Jedna velká lež jménem život...(15)

Dominik zaparkuje hned před školou na parkovišti, které tahle škola má a já nejistě vystoupím. Rozhlídnu se kolem sebe a najednou mě překvapí, kolik lidí na mě zírají a ukazují.
„Dominiku, proč na mě tak zírají?“zeptám se ho šeptem, když ke mně dojde a společně se vydáme do školy.
„Jsi moje sestra, tak proto, ještě tě neviděli tak se nediv a navíc, nová tvář na škole. Na to si zvykneš neboj, za chvilku to přestane“ slíbí mi. Když procházíme kolem dalších, tentokrát holek, začnou mě všechny čtyři, co tam stojí, sjíždět pohledem, jako by mě chtěli snad zabít a pak jen co jsme trochu dál od nich, hned slyším, jak si mumlají něco o mě.
„Budou mě pomlouvat hodně dlouho?“ zeptám se už naštvaně. Dominik se obrátí za těmi čtyřmi a začne se smát na plné kolo. „co je?“
„To jsou moje spolužačky, které se mě snaží už nějakou dobu ulovit, ale nějak se jim to nedaří. Asi v tobě vidí konkurenci, což by měli, protože jsi mnohem hezčí, než všechny 4 dohromady“ řekne dost nahlas, nejspíš proto, aby to slyšeli.
„Bezva, teď mě budou nenávidět ještě víc a tebe taky“ vzdychnu a projdeme kolem dalším. Tentokrát kluků, kteří hned začnou házet zhnusené pohledy na Dominika, což zase rozesměje mě.
„Teď i tebe“vysvětlím mu a hodím pohledem na ty kluky, kteří podle toho jaký mám pocit, se na nás stále dívají. Dominik se na ně obrátí a když se obrátí ke mně, jen zvedne oči v sloup.
„No jo, teď už jsi populární, si na tebe budu muset dávat pozor“ zasměje se a to už jsme ve škole. Připadá mi to opravdu jako velký hrad, i ty chodby tak vypadají. Dominik se tu zřejmě dobře vyzná, protože mě vede chodbičkami až ke dveřím, kde je napsáno PŘÍJIMACÍ KANCELÁŘ. Beze slova zaklepal.
„Dále“ozval se milý hlásek. Dominik mi hned galantně otevřel dveře, abych vešla první a on hned zamnou.
„Dobrý den, já jsem Dominik Wilhem a tohle je moje sestra Rebecca Wilhemová, my si jdeme pro její papíry“ řekne Dominik slečně, či paní nebo pánovi. Nevím komu to říká, protože ten dotyčný je otočený zády k nám.
„Dobrý den, takže to jsi ty, ta nová tvář rodiny Wilhemových“ otočí se na mě s úsměvem na tváři dotyčná osoba. Jedná se o mladou slečnu, usoudím podle toho, že nemá na ruce prstýnek. Má krátké, hnědé vlasy a na sobě krásné, přiléhavé bílé šatičky.
„Dobrý den, ano já jsem Rebecca Wilhemová“ představím se. Bože, kolikrát jsem už lidem lhala o svém jméně? Kolikrát jsem lhala ve 14 dnech? No, to radši nebudeme počítat, protože bychom došli k nebezpečnému číslu. Moje každé slovo snad byla lež..
„Moc ráda tě poznávám Rebecco, tak konečně se Wilhemovi dočkali a mají další přírůstek co? A ty jak vidím, jsi získal krásnou sestřičku, tak doufám hlídáš jako oko v hlavě“ usměje se na Dominika, který jen přikývne. „tak já ti dám všechny potřebné papíry a kdybys něco potřebovala, tak stačí za mnou přijít ano?“ řekne hned a já přikývnu. Rychle se otočí na židli a vytáhne z poličky papíry, které mi hned podá.
„Máš tam rozvrh, který si začíná dneškem, pak další papír, na který si necháš dál všechny podpisy od učitelů, co máš celý týden, abychom věděli, že jsi byla na jejich hodinám a pak plán školy, který ti asi přijde vhod“ usměje se na mě a podá mi všechny papíry.
„Děkuju“poděkuju ji.
„Ty budeš chtít nejspíš taky svůj rozvrh, že?“obrátí se na Dominika, který hned přikývne. Slečna se jen otočí a v tu chvíli má v ruce Dominikův rozvrh, který mu hned podá.
„Děkujeme a na shledanou“ rozloučí se Dominik a já s ním. Jen co opustíme její kancelář, vezme si beze slova můj rozvrh a začne ho zkoumat.
„Takže poslední hodinu máš tělocvik, počkám tě před tělocvičnou, kdybych se opozdil, čekej tam na mě! Ani krok beze mě, jasný!“poručí mi a znovu mi rozvrh vrátí.
„Fajn“řeknu skrz zuby. Ježiši, teď si připadám jak malá holka!!
„Doprovodím tě na první hodinu, já tu svou mám naproti tobě. Máš matiku, ta je v pohodě“ uklidní mě a vede mě dalšími chodbičkami až k místu kde máme oba učebny.
„Zvládneš to?“zeptá se mě znovu.
„Doufám“pokrčím rameny.
„Kdyby něco, tak mám mobil jo? A volej kdykoliv bude potřeba“ řekne mi a já přikývnu. „běž a najdi si nějaký místo vzadu“ poradí mi.
„Díky“usměju se na něj a se zadržením dechem vejdu do třídy. První pocit, co mě přepadne, když vejdu do třídy, je zděšení. Tahle třída je tak veliká, kolik sem sakra chodí studentů?, pomyslím si. Rozhlídnu se po třídě a zamířím k poslední volné lavici u okna. Když procházím kolem lavic, ve které jsou už moji spolužáci, neujde mi, jak se na mě všichni dívají a prohlížejí si mě, což je mi docela nepříjemné. Připadám si jako nějaký kuře, na které se má seběhnou hon..