Jedna velká lež jménem život...(18)

„Paní učitelko, já...omlouvám se, ale není mi nějak dobře“vykřiknu jen co spatřím její obličej s vykulenými očima, jak na mě visí, a rozběhnu se rychle z hřiště pryč. Utíkám celou cestu až do školy, kde zapadnu na první dívčí záchody, které uvidím na chodbě.
Panebože, jestli ví Angela kdo jsem, kolik dalších lidí to bude vědět za další minuty? Tohle se nedělo stát!! co když teď se to všichni dozví a teď přijedou ti, před kterými mě celou tu dobu chránili?!
Sesunu se podél zdi na zem rozbrečím se, jako malá..panebože, najednou mám takovej strach! Najednou cítím, že to, co mě opustilo před dvěma týdny, jen díky Dominikovi, je tu znovu..ten strach z nebezpečí, ten blbej pocit..všechno se mi vrátilo..
„Jsi v pořádku?“ozve se Angelin hlas kousek ode mě. Mlčky zvednu hlavu a uvidím ji, jak stojí kousek ode mě. Je zaražená a v obličeji má zoufalí výraz, bolestivý, jako by se něčeho bála..
„Jak...jak jsi mě poznala?“zašeptám a utřu si slzy. Pomalu, klidně a opatrně ke mně přijde a posadí se vedle mě, pak chvilku čeká, než mi odpoví.
„V televizi říkali, že nějaká holka zmizela a byla tam tvoje fotka. Když jsem tě dneska uviděla na těláku, byla jsi mi hned povědomá, ale nevěděla jsem z kama a pak mi to Rebecca řekla..“ zašeptá.
„Bezva, už jste volali, aby jste mě práskly?!“řeknu zoufale.
„Ne a ani nebudeme. Nechceš mi říct, kdo jsi a proč jsi utekla?“
„Co když jsem neutekla?“zašeptám a vytáhnu z kapse mobil, abych hned zavolala Dominikovi.
„Komu voláš?“zajímá se vystrašeně, když si přiložím mobil k uchu.
„Dominikovi, aby za mnou přišel“ řeknu a čekám jen chvilku, než mi to zvedne a mě se najednou uleví.
„Ahoj Rebecco, co se děje?“zajímá se šeptem.
„Dominiku, já...mám problém..jedna holka mě poznala..“zašeptám a všimnu si, jak Angela vedle mě hned zbledla.
„Kde jsi?“zeptá se už hlasitěji.
„Na záchodě v přízemí“ šeptnu.
„Počkej tam i s ní“poručí mi a pak mi hovor ukončí.
„Máme tu počkat, hned tu bude“ obrátím se na Angelu.
„Neudělá mi nic, že ne?“ zajímá se vystrašeně.
„Dominik? O tom pochybuju“ zasměju se trochu, což mě tak trochu uvolní a je mi líp, ale ne o moc.
Sedíme tam spolu tiše, jako dvě mumie vedle sebe a čekáme než přijde Dominik, aby mě buď seřval nebo utěšil a ji..no spíš to první, seřval, že nebyla zticha..O chvilku později se ozve jemné zaťukání na dveře a já se k nim hned rozběhnu a vtáhnu vyplašeného Dominika dovnitř.
„V pořádku?“ujistí se hned a pořádně mě k sobě přitiskne.
„Ne-e“zašeptám a položím mu hlavu na rameno. Cítím, jak mě hladí po zádech a je tam naprosté ticho, takže se nejspíš dívá na Angelu, která má takovej strach, že ani nedutá.
„To bude dobrý, neboj“zašeptá mi do ucha Dominik a pak mě pustí, ale stále mě drží kolem pasu, jako by se snad bál, že upadnu. „kolik lidí o tom ví? A co víš ty?“ otočí se na Angelu
„Jen já a Rebecca, ta druhá, ne tvoje ségra“ upřesní, když se na ni zmateně zadívá „já jen vím, co jsem viděla. V televizi prostě bylo to, že zmizela nějaká holka a byla tam její fotka“kývne ke mně.
