Jedna velká lež jménem život...(21)

Probudí mě až Dominikův hlas, jak s někým mluví. Posadím se a čekám až domluví, aby se mi pak mohl věnovat, nebo spíš, aby mi mohl donést čaj, protože už ho mám všechen vypití. Bohužel, to co uslyším mi mou žízeň a chuť hned vezme a já hned zalituju, že jsem se vůbec vzbudila.
„Cože? Soud se přesunul? Na kdy? Za týden?! Gaby, tohle nejde!! nemůžete to přece měnit stále a stále! Je to konečný?! No dobře já ji to řeknu..jo tak nás čekejte, jasně že přijedeme s ní!! dobře, budu ahoj“ ukončí hovor s Gabčou a zůstane ke mně otočí zádama.
Soud je za týden..takže se vracím domů..už je to tady, vracím se domů a to už navždycky..na Londýn mi zbudou jen vzpomínky a fotky, kterých mám plno, ale tohle nestačí...proč se musím seznámit s tak báječnýma lidmi v tak blbou situaci?! Proč?! Proč a proč?! Proč všechno hezké, co začne, musí zase rychle skončit?! Proč?!
„Takže za týden?“zeptám se šeptem Dominika, který se ke mně ještě neotočil, ale až promluvím, nadskočí a otočí se.
„Slyšela jsi to?“šeptne a přejde ke mně.
„Ano, všechno. Takže soud je za týden jo?“ zeptám se znovu a on jen s bolestí v obličeji přikývne.
„Pojedu tam s tebou a zůstanu tam až do konce, až dokud nebudu vědět, že budeš zase v bezpečí a už ti nic nebude hrozit“ slíbí mi.
„Zůstaň semnou navždy“ poprosím ho.
„Kéž by to šlo, ale nejde to a mě to tak moc bolí!! Proč jsem tě musel poznat za takových okolní a teď tě musím zase ztratit? Proč se to děje Patricie?“ zeptá se mě mým pravým jménem.
„Miluju tě a nechci tě opustit“ zavzlykám.
„Já tebe taky ne, ale nejde to jinak. Ty patřím tam a já sem. Nejde to. Ty se vrátíš domů a já taky. Život půjde zase dál“ zašeptá mi do ucha.
„Nepůjde, pro mě už ne! Chci zůstat s tebou! Nechci se vrátit domů!“
„Musíš tam jet, aby díky tobě zavřeli vrahy všech obětí, aby byli vrazi ve vězení“ řekne mi to, co jsem do teď asi vůbec nevěděla. Jen tahle vyhlídka, to, že já budu svědčit u soudu a díky mě, zavřou vrahy mé matky a sestru, mě nutí jet domů, ale zase...chci zůstat s Dominikem...našla jsem si tu přátelé, které mám zase opustit? Nechci stále opouštět přátelé!! nechci!
„Zůstaň semnou prosím“ poprosím ho a obejmu ho. No spíš se k němu pořádně přitisknu než abych ho objala..
„Zůstanu navždy“slíbí mi. Kéž by tohle šlo slíbit, kéž by semnou zůstal navždy a už nikdy mě neopustil, nebo spíš já jeho, kdybych nemusela opouštět..nechci ho opustit, nechci!! chci zůstat s ním..nechci se vrátit už nikdy domů..chci zůstat s Dominikem, navždy...ale co táta? Kačka, Aneta? Táta...toho jsem už neviděla něco přes měsíc..měsíc jsem viděla svého vlastního tátu..jak vypadá? Změnil se hodně? Bude na mě čekat až přiletím zpátky domů? Jak se zachová? Bude mít radost, že mě vidí? Nebo ne? Jak se bude tvářit a chovat?
„Jak se cítíš?“ zajímá se druhý den Barbara, která si vzala volno na celý den, zatím co Dominika vyhnala pěkně do školy, i když jeho protesty, které měl..
„Jo je mi líp pokud se ptáš na nemoc“ řeknu a vezmu si od ní hrneček s čajem a paralen, který mi hned strčí do ruky.
„Nechceš se vrátit domů, Dominik už mi to všechno řekl“ přikývne.
„Co...co ti řekl?“ vykoktám ze sebe a když uvidím její úsměv, je mi jasné, že asi všechno, ale i přesto se zeptám..třeba se pletu, že..
„Má tě rád, no spíš se do tebe zamiloval Patri, a to ho moc bolí.“ vysvětlí mi a postaví hrneček na stolek.
„Co ho bolí?“ zašeptám.
