Moc ho pozdravuj a vzkaž mu, že ho mám ráda“ poprosím ji.
„Neboj řeknu. Jo Patri, nevím jestli ti to můžu říct nebo ne, ale zítra, je pohřeb tví maminky a sestry. Zavolám ti po něm ano?“ zeptá se mě. Chvilku mi trvá, než odpovím...zítra..pohřeb mámy a sestry, na kterém nebudu..nemůžu se s nimi rozloučit, nemůžu jim nic říct, nemůžu nim říct jak moc mě to mrzí...
„Dobře“zašeptám se slzami v očích.
„Zavolám ti zítra, ty mi nevolej, vždycky čekej na mě. Pa Patri, měj se“ rozloučí se semnou a pak jen slyším, jak ukončí hovor. Zůstanu tam stát ještě chvilku potom, co hovor ukončím a dám si mobil do kapsy. Zítra je pohřeb maminky a sestry...já tam nebudu, nebudu se moc s nimi rozloučit...
„Jsi v pořádku?“ ozve se za mnou Dominikův hlas. Rychle se po něm otočím a utřu si slzy, které mi kapou po obličeji, ale on si jich i tak všimne.
„Volala mi Gabča...mamka a sestra...mají zítra pohřeb“zašeptám a všimnu si, jak Alice, Megan a kluci jdou pomalu pryč. Nejspíš je Dominik poprosil, aby nás nechali samotné..nejspíš něco tušil..
„Jsi v pořádku?“ zeptá se znovu a pohladí mě po rameni.
„Já...ne, nejsem..nemůžu tam být, nemůžu se s nimi rozloučit! Musím být několik set kilometrů od nich, abych neohrozila svůj život...všechno je to moje vinna“ zašeptám a už nestírám slzy, které mi znovu kapou po obličeji.
„Jak to myslíš?“
„Donutila jsem mamku, aby zastavila na té benzínce, zabila jsem je...já můžu za to, že je moje mamka se sestrou mrtvá...můžu za to jen já“ přiznám mu.
„To je hloupost! Poslouchej!! tohle je hloupost!! nikdo za to nemůže! Za to, že tvá mamka a sestra jsou mrtvé, můžou jen ti, kdo je zabili! Ty ne!! nedávej si to za vinnu!“ řekne hned a chytí mě za ramena.
„Tak proč to tak cítím?“ zašeptám.
„Protože se chceš cítit vinna, ale není to tak! Jasný?“ zeptá se a já jen přikývnu. Utře mi slzy z obličeje a pak mě k sobě přitiskne. Najednou se rozbrečím ještě víc a jemu vůbec nevadí, že mu máčím triko svými slzami. Jen tam tiše stojí, objímá mě a nechává mě, abych se mu vybrečela na rameni...
„Je ti líp?“ zašeptá ode dveří večer Dominik. Hned potom, co jsem se trochu uklidnila ve městě, mě Dominik hned odvezl domů, ale ještě před tím, řekl kamarádům, že se mi nějak udělalo zle a musíme domů. Díky čemu mě zase sjela Alice pohledem, jako by mě chtěla zabít, zatím co Megan se tvářila spíš lítostivě a když jsme je s Dominikem míjeli, tak se na mě povzbudivě usmála..nevím proč, ale Megan mi připadá víc kamarádská než Alice, její sestra.
„O trochu“ zašeptám. Ležím k němu stále zády, aniž bych se obrátila, protože nechci aby viděl, moje slzy v očích a moji bolest v nich..
„Volala mi Megan, má o tebe strach, musel jsem ji uklidnit že jsi v pořádku a mamka už jede taky domů.“ řekne mi a já jen kývnu, že rozumím. Pak ucítím, jak si ke mně Dominik sedá a po chvilce mě pohladí po zádech.
„Chceš si o tom promluvit?“
„Nevím o čem, bych měla mluvit.“ zašeptám a popotáhnu nosem.
„Nevím, kolik toho víš o mě, ale asi nic, protože jsme ještě neměli šanci si promluvit. Nejsi v tom sama víš? Já tě chápu, chápu tvou bolest jakou cítíš a vím, jak ti teď musí být..“
„Jak?“ zašeptám a otočím se na něj. Teď se na něj dívám s vyděšením a zároveň s očekáváním, co mi poví nebo jak to vůbec myslí..
