Jedna velká lež jménem život...(20)

Od té doby, kdy jsme si všechno vyjasnili jsme se z nás stal pár. Nerozlučný pár. Nerozdělitelný pár. A hlavně tajemný pár. Ve škole jsme byli za obyčejné sourozence, doma, když jsme byli s Barbarou a Michalem, tak taky, ale když jsme byli sami, tak jsme byli milenci..dva milenci, kteří se milovali tak moc a kteří svou lásku skrývali před okolním světem.
„Hej vy dva, nešli by jste ven? Chápu Rebecco, že musíš jít s doprovodem“ kývne směrem k Dominikovi Megan, když zase sedíme v jídelně a cpeme se obědem. „tak já bych vzala Toma a šli bychom ven, alespoň do parku se projít ne? Nemusíme být furt doma“
„Jo určitě“souhlasím hned a podívám se na pobavený Dominikův pohled, který na mě hodí. Ten taky přikývne, protože je mu jasné, že už se z toho nevykroutí. Megan hned začne plánovat kam bychom mohli jít a nakonec spolu s Dominikem vyberou Hyde Park a pak, pro mě už podruhé, to velké ruské kolo, na které se těším.
„Tak uvidíme se dneska v kolik? V 5?“ zeptá se nás Megan na parkovišti, kde ji čeká Tom, který ji hodí domů.
„Jo v těch 5 to bude stačit. My k vám přijedeme se ségrou“ slíbí Dominik a pak odemkne autíčko, do kterého hned nastoupíme. Megan se vášnivě přivítá s Tomem a nejspíš mu začne sdělovat plán, který vymyslela s Dominikem, protože Tom přikývne, zamává nám a sám otevře Megan dveře.
„To bude jako dvojitý rande“zasměju se při tom pomyšlení.
„Jo to bude, akorát nezapomeň, že my dva jsme sourozenci, takže bacha ségra, ať nic neprozradíš“ zasměje se.
„Já brácho? Snad ty ne?“ usměju se na něj. Dominik pak zajede na kraj, což já nechápu proč, ale pak to hned pochopím..
„Tohle jsem chtěl udělat celý den, ale nemohl jsem“ řekne pobaveně. Pak vezme můj obličej do dlaní a pořádně mě políbí.
„Bereš mi slova z úst“ zašeptám. Jen se na mě usměje a pohladí mě po tváři. Pak se znovu rozjedeme domů, kde nás čeká nepříjemné překvapení. Policejní auto.
„Co se stalo?“ vyděsím se.
„Já nevím“zašeptá Dominik. Přitáhne mě k sobě, jako by mi chtěl mlčky říct, že je semnou a tahle se vydáme i do domů.
„Mami? Tati?“zavolá do domu Dominik. Stále mě drží kolem pasu, pevně u sebe..
„Jsem tady“ozve se Barbařin hlas z jídelny. Hned poznám, že něco není v pořádku, protože její hlas zní jako by plakala..podívám se vyděšeně na Dominika, který jen kývne a tak se tam oba vydáme. V jídelně sedí Barbara, která pláče a dva policisté naproti ní, kteří vypadají jako by každou chvíli měli omdlít, jak jsou bledí..
„Co se stalo?“zašeptám vyděšeně. Že by se přece jen splnila má noční můra? Že by mě přece jen našli, díky fotce v televizi? Že by mě tihle pánové měli odvést na letiště a poslat zpátky domů!?
„Posaďte se“ vyzve nás Barbara svým tichým, ubrečeným hlasem a vůbec nekomentuje to, že nás vidí, jak se držíme za ruce a Dominik ještě mě kolem pasu.
„Mami, co se stalo?“ zajímá se Dominik znovu. Barbara se místo odpovědi rozpláče ještě víc a já nechám Dominika, aby k ní hned přešel a objal ji. Proč mám jen takovej blbej pocit, že tohle se netýká mě?
„Dominiku..tatínek...měj nehodu..“vzlykne a ve mně v tu chvíli hrkne.
„Co se mu stalo?“zeptá se Dominik, ale Barbara jen zakroutí hlavou a tak se Dominik obrátí na policajti, kteří sedí mlčky naproti.
„Někdo mu poškodil brzy a on naboural přímo do stromu..je mi to líto, ale nepřežil to“ zašeptá jeden z nich.