„Že tě bude muset opustit, že tě bude muset nechat jít, jen co se vrátíš domů a že už tě nikdy neuvidí..toho se asi bojí nejvíc, že už tě neuvidí“
„Toho se bojím taky a moc..nechci se vrátit domů Barbaro, chci tu zůstat s Dominikem, ale zároveň chci vidět tátu a svědčit u soudu, aby ti vrazi byli odsouzeni za to, co mi udělali..chci navštívit maminky hrob, ale zároveň chci Dominika..nevěřila jsem, že se tak moc někdy zamiluju a teď, když se to stalo se mám tak snadno vzdát lásky a odjet? Tohle nedokážu..“
„Co tvůj přítel doma? Toho už nemiluješ?“
„Romana? Abych řekla pravdu tak ne..myslela jsem si, že bez něj nedokážu být, že to nezvládnu, že se zblázním, ale pak jsem potkala Dominika a zamilovala jsem se do něj..teď se bojím zase takhle..nedokážu žít bez Dominika, nezvládnu to doma, když se vrátím a zblázním se tam bez něj..byla jsem zvyklá, že je stále semnou a teď?“
„Ale zase budeš se svou rodinou..se svým tátou, přáteli, se všemi které jsi opustila“
„To sice ano, ale opustím své přátelé tady..opustím tebe, jako svou mámu, kterou jsi mi nahradila a díky které jsem zapomněla na to, co se stalo té mé..Dominika..Megan, Alici a další spolužáky, se kterými jsem se tu spřátelila“ zašeptám a cítím slzy v očích.
„Nepřijdeš o ně. Máte na sebe spojení, budete si psát, volat a když to půjde, kam můžeš za námi přijet na prázdniny, klidně na celé já tě tu budu mít ráda a ostatní také. Ty jsi mi nahradila moje druhé dítě Patri víš, jsem moc ráda, že tě tu mám a nevím, jak sama zvládnu to, že tě za pár dnů povezu domů a už tě neuvidím..nebo možná uvidím, ale kdo ví kdy..“
„Přijedu za tebou jak jen to půjde a ty za mnou musíš taky..“ pohrozím ji hned a ona přikývne. Celé dopoledne trávíme u mě v posteli, kdy si vykládáme nejrůznější historky z našeho života, samozřejmě ten ty nejtrapnější co se nám stali a já musím říct, že Barbara jich má tolik, že se směju od samého začátku a nemůžu přestat ani když přijde Dominik. Vykládá jednu za druhou a já se nemůžu přestat smát..nebo spíš ona mi ani tu možnost nedá, protože jen co řekne jednu, hned přejde na druhou a já jsem znovu tak vysmátá..
„Ahoj ve spolek, jak je doma, zatím co já byl ve škole?“zeptá se Dominik, když nás zastihne ve smíchu, protože mi zrovna Barbara podívá jednu ze svých historek..
„Ahoj Dome, no my jsme se měli super, ale ty asi ne že?“usoudí Barbara podle jeho obličeje. Vypadá unaveně, přešle, smutně, zoufale..
„Šlo to aj“ mávne jen rukou „akorát jsem měl menší problém, ale to vyřešíme pak“
„Jakej?“zhrozí se hned Barbara.
„No...dozvíš se to od ředitele máš tam zítra dojet,“ pokrčí rameny Dominik a mě v tu chvíli přejde smích.
„Dominiku, co se stalo?“zajímám se i já se zájmem. Proč najednou má jít do ředitelny on, kterej by snad neublížil ani mouše??
„Zlomil jsem nos spolužákovi“ pokrčí rameny a přisedne si k nám.
„Cože?!“zeptáme se najednou obě dvě s Barbarou a já mám co dělat, abych se nerozesmála znovu..
„No zlomil jsem mu nos..prostě mě tak trochu víc naštval tak jsem mu dal pěstí..“ pokrčí rameny.
„Můžeš mi říct proč?!“rozkřikne se na něj Barbara. Dominik jen pokrčí rameny s odpovědí že se ji to nebude líbit, ale Barbara ho hned odpálkuje s tím, ať ji to řekne nebo se nezdá..
„No tak trochu je to kvůli Patricii“ pokrčí rameny a usměje se na mě, zatím co já se na něj zašklebím. „dělal si srandu, jestli jsem ji už přivedl do jinýho stavu a kdy si svou sestru vezmu, pak se mě ptal jak se mi podařilo zabít tátu a jak si užívám milióny a po tomhle jsem mu dal do nosu no“ řekne a prohrábne mi vlasy, které mi už beztak trčí do všech stran.
„Aha, tak to pak chápu..řediteli to vysvětlím hned teď“ řekne naštvaně a odejde z pokoje. Jen se nechápavě podívám na Dominika, který jen pokrčí rameny a pak mě políbí na rty.
„Chyběla jsi mi“ řekne mi a oddělá mi vlasy z obličeje a zastrčí je za ucho. Jen se na něj usměju a prohrábnu mu ty jeho vlasy, které má učesané, ale jakmile mu tam vjedu rukou je po jeho krásném účesu..
„Ty mě taky, ale toho kluka jsi neměl mlátit“ řeknu
„Naštval mě“ pokrčí rameny.
„Jsi hroznej, už ti to někdo řekl?“ zeptám se se smíchem. Bohužel jeho odpověď zůstane nezodpovězená, protože se ozve Barbařin křik.
„To asi volá tomu ředitelovi“ vysvětlí mi pobaveně Dominik.
„To vždycky když volá tak řve?“ zajímám se.
„Vždycky ne, jen když jde o školu či ředitele. Však jsi měla slyšet jak řvala do telefonu, když tě odmítli přijmou..jo myslím slyšela i na druhý straně Londýna“ zasměje se hned a já pak s ním, protože se znovu ozve její křik, což mě docela rozesměje slyšet, jak tahle půvabná, milá a vůbec klidná žena křičí..