Jedna velká lež jménem život...(13)

„Kam jedeme?“zajímám se znovu, když v zrcátku jen vidím dům, jak se od něj vzdalujeme.
„Uvidíš, to jsi pořád tak zvědavá?“ zajímá se se smíchem.
„Bohužel to není zvědavost, ale strach“ přiznám mu.
„Nemusíš se ničeho bát, dobře?“zeptá se a já přikývnu. Nevím proč, ale tenhle kluk se mi začíná líbit čím dál víc...jestli pak má přítelkyni? Bože, Patricie ty jsi blbá! Vždyť je to tvůj skoro bratr, tak klid!! A navíc, máš doma Romana, který na tebe určitě čeká a jen co se vrátíš, hned ti padne do náruče a zašeptá ti, jak moc tě miluje...když o tom tak přemýšlíš, budu mu moct oplatit jeho slova? Určitě!! budu muset prostě!!
„Tak jsme tu“ řekne o chvilku později Dominik a v momentě je venku. Rychle vystoupím taky a rozhlídnu se kolem sebe, kde jsem. Kousek ode mě se tyčí velké ruské kolo, které je krásně osvětlené.
„Panebože“zašeptám ohromeně.
„Pěkný, že?“zeptá se vedle mě Dominik.
„Pěkný? To je slabý slovo, je to nádherný“ opravím ho.
„Tak pojď, ukážu ti celej Londýn.“ řekne. Jako na povel, oba vyrazíme k ruskému kolu, které je jen kousek od nás.
„Počkej, my na něj půjdeme?“zatajím dech a v momentě stojím. Dominik, který si nevšiml mého zastavení se musí kousek vrátit, aby mi mohl odpovědět.
„No jasně, přece sis nemyslela, že bych tě sem tahal jen kvůli tomu, abys ho viděla ze spodku“ odpoví mi.
„Co když to spadne?“ zeptám se vystrašeně, což ho rozesměje tak moc, že musím chvilku počkat, než je mi schopný odpovědět.
„Becky, tohle ještě nikdy nespadlo a rozhodně se ti nic nestane“ řekne stále pobaveně. Becky? Jak mi to řekl? To je nějaká nová verze mého jména?, pomyslím si, ale nahlas nic neřeknu, jen se nechám táhnou až k ruskému kolu. Teď, když jsme blíž, vypadá ještě větší a mě nažene hned strach. Zatím co já stojím s nohama, které se mi za chvilku podlomí, Dominik se vydá koupit lístky. Je zpátky skoro hned.
„Jak dlouho tam budeme?“zajímám se, když se vrátí s hlavou stále zakloněnou nahoru a dívám se, jak je to vysoko.
„No jedno otočení trvá hodinu a půl“ pokrčí rameny.
„Cože? Tak dlouho?“ zatajím dech. „co když..to přece jen spadne?“
„Ty jsi..pojď“ řekne pobaveně. Trochu se strachem se s ním vydám ke kolu a stoupneme si do řady.
„Neměj strach, bude to v pohodě. Uvidíš teď celý Londýn“ vysvětlí mi a hned mi ukáže na druhé straně Parlament a Big Ben, který jde trochu vidět, ale prý až budeme nahoře, tak ho uvidím líp.
„Tak pojď“řekne mi, když na nás přijde řada. Strčí mě dovnitř kabinky, nastoupí hned za mnou a zavře dveře. Hned se chytím zábradlí, které tam je a čekám co se bude dít. Když se naše kabinka trochu pohne, hned začnu panikařit a skoro spadnu, protože jsem to nečekala, ale díky Dominikovi, který stál hned za mnou, nespadnu. Jen narazím do jeho těla, což je ještě horší, než kdybych spadla.
„Promiň“řeknu hned.
„V pohodě“ zasměje se a chytí mě kolem pasu. „podívej“řekne a otočí mě, abych viděla znovu celý Parlament a Big Ben. Chytím se klepajícími rukama zábradlí a on si stoupne za mě a chytí se taky, takže mě jako by objímal.
„Až budeme víc nahoře, tak to uvidíš všechno“zašeptá mi do ucha.
„To je krása“ zašeptám a chytím se pevněji zábradlí. Kolo se zastaví, jak nastupují další a pak se po chvilce znovu pomalu rozjede a my jsme zase o trochu výš.
Když jsme vyjeli úplně nahoru a já se podívala dolů, zamotala se mi hlava. Páni to je výška, pomyslela jsem si a pevně jsem se proto chytla, abych opravdu nespadla, i když to bylo nemožné, jak mě ujistil Dominik, tak nevím proč, ale přesto jsem se bála.