„Poškodil brzdy?“zašeptám já a zírám na něj. Panebože, jestli někdo poškodil brzdy Michalovi..znamená to snad, že...že mě našli?
„Mami,“ zašeptá Dominik a pevně svou matku obejme. Nejsem schopna jít teď taky k Barbaře a obejmou ji, i když vím, že by si to zasloužila, že bych to měla udělat, ale já nemůžu..někdo Michalovi poškodil brzdy..někdo kdo ví, že mě u sebe Michal má zkovanou..někdo to ví a někdo je tu, aby...ano, aby mě zabil..Všechny jsem ohrozila..Barbaru, Michala, za kterého nesu vinnu a dokonce i Dominika..musím pryč!! pomyslím si. Hned se rozběhnu nahoru, aniž by si toho někdo všiml a zapadnu do svého pokoje, kde se okamžitě zamknu. Rychle otevřu skříň, vyházím z ní pár věcí, které narvu do tašky a ignoruju klepání na dveře, které je čím dál silnější..
„Otevři mi Rebecco!!“ prosí mě nebo spíš rozkazuje Dominik. Ignoruju ho a jen balím své věci dál. Cpu je to tašky, která je za chvilku plná..
„Rebecco, kam chceš jít?“ozve se tentokrát Dominikův hlas za mnou. Vezme mi tašku z ruky a položí ji na zem.
„Pryč, zabila jsem ti otce, musím pryč, musím pryč od vás, abych neohrozila ještě vás! Dominiku pusť mě!“ vykřiknu a znovu popadnu svou tašku na zemi a chci kolem něj proklouznout, ale on mě chytí za loket a přitáhne mě k sobě zpátky.
„Nikam nejdeš!!“poručí mi a vezme mi tašku z ruky.
„Nech mě odejít! Musím jít! Všichni jste v ohrožení kvůli mně!! Vždyť mě našli, chtějí mě zabít! Musím odejít!“vykřiknu a zamrkám, abych na něj viděla i přes slzy v očích.
„Rebecco, ty za to nemůžeš!! My jsme věděli do čeho jdeme, když jsme si tě brali a prostě tu zůstaneš a hotovo!!“přiběhne ke mně Barbara a chytí mě za druhou ruku.
„Ty mě musíš nenávidět! Vždyť jsem ti zabila manžela! Já můžu za to, že je Michal mrtvý, jen já!!“zakřičím na ni.
„Nemůžeš za to! Uvědom si to všechno! Ty nemůžeš za nic!!“ zakřičí tentokrát na mě už Barbara a trhne semnou až to zabolí.
„Můžu!! Za všechno můžu!!“vykřiknu a pak jen cítím, jak ztrácím pod nohama zem a jen díky Dominikovi, který má pohotové ruce, nespadnu na zem.
„Ticho, neplač“ utěšuje mě Dominik v jeho náručí.
„Omlouvám se, moc se omlouvám a tolik mě to všechno mrzí! Je mi to tak líto!“ zašeptám a podívám se na Barbaru, která klečí vedle Dominika.
„Uklidni se zlatíčko,“pohladí mě po tváři a utře mi slzy. Ji samotné se po tváři kutálí slzy velikosti hrachu a já nechápu jen jednu věc. No možná pár věcí..Jak je možné, že mě, holku, co může za smrt jejího manžela tady utěšuje, místo toho, aby ji nadávala, vyhodila z domu a už ji nikdy nechtěla vidět? Copak proti mně necítí žádnou zlobu?

„Máš horečku“ slyším Dominikův hlásek a jeho ruku na svém vařícím čele. Jak je možné, že právě teď dostanu horečku? Musím pokaždé, když se něco stane onemocnět?
„Jak je Barbaře?“zašeptám.
„Líp, o moc líp, zdá se. Jela zařídit nějaké věci ohledně pohřbu a mě nechala s tebou, abych se o tebe postaral.“prozradí mi.
„To se ti moc líbí co?“ zasměju se.
„Strašně. Vypadáš hrozně, to ti musím říct“
„Jo, taky se tak cítím. Připadá mi, že mám hlavu v jednom ohni“ prozradím mu.
„Máš skoro 39, zkus zavřít oči a spát. Kdybys něco potřebovala, tak budu tady. Hned u tebe“upřesní to a já ho ráda poslechnu. Zavřu oči a v momentě už nevím o světě.