Intermezzo - 17.díl

Byly téměř dvě hodiny v noci, když spolu, držíc se za ruce, došli skoro až k hotelovému schodišti. V příšeří chodby ji objal, odhrnul pramínek vlasů z tváře a řekl šeptem.
„Dobrou noc, a krásně se vyspi. Zítra, vlastně už dneska večer, až se vrátíme z koncertu, na tebe počkám u baru. Chtěl bych tě představit někomu, na kom mi opravdu moc záleží. A můžeš s sebou vzít také svoji přítelkyni. Budu se na tebe moc těšit.“
Ještě ji na rozloučenou dlouze políbil, vůbec se jí nechtělo odejít, nemohli se od sebe odtrhnout.
Do její mysli se náhle vkradl zvláštní pocit, že se tento úžasný večer možná nebude opakovat, rychle jej ale zaplašila. Naposledy vdechla svěží vůni jeho těla a vydala se po schodech nahoru.
Opatrně vklouzla do pokoje, tiše si zula tenisky a svlékla džíny. Když se přiblížila ke své posteli, Tess se náhle probudila. Rozsvítila lampičku a rozespale zamžourala.
„Ha, kde jsi byla? To byla nějaká dlouhá procházka. Víš kolik je hodin? Kdyby to tak věděl táta.“
„Jenže on nic neví, spí jako dudek. A ty jsi moje nejlepší kamarádka a určitě mu to neřekneš…“
„No jo. Zase jsi mě dostala. Ale už mi to nedělej, kvůli tobě jsem musela lhát.“
povzdechla Tess.
„Neboj, už se to nebude opakovat. Nechtěla jsem tě vzbudit, ale když už jsi vzhůru, ještě se osprchuji.“
Za chvíli se vrátila, protřepala si vlhké vlasy, maličko zaváhala, ale pak si přisedla k ní na postel. Tess zavětřila a řekla protáhlým tónem.
„Hmmm…cítím pánský parfém od Calvina Kleina. A ten je docela dost drahý. Ani sprcha ti nepomohla, takže, žádné tajnosti a chci všechno vědět, teď hned!“
„Tak dobře. Nebudeš tomu věřit, ale víš kdo tady s námi v hotelu je?“
„To opravdu netuším. Tak mně přece nenapínej.“ Zakňourala Tess a netrpělivě se zavrtěla.
Bonnie se zhluboka nadechla, zavřela oči a pak zašeptala.
„Nick Marten…“
„Ne…hele, to sis právě teď vymyslela! Najdi si raději nějakou jinou výmluvu.“
„Kdepak, a s kým myslíš, že jsem asi doteďka byla venku? Je na turné, má tady v okolí nějaké koncerty.“
Na stolku se právě rozsvítil a zavrněl mobil. Rozzářeně jej vzala do ruky a pak Nickovu zprávu s přáním sladkých snů ukázala Tess.
„Tak co, už mi věříš?“
„Páni, opravdu. Proč ti říká Popelko? A jaký je? Povídej!“ Bonnie si protřela oči a dlouze zívla.
„Jsi hrozně zvědavá, víš to? No…je prostě úžasný. Krásně líbá a…a tak vůbec. Podrobnosti příště, jsem strašně utahaná. Ani ve snu by mně nenapadlo, že jej tady potkám a prožiju s ním tak nádherný večer. Akorát pořád nechápu, proč si vybral zrovna mně. A abys věděla, zítra se máme po koncertě setkat v baru, tebe mám vzít s sebou, tak si toho važ a už přemýšlej, co řekneme tvým rodičům.“ Tess se na ni s úžasem podívala a pak se ještě zeptala.
„A řekla jsi mu už o…však víš o čem…?“
Bonnie se mírně zamračila.
„Ještě ne, blázníš? Přece na něj hned na prvním rande nemůžu vybalit, že jsem jako nějaký porouchaný hrací strojek.“