„Můžu se zeptat?“ zašeptám a obrátím hlavu, abych mu viděla do očí.
„Klidně se ptej na všechno co chceš“ přikývne a čeká na mou otázku. Znovu se podívám na Big Ben, který teď krásně září. Nechci se ptát a dívat se mu do očí, nevím proč, ale je mi to docela nepříjemné. Zvlášť u něj.
„Nemusím se bát, že mi zítra přijde nadat tvá přítelkyně, protože jsi semnou strávil dneska celý den?“zajímám se a neujde mi, jak se Dominik tiše zasměje.
„Tak toho se bát nemusíš.“ujistí mě pobaveně.
„Proč ne?“vyhrknu hned, bez toho aniž bych přemýšlela a hned toho zalituju. Není to moje věc přece, tak proč se proboha ptám?
„Nemám přítelkyni, s Alicí jsme se rozešli před půl rokem a jak vidíš, tak už má Filipa a zdá se být šťastná“ odpoví mi normálně.
„Ty jsi chodil s Alici?!“ zeptám se zmateně. Že by to byl právě ten důvod, proč mě nemá tak ráda? Že by jen žárlila?!
„No rok jsme spolu byli, ale pak jsme se rozešli. Zamilovala se do Filipa a zůstala s ním.“pokrčí rameny.
„Takže na mě nikdo nevyletí?“ ujistím se.
„Ne, opravdu nikdo, možná tak moje mamka, která bude mít strach, kde jsme, ale to spíš vyletí na mě“řekne pobaveně.
„Bezva, neměl by jsi ji zavolat a uklidnit ji?“
„Za chvilku bude volat sama“ujistí mě hned „podívej, zítra pokud se ti bude teda chtít, se můžeme jít podívat na Big Ben a ten Parlament, ale jen kdyby se ti chtělo?“
„Jo to bude super. A půjdou s námi i tví kamarádi?“ zajímám se hned. Megan a ostatní ráda uvidím, byla s nimi sranda, hlavně s kluky, kteří se pokoušeli chytit holuby a nebo napodobovali různé lidi, kteří chodili kolem nás, ale potkat Alici? Nevím, jestli bych to znovu zvládla..
„Pokud chceš?“
„Byla s nimi sranda, zdají se být milí“ řeknu popravdě.
„Dobře, zavolám jim jestli půjdou“ řekne jen a v tu chvíli mu začne zvonit jeho mobil v kapse. Jednou rukou ho hned vytáhne, protočí oči a když se na něj podívám řekne jen „mamka“ a hovor přijme. „Ahoj mami, jo jsme v pořádku oba. Jsme na London eyes, za chvilku pojedeme. Jo dobře, víš co já ti ji dám jo?“ řekne a podá mi telefon se slovy, že semnou chce Barbara mluvit.
„Ahoj Rebecco, jste v pořádku?“ zajímá se hned.
„Ano jsme opravdu, zrovna jsme nahoře toho velkého kola a je to opravu krásné. Nemusíte se bát“ uklidním ji.
„Dobře, ale hned jak slezete pojeďte domů, ať ten strach nemám.“ poprosí mě.
„Dobře“slíbím ji s úsměvem.
„Bav se Rebecco, papa“ řekne a pak jen uslyším, jak hovor ukončí. Hned podám mobil Dominikovi, který ho strčí zpátky do kapse.
„Co chtěla?“zajímá se.
„Prý hned jak slezeme máme přijet domů“ prozradím mu a otočím se znovu od něj, abych znovu viděla celý Londýn.
„Je odtud tak krásný výhled,“zašeptám.
„Jo to je, ale za chvilku už budeme dule a pak znovu doma, kde nás čeká výslech“ zasměje se.
„To snad ne“ zhrozím se.
„To neznáš mamku. Ona má o tebe strach víš.“ vysvětlí mi.
Najednou jsme zase dule a celý krásný výhled na Londýn mi zmizí z pohledu. Vystoupím a já si teprve teď uvědomím, jak moc se mi klepou nohy..
„Páni, to je výška, nemůžu uvěřit tomu, že jsem byla až nahoře“ řeknu Dominikovi, když stojíme kousek dál od kola a stále se na něj díváme.
„Jo to je, ale řekni, že je z vrchu krásnej pohled a stojí to za to?“zajímá se hned. Jen přikývnu. Nakonec Dominika ukecám, abychom se šli projít kolem řeky Temže, která je kousek od kola. Dominik se hned chopí příležitosti, začne mi ukazovat a popisovat všechny známé budovy, které jsou na druhé straně, takže se domů dostaneme trochu později, ale Barbara to vezme v klidu, jen co se ujistí, že jsme opravdu v pořádku.