Intermezzo - 16.díl

Bonnie druhého dne k večeru lehce našlapovala po schodišti, pokrytém měkoučkým vínovým kobercem a vedoucím do druhého patra hotelu. Tess už běžela raději napřed, přesně věděla proč. Živě si dokázala představit, co se dělo s taškou, když se její kamarádka vrátila z pláže. Všechny věci určitě ležely vysypané na její posteli na jediné obrovské nepřehledné hromadě.
Když vešla dovnitř, Tess se tvářila udýchaně, ale už bylo uklizeno. Bonnie si ji naooko přísně změřila, smetla dlaní ze své postele pár zrníček písku, ale pak už se smíchem vyběhly na terasu. Slunce právě zapadalo, nebe zářilo nádhernými tmavě duhovými barvami. Pohodlně se usadily do bílých proutěných křesel a usrkávaly vychlazenou limonádu.
Ozvalo se zaklepání a vstoupil otec Tess, doktor Willson a Bonnie se poté znechuceně zvedla.
„Tak, má milá, je čas. Prohlédnu tě, změříme tlak a tak podobně. Také dostaneš injekci.“
Pořád to samé dokola. Ale smířeně si pomyslela, že se bez toho opravdu nemůže obejít.
„Vše je v pořádku, můžeš se obléknout. A nemrač se na mne, musí to být, slíbil jsem tvému tátovi, že tě ohlídám.“
„Já vím, a moc děkuji, je mi jasné, že jsem tady jen díky vám.“
„A jakpak se jinak cítíš?“
„Jde to, jen to vedro by mohlo být menší, pobolívá mne dost hlava.“
„Buď opatrná, zdejší klima je náročné. Kdyby se ti cokoliv nezdálo, neváhej mne třeba i vzbudit.“
Když odešel, nakoukla na terasu a řekla tiše.
„Nevadí ti, když se půjdu ještě trochu projít? Ale chci jít sama.“
Tess jen pokývla s úsměvem rameny a nasadila si sluchátka. Tím jí podepsala propustku.
Bonnie tiše seběhla do haly a všimla si, že vpravo za prosklenými dveřmi je nějaký sál.
Nahlédla zvědavě dovnitř. Hm, tady se asi pořádají večírky. Byl zde také taneční parket, u stropu visela třpytivá koule a spousta barevných reflektorů.
V rohu sálu zahlédla klavír, byl krásný, z tmavě mahagonového lesklého dřeva a ona se zaradovala. Uměla docela dobře hrát, v hudební škole patřila k nejlepším, ale ze zdravotních důvodů tam musela skončit. Nyní se tomu věnovala spíše pro svou a máminu radost.
Rozhlédla se po ztemnělé místnosti a drobnými krůčky přeběhla naleštěný parket.
Usedla na otáčecí židli, rozsvítila lampičku, zavěšenou na zdi, zvedla víko a usmála se, protože přesně věděla, co bude hrát. Jen ji udivilo lehké elektrizující mrazení, které na chvíli ucítila na svých rukou…
………………………………………………………………………………………………………………………...........
U zářivě osvětleného hotelového baru seděla skupinka dívek, které si stále něco šeptaly a sem tam se smíchem ukázaly na jednoho ze čtveřice mladíků, sedících kousek od nich.
„Koukej, Nicku, docela by ušly. Jsou z tebe celý vedle. Co kdybychom s nimi dali řeč a trošku se dneska v našem apartmá pobavili? Budou štěstím bez sebe a vsadím se, že za tvůj podpis i určitě dost přítulné.“
Prohodil se smíchem Jimmy, šťouchl loktem do Freddyho a ten zase do Michaela.
Byli docela zvědaví, co na to řekne tenhle romantický snílek, čekající stále asi na nějakou princeznu.
Měli ale velkou smůlu, jako vždy.
„Jestli se vám chce, jděte si za nimi sami. Já se tady zatím trošku porozhlédnu. A hlavně dejte včas vědět, kdy se budu smět vrátit…a taky pak po sobě ukliďte ten binec.“
Odvětil s ledovým klidem v hlase Nick a dopil ze skleničky poslední zbytek bacardi.
Zvedl se z barové židle a pobaveně sledoval dost zklamané pohledy svých kamarádů i obdivovatelek.
Když se přiblížil ke vchodu do recepce, najednou sebou trhl. Odněkud zezadu jakoby zaslechl tichou melodii své skladby The best of me. Někdo ji hrál na klavír. Zachvěl se zvědavostí a vrátil se k těm proskleným dveřím, které zprvu bez zájmu minul, teď jej tam něco silně táhlo.
Tiše je otevřel a zůstal stát na prahu sálu jako opařený. Po chvilce si protřel oči a snažil se uklidnit zrychlený dech. Bonnie!
Seděla vzadu u klavíru, jen spoře osvětleného malou lampičkou a hrála jeho skladbu!
Kde se tady sakra vzala? Nadechl se a podél zdi se šerem přiblížil až skoro k ní. Byla tak zabraná do hraní, že si ho zatím nevšimla. Omámeně ji pozoroval, tmavě medové husté vlasy jí částečně zakrývaly tvář, chvilkami se mu dokonce zdálo, jako by viděl Nellu…na moment pocítil na své tváři lehoučký mrazivý závan vzduchu a světlo na zdi náhle podivně zablikalo…
Jeden akord zazněl falešně a Bonnie se zarazila. Využil toho okamžiku a zezadu přistoupil až k ní. Lehce se nad ni naklonil, přivřel oči a šeptl jí do vlasů, které nádherně voněly jemným parfémem.
„Patřilo tam cis…“
Prudce se na něj otočila a vytřeštila překvapením oči. I v tom šeru jej ty dva lískové oříšky opět dostaly.