Chvíli si ještě povídaly, a pak zjistila, že Tess už spí. Přelezla do své postele a najednou ucítila obrovskou omračující bolest v zátylku a zabylo jí hrozně špatně. Uvědomila si, že v tom shonu včera zapomněla užít dva dost důležité léky. Schoulila se do klubíčka a pokusila se zhluboka dýchat. Polekalo ji to a vyděšeným pohledem mimoděk zabloudila k pageru od doktora Willsona, ležícímu na stolku. Natáhla se k zásuvce, vyndala krabičku s léky a snažila se rychle napravit svůj velký prohřešek.
Když pak ulehla naznak, přestalo to. Tím se uklidnila
a po chvíli usnula.
………………………………………………………………………………………………………………………..........
Slunce si druhého dne dávalo opravdu záležet a posílalo na zem své palčivé paprsky, vedro bylo úmorné. Bylo právě sedm hodin, když se Nick ve svém voze blížil k hotelu „Four seasons“.
I když byl po odpoledním koncertě docela unavený, nemohl se dočkat dnešního večera.
Stále ji viděl před očima, křehkou a krásnou, její medové vlasy rozprostřené v trávě…měl trošku obavy, že včera v noci zašel až příliš daleko, ale nedalo se to ovládnout. A ona se mu nebránila, vycházela mu rozechvěle vstříc, cítila určitě totéž, co on. Ale bylo to nádherné, a konečně opravdové, i když se stále nemohl zbavit pocitu, že drží v náručí Nellu. Bude si prostě muset na ty stejné oči a podobu zvyknout. Venku se s ní včera ale cítil nějak bezpečněji, vzpomněl si na blikající lampičku a mrazivý závan v sále či u klavíru. Napadla jej bláznivá myšlenka, které se ale usmál, a sice, jestli třeba může duch žárlit…
Jimmymu o té neuvěřitelné náhodě ještě neřekl, měl by ho na to trošku připravit. Hlavně jim musí najít na dnešní večer nějaký program. Zkusí ji pak pozvat do svého apartmá, romantika v trávě pod hvězdami sice není špatná, ale při svíčkách a v posteli to bude mnohem krásnější, už jen při té představě pocítil příjemně sladké vzrušení. Aspoň nebude mít od trávy zelená kolena a bude ušetřen přihlouplých řečí svých spolubydlících.
Otočil se k němu.
„Dneska večer ti někoho představím. A nezkoušej hádat, nepřišel bys na to, koho jsem potkal.“
„Aha, tak už je mi jasné, proč jsi nám včera dal košem. Že by se náš Nick konečně zakoukal? To chce pořádnou oslavu. Něco nám po včerejší noci možná ještě zbylo“.
„Nech toho. Za tohle bych tě měl nechat napnutého až do večera, ale budu k tobě shovívavý.“
„Tak už konečně buď a prozraď mi to.“
„Je tady ta sestřička z nemocnice, Bonnie…přijde za námi večer k baru. A taky má kamarádku.“
„Podívejme, to zní velmi zajímavě!“ zazubil se Jimmy.
Další jejich slova zanikla v rachotu vrtulníku, který přeletěl těsně nad nimi směrem od hotelu a za chvíli z něj na rozpáleném azurovém nebi zbyla jen pouhá tečka.
„A sakra, to byl medicopter, měl dost naspěch. Asi se někomu z hostů v tom příšerném vedru udělalo zle, je to opravdu hrozné, zlaté Minneapolis“ prohodil Jimmy.
Dále tomu již nevěnovali větší pozornost a už se nemohli dočkat osvěžující sprchy.

Večer u baru Nick nedočkavě vyhlížel Bonnie. Ale ani po hodině se neukázala, začal být mírně nervózní.
Za chvíli k němu nesměle přistoupila nějaká černovlasá dívka, měla divné, zarudlé oči.
Napadlo jej, že si asi přišla pro autogram a už málem sahal do kapsy pro tužku.
„Dobrý večer, já jsem Tess, kamarádka od Bonnie…řekla tiše a pak se rozplakala.
Hruď se mu sevřela nepříjemným pocitem a podal jí kapesník. Doslova na ní visel svým pohledem.
„Víte, ona…dneska nepřijde…odpoledne měla záchvat a odvezli ji vrtulníkem…do…Charlestonu…“ šeptala dívka přerývaně mezi vzlyky.
Nick se zapotácel, zhluboka se napil whisky, vyděšeně se na ni podíval a vykřikl.
„Co se jí stalo? Jaký záchvat? O čem to mluvíš?“
„Ona je vážně nemocná, bála se vám to říct. Když se to stalo, byla jsem zrovna na pláži, tátův pager se najednou sám od sebe rozezněl. Bylo to podivné, ale jen díky tomu jsme ji včas našli, neměla totiž u sebe vůbec nic, ani mobil. Přesto teď je na tom dost špatně. Mám o ni hrozný strach…“
Opět se usedavě rozplakala. Objal ji a snažil se ji utěšit. Sám měl co dělat, aby zadržel slzy.
„Musím za ní…hned…“ řekl ochraptěle směrem k Jimmymu.
„Nicku, to nejde, zítra máš ještě jeden koncert a je vyprodáno. Bohužel, musíš se smířit s tím, že v naší branži nelze dělat vše tak, jak bychom si přáli. Zítra ihned po koncertě pojedeme, stejně bys jí tam dneska nebyl nic platný. Anebo když odhodíš všechny své předsudky z minulosti, můžeš letět. Najmu ti soukromou helikoptéru. A o Bentleyho se ti postará Michael.“

Nick povzdechl a souhlasně přikývl. Přesto se snažil ze všech sil překonat rodící se pocit úzkosti a uhlídat své srdce, aby se mu nerozletělo na tisíc kousků. Zamyslel se nad tou podivnou náhodou, která Bonnii přivolala pomoc. Bylo to jako tenkrát v Richmondu, když se rozhodl skoncovat se svým mizerným životem…
Pak se rozloučil s Tess a slíbil jí, že jí dá zítra okamžitě vědět.
Rozhodně už tušil, že dnešní noc bude jedna z nejhorších, které kdy prožil…