„Víš, Barbara s Michalem nejsou mí pravý rodiče. Adoptovali mě, když mi bylo 13 let, protože moji rodiče umřeli při autonehodě, já jsem to přežil, ale měl jsem hodně zranění, ale přežil jsem, naštěstí..Vím, jak ti musí být, když jsi bez rodičů a ještě ke všemu jsi viděla svou matku a sestru umřít..já je viděl taky, akorát mí vybouchli v autě a já to viděl všechno. Chápu, že se teď cítíš hrozně, mizerně, je ti smutno, ale musíš to zvládnou, už kvůli nim, protože tvoje mamka by si určitě nepřála, abys se tak trápila, určitě by chtěla abys žila dál..vím, že musí být hrozný žít v rodině, kterou neznáš a předstírat že sem patříš, ale je to pro tvé dobro, jen abys sis zachránila život a tím taky pomohla zavřít vrahy snad doživotí. Neohlížej se za minulostí, tu nevrátíš, ale žij přítomností a dívej se do budoucnosti“ řekne mi hezky a znovu mi utře slzy.
„Děkuju“ řeknu. Nevím proč, ale po jeho slovech se mi udělá nějak líp. Necítím se tak hrozně, jako před tím, když jsem tu ležela sama a přemýšlela nad tím, jak utéct, abych mohla jít na pohřeb mamce..teď je mi líp, když vím, že mě někdo chápe..že někdo ví, co prožívám..
„Za chvilku sem vtrhne mamka a bude tě uklidňovat, tak si z ní nic nedělej, ona to někdy přehání. Nejspíš neví, jak moc jsi silná osobnost.“ usměje se na mě a podá mi kapesník.
„Silná osobnost? To těžko..“zasměju se a utřu si obličej.
„Co takhle podniknout menší výlet, abych tě rozveselil?“ navrhne mi.
„Co máš na mysli?“ zajímám se hned.
„Uvidíš, jen se pořádně obleč“ řekne a zmizí za dveřmi. Nechápu to, ale udělám co mi řekl. Popadnu z věšáku teplou mikinu a vydám se za ním do jeho pokoje, do kterého tentokrát vejdu bez zaklepání, protože má dveře otevřené.
„Co máš v plánu?“zajímám se, když vidím, jak si bere mikinu a přivazuje si ji kolem pasu.
„Uvidíš, ale zatím musíme uklidnit mamku, že jsi v pořádku, už je doma, tak pojď“ řekne, zavře skříň a oba se vydáme dolů, kde hned narazíme na zděšenou Barbaru, jak zrovna vletí do dveří.
„Panebože Rebecco, jsi v pořádku?“ vykřikne jen co mě spatří a pevně mě obejme, jako by se tím chtěla ujistit, že jsem úplně v pořádku, nebo že se ji neznám.
„Dobrý den, ano jsem“ řeknu rychle. Barbara mě pak pustí, chytí mě za ramena a hned si mě začne prohlížet, aby se snad ujistila, že ji nelžu.
„Mami, uklidni se je v pohodě.“ujistí ji se smíchem Dominik.
„Dominik mi volal, že jsi to psychicky moc nezvládla, moc se omlouvám, že jedu až teď, ale...“ řekne a najednou se zastaví, když uvidí, že v ruce držím mikinu, zatím co Dominik ji má kolem pasu. „vy někam jedete?“
„Dominik mě někam chce vzít, ale sama nevím kam“ pokrčím rameny. Jeho mamka se na něj jen s varovným pohledem podívá, ale Dominik, jako by si z toho nic nedělal, protože se na ni usměje.
„Neboj, bude v pohodě“ slíbí mi.
„Jestli ne..tak uvidíš“ varuje ho.
„Postarám se o ni.“slíbí ji.
„Dobře, ale brzo doma!“ řekne hned.
„Mami, jsou prázdniny“zaprotestuje hned Dominik.
„To nevadí, budu klidnější když vás tu budu mít“ řekne a hned uhne od dveří, abychom mohli jít ven.
„Ahoj mami“ zavolá na ni pobaveně Dominik a popadne mě za ruku.
„Na shledanou“ řeknu já a nechám se Dominikem odtáhnou k autu, které nechal venku, když jsme přijeli. Otevře mi dveře spolujezdce se slovy „prosím“ a když nastoupím, sám oběhne auto a sedne na místo řidiče.