„A…Ahoj Nicku …já…co…co tady děláš?“ vykoktala a nervózně si prohrábla vlasy.
Byl z toho nečekaného setkání taky trochu vedle, ale snažil se ze všech sil ovládnout. Přece ji nemůže vyděsit tím, že ji hned popadne do náruče, jako nějaký neandrtálec.
Vzal si židli a přisedl si k ní.
„Jsme na turné, tří dny tady mám koncert. Ale co ty? Přičarovala mi tě sem snad kouzelná víla, Popelko?“
Zvonivě se zasmála, znělo to tak povědomě, přeběhlo mu při tom po zádech jemné mrazení. Skoro jako tenkrát, na půdě…
„Kdepak, princi, jsem tady s kamarádkou a jejími rodiči na dovolené.“
Zadíval se na ni a řekl tiše.
„Dohrajeme to spolu? Čtyřručně to bude znít docela zajímavě. Netušil jsem, že umíš hrát.“
………………………………………………………………………………………………………………….............
Bonnie si ani ve snu nepředstavovala, že dnešní večer skončí takhle. Po očku ji sledoval, znervózňovalo ji to a třásly se jí ruce. Pak je sundala z kláves a položila do klína, poznala, že na něj přece jen nemá. Užasle sledovala jeho štíhlé prsty, míhající se po klaviatuře, byl fakt dobrý. A taky slavný, divila se, že se zrovna s ní vůbec dal do řeči, určitě kolem něj teď krouží spousta fanynek. Přistihla se, že na ně maličko žárlí.
Přestal hrát a vzal ji jemně za ruku. Při tom doteku se zachvěla, jako by jí projela elektřina.
Vzduch kolem nich trochu zajiskřil a lampička opět zablikala. Všimla si, že mírně zvážněl a rozhlédl se plaše kolem sebe, pak k ní tiše promluvil.
„Necháme toho, půjdeme se raději projít ven, dneska je opravdu nádherný večer.“
Rozpačitě souhlasila.
Na terase v přízemí bylo příjemně, došla až k zábradlí a opřela se o něj. Vdechla svěží voňavý mořský vzduch a zadívala se na temně modré nebe, na němž svítila spousta hvězd, jako by se na něm rozsypaly tisíce diamantových střípků.
„Krása, viď? Říkal jsem ti to.“
Mlčky přikývla a zasněně se usmála. Až tohle všechno uslyší Tess, nebude jí určitě věřit!
Přistoupil k ní a jemně ji zezadu objal kolem pasu, uvědomila si, že je vlastně o hlavu vyšší než ona. Dotkl se bradou jejích vlasů a řekl tiše.
„Jsem hrozně rád, že jsem tě tady potkal, byl jsem zoufalý, nevěděl jsem, kde tě mám hledat. Z nemocnice jsi odešla bez rozloučení a z mého prvního koncertu jsi utekla…“
„ Musela jsem odejít, protože…ale to už je jedno“ řekla zamyšleně. Přesto stačila vnímat příjemné teplo jeho těla. Pak dodala mírně vyčítavě.
„Tak proč jsi nezavolal? Už dvakrát jsem ti přece nechala své číslo.“
„To ano, ale poprvé je sestra z nemocnice ztratila a podruhé jsem jej strčil do kapsy mokré košile, když nás promáčel déšť při té nehodě na dálnici.“ Raději pomlčel o všem, co bylo mezí tím.
„Nehodě? Ty jsi měl nehodu?“ zeptala se polekaně.
Mírně posmutněl.
„Já ne, ale někdo, kdo mi hodně pomohl a jehož jsem tam navždy ztratil…někdy ti o tom všem možná budu vyprávět.“
Pak sešli z terasy dolů a vydali se na pláž, kde se chvíli brouzdali v příjemně chladivém mokrém písku, později se procházeli skoro do půlnoci ztemnělým parkem mezi palmami a povídali si, jako by se znali již od dětství. Bylo to opravdu zvláštní.
Když se vraceli zpátky, pod jednou z nich si ji přitáhl k sobě, vzal jemně za bradu a zadíval se jí do očí, připadala si jako ve snu. Bělostný úsměv v jeho opálené tváři ji doslova očaroval. Ucítila také lehce kořeněnou a velmi příjemnou vůni.
„Vidím jen dva oříšky, Popelko, kdepak máš ten třetí?“ zašeptal a ještě více si ji k sobě přitiskl.
„Ten si schovávám na horší časy…“ špitla, hlas se jí trošku zadrhával, cítila, že se do ní doslova vpíjí svým pohledem. Tím, co pak řekl, ji velmi překvapil.

„V svém světle hnízdíš, teď to vidím zblízka,
i oči ho máš plné, bliká tam.
a když se směješ, to z nich přímo tryská,
své šípy vyslal ke mně Amor sám.
Však kdo jsi? A tady? Já tě znám?…“

„To je přece Dante.“ Usmála se na něj.
„Správně“ odvětil krátce.
Dál už nebylo třeba žádných slov. Proud nahromaděných citů a touhy se najednou spustil obrovskou silou vodopádu.
Jemně obtáhl prstem konturu jejích úst a pak poprvé něžně ochutnal její třešňové rty.
Nevadilo jí, ani když po chvíli zajel rukou pod tričko a jeho polibky se staly mnohem žádostivější.
Zavřela oči a opojeně vnímala teplo jeho dlaně, zrychlený dech, něžné doteky prstů, nedočkavě bloudících po jejím těle a později jeho tíhu, když ji položil do hebké a husté trávy.
Nikdy by ji nenapadlo, že se mu vzdá tak rychle a tak ráda.
Zpod řas se jí pak náhle vykutálely dvě maličké slzy, protože si v koutku mysli představila okamžik, kdy mu bude muset říct krutou pravdu o své nemoci…