„I její jméno?“zajímá se Dominik a jeho ruce mě pevně stisknou.
„Patricie Králová“šeptne a mě se v tu chvíli podlomí nohy. Oni znají moje pravé jméno...vědí ho...jak dlouho bude trvat, než mě najdou? Jak bude trvat, než mě zabijí?!
„Rebecco, jsi v pořádku?“stará se Dominik a jeho hlas zní vystrašeně.
„Za jak dlouho mě najdou? Jak dlouho jim bude trvat, než mě zabijí?!“zašeptám a pak už to nevydržím a pevně se k němu přitisknu.
„Nenajdou a nezabijí, o to se postarám!“slíbí mi a já cítím, jak mě hladí po zádech.
„Co se tu děje?“zajímá se Angela.
„Podívej se, tohle co ti teď řekneme, si musíš nechat pro sebe, ať se děje co se děje! Rebecca, je opravdu Patricie Králová. Ta dívka co jsi viděla v televizi, je tahle. Její matku, sestru a mnoho dalších lidí zabili na jedné benzínce a ona všechno viděla, takže je jedinou svědkyní v celém případě. Je tu, aby ji nikdo nenašel a my ji máme chránit, aby mohla svědčit u soudu a ty vrahy byli odsouzeni. Soud proběhne za měsíc a něco, do té doby musí zůstat Rebecca, žádná Patricie neexistuje, tohle je prostě moje adoptovaná sestra a nikdo jiný, jasný?!“ vysvětlí ji všechno Dominik a já stále cítím, jak mě hladí po zádech s takovou něžností, s takovou láskou..
„Je mi to moc líto“ ozve se po chvilce Angelin hlas plný soucitu, smutku a já se na ni teprve teď podívám.
„Nech si to pro sebe prosím, nikdo to neví a nikdo se to nesmí dozvědět“ zašeptám.
„Neboj nechám, tohle nikomu neřeknu a Rebecce řeknu, že jsme se spletli, že to nejsi ty.“ slíbí mi „je mi to opravdu líto“ řekne znovu a v očích se ji zalesknou slzy.
„To je dobrý, ale hlavně si to nech pro sebe“ poprosím ji znovu.
„Nechám to slibuju. Teď už půjdu, řeknu učitelce že jsem k tobě zavolala bratra a že jsi už v pořádku“ řekne rychle. Jen s díky přikývnu a pak už jen slyším, jak za sebou zavřela dveře.
„Myslíš, že si to nechá pro sebe? Já ji neznám, ale ty možná jo“ řeknu a popotáhnu nosem.
„Určitě nechá, tahle holka je sice trochu trhlá, střídá kluky jako ponožky, ale s jedním jsem si jistý..tohle si nechá pro sebe, nebude tě chtít ohrozit, bylo ji tě líto, viděl jsem ji to na očích“ prozradí mi.
„Myslím, že mě najdou?“zašeptám s obavou.
„Ne, určitě ne. Doma to neřekneme nikomu, tohle bude naše tajemství, nechci aby se mamka strachovala jo? Kdyby něco, tak zavoláme Gabči, ale nejspíš by se nemělo nic stát, alespoň teď. Podle toho co říkala, jsem pochopil, že tě stále hledají a nemají stopu, neví že jsi tu, neví nic..“ zašeptá a oddělá mi vlasy z obličeje, aby mi mohl utřít slzy.
„Kdyby sis tak mohl být jistý“zašeptám. Jen se na mě usměje a setře slzy, které mi stékají z obličeje. Stále jsem mu uvězněná v jeho náručí, ležím mu v náručí jako panenka a on mě jednou rukou objímá a druhou stírá slzy z obličeje..pak se ke mně nahne a já cítím, jak zavírám oči. Cítím jeho rty na svých a jeho ruce, jak si mě přitáhli blíž k sobě, aby mě mohl pořádně chytit do náruče..nevím, co se semnou stalo, ale já se nebránila, naopak přitiskla jsem se k němu blíž..Rukou jsem mu zajela do vlasů, zatím co mě hladil po zádech...