Střípky snů 8

V poledne se přiřítí zase ta mladá sestřička. Tentokrát v civilu. Sluší ji to snad ještě více než v uniformě. Má na sobě bílé sportovní kalhoty slušivou čapku a bundičku adidas. O proti ni si připadám jak ta největší chudinka na světě.
,,Něco jsem ti přinesla.” Usměje se a já se na ni upřeně dívám. Zatímco se mi v hlavě melduje spousty otázek.Hrabe se v tašce když mě napadne ji pobídnout.
,,Nechceš si na chvilku sednout?” Snažím se pozastavit to její zběsilé životní tempo.
,,No můžu ale jen na chvilku.” Dodá.
Nějak si řekneme pár věcí a zase mizí. Je to zvláštní pořád v podvědomí čekám že přijde ten policajt. Koukám na hodiny a čekám kdy se konečně trhnou jednou dveře a znovu se v nich oběví. K večeru se zastaví i mamka. Snad čím více ležím tím vice sem slabší. Mamka mi doveze nový mobil a muj starý sešit do kterého jsem kdysi psala telefonní čísla. Nechala mi naklonovat stejné číslo jako jsem měla. Ani mi nic říct nestihla protože přišel doktor.
,,Jdu se na vás podívat.” Mrknul na mě. Mamka stejně musela jít tak bylo po návštěvě.
,,Hm.” Kyvnu.
,,Tak co sadra nikde netlačí?” Usměje se příjemně.
,,Nene.” Snažím se mu oplatit jeho příjemnost.
,,Ještě se vám kouknu na tu tvářičku.” Říká to jakobych ji měla minimálně z hladkého porcelánu.
,,No tady to mokvá ale už je to bude jen lepší.Pošlu vám sem sestru namažeme to a dáte si vlasy do culíku.” Koukne na mě. No konečně to někoho napadlo pomyslím si. Každý ráno tahat vlasy ztěch hnusů na tváři nic moc. Když odejde netrvá ani tři minuty a přijde sestra.
,,Dneska se i umyjeme.” Usměje se na mě. Nic ji na to neříkám. Taky co že jo. Přinese lavor a žínku a začne mi omývat ruce. Potom mi tvář něčím nastříká a pak konečně odejde. Připadám si jako debil. Jako totální pako co není se schopné samo umýt. Telefon on mamky zapnu a ani nevím komu volat nebo napsat. Snad jen kamarádce jinak nikomu. Ikdyž Robert by to mohl ocenit. Vymačkám tedy neutrální smsku o tom co se mi stalo. Robert odepíše až nečekaně brzy. Asi po dvaceti minutácj mi píše smsku o tom jaká jsem chudinka a jak hned zítra přijede. Přes zprávy naléhám že nechci aby jezdil. No a co ostatní ani nevím. Nevím kolik mám opravdových kamarádů co by tohle mohlo zajmat a co by třeba i mohli přijet. Po dlouhém tupém čumění do zdi se snažím usnout nebo brečet. Dneska už mi ani nejde brečet a to bych chtěla protože potom se alespoň líp spalo. Doma jsem vždycky brečela každou chvilku když se naši hádali. Ikdyž takhle to vypadá že žiju jen v samé černotě a šedi. Ne tak to není teda alespoň nebylo. Ani bych neřekla co mi na tomhle nemocničním lůžku dojde témat na mysl. Je to zvláštní těžko říct jestli to takhle dolehne na každého co tu je. Možná že kdybych na pokoji nebyla sama bylo by to o něčem jiném. Vzpomínám si že když jsem byla malá tak mě dávali na dětský a tam to bylo jiný. Tam jsem pořádně ani nepostřehla že jsem v nemocnici. Všude kupa obrázků dětí super přístup hračky dokonce mě to tam trochu bavilo protože jsem nemusela pomáhat. Vlastně tohle byla už moje druhá jakoby autonehoda. Ta první byla když mi bylo 15 cítila jsem se děsně dospěle a i přes tátovi zákazy jsem utekla na diskotéku. Jeli jsme s partou kluků od nás autem. No nepřiměřená rychlost na děšti a šup už to bylo bokem jsme chytli strom. Tehdy vlastně jeden ztěch kluků zemřel. Připadala jsem si jako největší tele na světě a zároveň to že ten kluk zemřel jsem měla na očích a mám vlastně dodnes. Já a řidič jsme byli při vědomí já měla jen pár škrábanců a pořádnej šok. Jak dnes vidím jak za náma brzdí bílá octaviie a vyleze paní s mužem a táhnou mě odtamtud. Chlap se mě ujal zabalil mě do čehosi a posadil od všeho zády do svého auta nebo tak nějak to bylo. Potom jsem se otočila a viděla hasiče jak štípou auto a vytahují spolujezdce. Ty kluky jsem moc neznala seznamili jsme se na jedny akci a akorat jsme domluvili další. Jeden byl Martin a jeden Tomáš. Potom jsem viděla už jen nosítka a pamatuji si histerii té paní. Křičela něco v tom smyslu ,,Jak to sním zacházíte.” nebo tak něco. Uviděla jsem jak lehátko zmizí v sanitce a skřípli mu do dveří nohy. V tu chvíli mi došlo že je to vážné. Sebrala jsem se a ani nevím proč tam šla. Obešla jsem octavii a viděla jsem záchranáře jak na sebe něco ukazují a jsou dost nervní trhají z něj hadry a snaží se ho probrat vše bylo marné. Crčela z něj krev a všude po silnici byli kapky krve. ,,Vy jste jela snima?” Optal se jeden policista tak přísně že jsem si hnedka vzpoměla na tátu. Měla jsem šílenej strach a zároven štěstí. Kdo ví kde je vlastně hranice života a smrti. Na stanici jsme museli všichni vypovídat včetně té paní. U kafe mi pak pověděla jak viděla jak se ten kluk hýbe. A že vypadalo že má životní funkce. Ze všeho mi bylo děsně zle možná ještě hůř než když mě před několika dny sbírali z té silnice. To si alespon nic moc nepamatuju. Ikdyž jo ten hlas. Už vím jo to byl ten policajt. Musím ho vidět dojde mi. Mé přemýšlení přetrhne další smska. Robert. Usínám.